EVA BĚLINOVÁ eva.belinova@novaskolaops.cz

Mhouřím oči, protože mi do nich fičí vítr. Postupuji téměř poslepu. Sněhové vločky bodají do tváří, ruce i v teplých rukavicích mrznou. Stojí mě velké úsilí zvedat nohy z hlubokého sněhu a snažit se o další krok. Potím se a zároveň cítím chlad. Že bych na tomhle místě už byla? Je to možné. Moje stopy po pár chvilkách zavane čerstvý sníh, který padá a padá… Neprobíjím se sněhovou plání, nebojuji o přežití – čekám na autobusové zastávce na autobus – a knížka Erin Hunterové Volání divočiny (Putování začíná) mě pohltila…

Řada z nás měla to štěstí a poznala situace, kdy se začetli tak, že nevěděli, co se kolem nich děje, omylem přejeli na jinou stanici metra, pročetli velký kus noci. Čtení může být dobrodružné a zábavné, srdcervoucí, poučné, musíme však mít příležitost to poznat.

Řada dnešních dětí se k takovému zážitku dostává složitě, někdo je o něj připraven zcela. Mají totiž k dispozici nepoměrně více možností rychlé zábavy, nemají „příležitost se nudit“, a tedy důvod zalistovat v knížce. Stejně jako starší generace sahala do batohu po knize, dnešní žáci základních škol vytahují zcela přirozeně mobilní telefon a skáčou z informace na informaci.

Radost ze čtení

Není to nutně jen špatně. Propadnout příběhu nám však spíše umožní knížky (ať už papírové nebo elektronické). Když se to stane, máme ze čtení radost a chceme víc. A radost ze čtení je základní, téměř deset let starou myšlenkou, která stála u zrodu školních čtenářských klubů šířených po České republice Novou školou, o. p. s.

Nejspíše se shodneme na tom, že čtení je vlastně velmi náročná činnost. Pro kvalitní a přínosné čtení potřebujeme klid, řadu dovedností, neobejdeme se bez knížek, nemálo z nás ocení příležitost si o přečteném popovídat, nechat se inspirovat druhými. Pro děti, které pocházejí z nečtenářského prostředí a výše uvedené podmínky jim nezajistí rodina, je jedinou možností jejich škola. Pouze škola je může vést, aby taje čtenářství poznaly. V České republice samozřejmě pracují školy, které si toto své poslání uvědomují a snaží se ho v rámci možností naplňovat, zdaleka se však nejedná o běžný standard.

Když jsme před lety přemýšleli, jak systém ještě lépe vybavit pro rozvoj dětského čtenářství a pokusit se zmírňovat jeho klesající úroveň, rozhodli jsme se prozkoumat možnosti čtení jako volnočasového kroužku, využitelného na různých stupních škol, v knihovnách, střediscích volného času apod. Základní školy nám poskytly ideální prostředí a také jednoho z (ideálně) dvou vedoucích čtenářského klubu – je jím učitelka či učitel. Na každém klubovém setkání spolupracuje s knihovnicí či knihovníkem veřejné knihovny. Tento tandem v sobě spojuje jak odborné pedagogické dovednosti, tak tolik důležitou znalost současné dětské literatury a schopnost ji doporučovat.

Tandem knihovník – učitel

Čas ukázal, že nutnost práce ve dvojici (kterou se však pochopitelně ne vždy podaří naplnit, jak si přečtete dál v textu) je zdrojem možných těžkostí souvisejících s tím, že je člověk náhle nucen systematicky a pravidelně spolupracovat, ač dosud stál před dětmi sám a spoléhal se na sebe. Zároveň však to mnoho ze zapojených klubových vedoucích (především z řad učitelů) velmi vítá, protože se díky práci v klubu sami spolupráci učí. Dnešní doba učitele staví do nových situací, ve třídě se mnohem častěji než dříve potkávají s asistenty pedagoga nebo tandemovým učitelem, díky čtenářskému klubu jsou na takovou situaci lépe připraveni.

Knihovnice vedle toho lépe pozná blízkou školu, vytvoří si osobní vazby, otevře nové cesty, jak děti motivovat k návštěvě knihovny (a téměř vždy získá pro knihovnu tolik ceněné nové čtenáře).

Klubová setkání

Osazenstvo školního čtenářského klubu tvoří zhruba dvanáct až patnáct dětí. Vyzkoušeli jsme kluby i s dvaceti dětmi a bylo to příliš – práce nebyla tak kvalitní a vyšší počet než patnáct určitě nedoporučujeme. V českých podmínkách se to zdá být zbytečný luxus – dvanáct dětí na dva dospělé. Opak je pravdou, je to skvělé a užijete si to vy i děti. Právě nižší počet členů, možnost individuální podpory dětem (protože mnoho z nich má reálné čtenářské obtíže, nesoustředí se, bojují s různými dysfunkcemi), příležitost děti a jejich životy skutečně poznat prostřednictvím jejich reakcí na knížky – to jsou přínosy, které se v běžné práci s dětmi nedostavují. Jeden vedoucí pracuje se skupinou, druhý si může přisednout k dítěti, které má čtenářské obtíže, může mu polohlasem předčítat, doptávat se na porozumění textu apod.

Klubová skupina se schází jednou týdně po dobu školního roku. Je-li ve škole k dispozici školní knihovna, kde se může usadit i trochu pohybovat patnáct lidí, nabízí se jako logická klubová místnost.¹ Pokud vhodný prostor k dispozici není, poslouží i zútulněný roh školní třídy. V případě veřejných knihoven lze předpokládat, že se prostory najdou (více se dočtete v článku na s. 86–88) a v knihovně děti budou zažívat skutečný luxus obklopení knihami.

Práce ve čtenářském klubu není nahodilá. Naopak je nezbytné program velmi pečlivě promýšlet. Nečekejte tedy kroužek, na který přípravu „sfouknete“ za půl hodinky. Chceme-li děti vést ke skutečnému rozvoji čtenářství a v dalším plánu i čtenářských dovedností, musíme svou práci plánovat, a především hodně naslouchat dětem. Nevyhneme se zařazení takových knížek, které je lákají, byť my můžeme mít pochybnosti o jejich kvalitě. V klubu se tedy zcela jistě potkáme s Poseroutkou nebo Minecrafťákem, dlouhými disneyovskými řasami na nás budou mrkat různé víly, praotce Čecha poznáme zpočátku spíše očima psa… Postupně ale zažijeme radost, protože děti se budou otevírat náročnějším titulům, vždy se ve skupině najde někdo, kdo se odváží vykročit mimo své zaběhlé čtenářské teritorium, a bude tak inspirovat ostatní.

Neméně důležitým prvkem klubové práce je i vaše vlastní čtenářství jako klubových vedoucích. Pro některé účastníky čtenářských setkání můžete být jediným čtenářským vzorem – děti zajímá, co čtete (a je pochopitelné, že to bude literatura pro dospělé, to je zcela v pořádku). Tím, že ukazujete, že sami čtení věnujete čas, podtrhujete význam této činnosti. Může se nám to zdát překvapivé, ale mnoho českých dětí nepoznalo chvíle, kdy jim někdo z dospělých předčítal², nevidí ve svém okolí dospělé číst, těžko to od nich pak můžeme očekávat.

Tři pilíře klubové práce

Každý do klubového programu jistě promítne taková témata a činnosti, která jsou jeho osobě blízká. Pokuste se ale neopomenout tzv. tři pilíře klubové práce. Jejich podrobnějšímu popisu věnujeme některý z dalších plánovaných článků uvažovaného příležitostného „čtenářskoklubového“ seriálu, zde tedy jen základní zarámování. Děti by v klubu vždy měly mít prostor pro tiché čtení knihy podle vlastního výběru – jde o tzv. „dílnu čtení“, kterou v ČR šíří program Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Dále je třeba jim umožnit sdílet zkušenosti z přečteného, povídat si o čtenářských zážitcích. Možná vyzkoušíte „kolečko“, kdy se vystřídají všichni. Pokud ale máte dětí přes deset, „kolečko“ může být poněkud úmorné a budete hledat jiné cesty, jak o přečteném sdílet dojmy.³ V neposlední řadě doporučujeme, aby děti měly příležitost odejít z klubu (ať už se schází ve škole nebo v knihovně) s knížkou. Je to těžko uvěřitelné, ale v České republice žije řada dětí, které doma nemají žádné knížky. Těžko je pak vést ke čtenářství, pokud nejsou obklopeny knihami a nemohou si po knížce sáhnout doma… Vypůjčená knížka zvyšuje pravděpodobnost, že si dítě ke čtení i mimo klub na chvíli sedne. Byť, ruku na srdce, jsou děti, které doma číst nebudou nikdy (a často pro to mají i velmi objektivní důvody), a nesmíme se tím nechat odradit.

Kde se inspirovat

Za těch sedm let velmi aktivní klubové práce⁴ jsme měli tu čest poznat se s desítkami veřejných knihoven i základních škol, které naše práce zaujala natolik, že s námi chtěli prozkoumávat taje rozvoje dětského čtenářství prostřednictvím vlastního čtenářského klubu.⁵ Děkujeme jim každodenně za ochotu pustit se do takového dobrodružství. Víme, že po republice pracují veřejné knihovny⁶, které si čtenářský klub založily, a tento úspěšně pracuje. Snad budete číst dál a poznáte tak blíže malou obecní knihovnu v Choceradech kus od Benešova, kde se s energií sobě vlastní do této práce pustila tamější paní knihovnice. Myšlenka a zkušenosti školních čtenářských klubů dokonce zaujaly MŠMT natolik, že čtenářský klub zařadilo do tzv. „šablon“ v systému zjednodušeného vykazování – základní školy si tak mohou jeho prostřednictvím požádat o finanční podporu – a my víme, že často vyslechnou naše rady a osloví místní veřejnou knihovnu a snaží se ustavit tandemovou dvojici…

Redakce časopisu Čtenář plánuje věnovat se tématu čtenářských klubů (ve kterých nemusí číst jen děti) dlouhodobě a systematicky. Tento text je tedy pomyslným úvodníkem k článkům následujícím jak v tomto speciálu, tak i v některých dalších číslech. Těšíme se proto na další virtuální setkání s vámi. Pokud budete mít zájem přesunout se z virtuálna do reality, sledujte zmíněné webové stránky a někdy osobně na naší čtenářské akci na viděnou.

¹ Více k prostředí a významu školních knihoven se můžete dočíst např. na: http://new.ctenarskekluby.cz/storage/app/media/media/ZOR5_RS_12_18_Skolni_knihovna_1.pdf v časopise Řízení školy.

² Více poznatků o zvycích a zázemí českých dětských čtenářů vycházejících z reprezentativního celorepublikového výzkumu si můžete přečíst např. ve výzkumné zprávě iniciované Národní knihovnou: https://www.nielsen-admosphere.cz/wp-content/uploads/2018/01/NK_ifografika_web.pdf.

³ Různé inspirace můžete najít např. v jednom z našich metodických oběžníků (ale nejen zde): http://new.ctenarskekluby.cz/storage/app/media/dopisy/dopis%20v%20lahvi%204.pdf.

⁴ Školní čtenářské kluby vedené a metodicky podporované Novou školou, o. p. s., jsou financované prostřednictvím různých operačních programů v systému ESIF, v současnosti především Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání, který administruje MŠMT ČR.

⁵ S jejich zkušenostmi a výsledky práce se můžete průběžně seznamovat především na www.ctenarskekluby.cz.

⁶ Není bohužel v našich silách vést si přesnou evidenci, byť bychom ji velmi rádi měli.