Průzkum NK ČR věnovaný službám knihoven pro zdravotně znevýhodněné 

ZLATA HOUŠKOVÁ > Zlata.Houskova@nkp.cz  

VLADANA PILLEROVÁ > Vladana.Pillerova@nkp.cz  

Služby sluchově znevýhodněným

Zvláštní služby sluchově handicapovaným poskytuje jen málo knihoven. Je to především proto, že sluchové postižení vnímá majoritní společnost zjednodušeně, resp. ví o něm jen velmi málo. Navíc někteří nedoslýchaví a postlingválně ohluchlí, kteří přednostně komunikují v českém jazyce, v knihovnách obvykle nevyžadují jako čtenáři speciální péči. Prelingválně neslyšící uživatelé knihoven téměř nejsou; neprobíhá tedy téměř žádná komunikace mezi nimi jako potenciálními uživateli a knihovnou.

Alespoň jednu ze služeb sluchově handicapovaným poskytuje 29 knihoven, tedy necelá jedna třetina respondentů. Indukční smyčku nabízí pouze Krajská knihovna Karlovy Vary, Knihovna Kroměřížska a Masarykova veřejná knihovna Vsetín; v těchto případech jde o knihovny, které se snaží dosáhnout evropské úrovně ve všech svých službách, tedy i v jejich dostupnosti handicapovaným.

Český znakový jazyk jako preferovaný komunikační systém neslyšících v knihovnách téměř nikdo neovládá (schopnost uvedlo 5 knihoven), minimálně jsou využívány tlumočnické služby do znakového jazyka (3 knihovny). Jen 18 knihoven buduje speciální fondy pro sluchově handicapované. Progresivnější technologické vybavení pro komunikaci s touto skupinou znevýhodněných (např. videotelefony aj.) knihovny v ČR nemají.

Nezanedbatelnou roli by knihovny také mohly sehrát ve vzdělávání či osvětě slyšících a ve sbližování minority neslyšících a příslušníků majoritní společnosti, například organizací přednášek o sluchovém handicapu apod. I to je však v knihovnách, jak ukazuje tabulka, zcela ojedinělá záležitost.

Vzdělávací a společenské akce pro sluchově znevýhodněné pořádají knihovny rovněž zcela výjimečně. Pokud se však knihovna těmto aktivitám věnuje, činí to obvykle pravidelně. Jde opět především o kurzy počítačové a informační gramotnosti; ze společenských akcí jsou to výstavy, divadelní a pohybová představení profesionálních i amatérských souborů neslyšících aj. Více než u ostatních skupin handicapovaných zde záleží na tom, jak jsou pracovníci knihovny s problematikou sluchového handicapu seznámeni a jaké je celkové klima knihovny, pokud jde o služby zdravotně znevýhodněným. Pouze 11 knihoven spolupracuje s organizacemi sluchově handicapovaných. Nabízejí bezplatně své prostory pro pořádání společných akcí, tu a tam existuje vzájemná propagace, informace na webových stránkách knihoven apod. Systematičtěji a hlouběji se práci se sluchově handicapovanými uživateli věnují kromě výše jmenovaných tří knihoven také např. knihovny v Klatovech, Jihlavě, Opavě, Pelhřimově či v Havlíčkově Brodu.

Služby knihoven mentálně znevýhodněným

Mentálně handicapovaní nebývají velcí čtenáři a individuálně využívají služeb knihovny spíše výjimečně. Z průzkumu je však zřejmé, že i této skupině může knihovna specifické služby nabízet a téměř polovina knihoven, které služby zdravotně handicapovaným poskytují, se věnuje i klientům s mentálním handicapem. Jedná se především o vzdělávací a společenské akce pro skupiny a spolupráci s organizacemi pečujícími o mentálně znevýhodněné klienty.

Vzdělávací akce pro mentálně znevýhodněné (besedy, literární pořady, lekce práce s počítačem…) pořádají knihovny pravidelně především pro děti, běžná je spolupráce se speciálními školami a stacionáři. Pouze 3 knihovny však uvádějí, že připravují také akce pro osoby pečující o mentálně handicapované. Běžné jsou rovněž společenské akce: různé besídky a kulturní pořady, soutěže, výstavy prací mentálně handicapovaných dětí i dospělých apod. Řada knihoven se snaží zapojit mentálně handicapované děti do běžných soutěží (výtvarné, literární apod.) s cílem integrovat děti s handicapem a děti z majoritní skupiny.

Třetina knihoven spolupracuje s ústavy sociální péče, stacionáři, speciálními školami, sdruženími a kluby na podporu lidí pečujících o mentálně znevýhodněné. Poskytuje jim prostory pro pravidelná setkávání, spolupracuje na přípravě akcí a ve spolupráci s těmito partnery se snaží umožnit alespoň částečnou samostatnost mentálně znevýhodněným.

Elektronické služby

V průzkumu byl rovněž zjišťován rozsah elektronických služeb, které knihovny poskytují, neboť ty, jež lze využívat ze vzdáleného místa, tedy především z domova prostřednictvím počítače a internetu, jsou výhodou pro imobilní uživatele, osoby se ztíženou hybností, ale také kupříkladu pro některé smyslově handicapované. V ideálním případě se tak totiž handicapovaný uživatel může k informaci o zdroji (knize či jiném dokumentu) i jeho lokalizaci dostat z domova. Dokument si může poté objednat a v některých knihovnách mu jej formou dovážkové/donáškové či zásilkové služby jsou dokonce schopni dopravit do bytu. Pokud jde o elektronické dokumenty, je tato služba rovněž nasnadě. O tom, že jde opravdu pouze o ideální a zatím zcela výjimečnou možnost, svědčí ovšem uvedená tabulka. Vyplývá z ní, že alespoň jednu z elektronických služeb poskytuje 107 knihoven, tedy pouze 78 % respondentů. I když lze očekávat intenzivní zlepšování a rozvoj těchto služeb, současný stav (přes 10 % knihoven nemá webové stránky, pouze 60 % knihoven zveřejňuje svůj OPAC, do služby Ptejte se knihovny je připojena pouze polovina knihoven) příliš optimisticky nepůsobí.

Nejčastější bariérou poskytování specializovaných služeb znevýhodněným osobám jsou dle knihoven nevyhovující prostory a nedostatečné/nevhodné vybavení včetně potřebné techniky a nedostatek financí na změnu situace. Pro některé knihovny je to rovněž bariérový vstup do knihovny či přístup k ní. Stejně často však knihovny poukazují také na nezájem handicapovaných i jejich organizací o (nabízené) služby knihovny a na váznoucí vzájemnou komunikaci. Z vyjádření některých respondentů je zřejmé, že o problematice hlouběji přemýšlejí a vnímají ji z širší perspektivy i více úhlů pohledu:

„Hlavní překážka je pořád v nás, stále ještě přetrvává určitý ostych před handicapovanými lidmi, léta jejich izolace zapříčinila, že se k nim neumíme chovat bezprostředně. Na druhé straně postižení žijí ve své komunitě, obracejí se především na specializovaná zařízení, knihovnu do toho nepočítají (při zavádění nové služby pro slabozraké jsme přímo oslovili organizace slabozrakých, udělali velkou propagaci, ale nesetkalo se to s žádnou odezvou). Zřízení bezbariérového přístupu nebo vytvoření knihovního fon-du v Braillově písmu je nákladné.“

„Nejsem si vědoma žádných překážek. Je to záležitost kvalifikovaného přístupu a dobré vůle.“

„Mnoho lze dosáhnout vlastní aktivitou a chutí zapojit se do změn, které mnohdy narušují už zaběhané pořádky; chybou je neexistence koncepce poskytování těchto služeb v knihovně.“

Je zřejmé, že i přes zlepšující se situaci osob se zdravotním postižením v naší společnosti, stojí dosud tito lidé v mnoha ohledech stranou zájmu. Jde o početně minoritní skupiny, i když zdaleka ne tak malé, jak by se mohlo zdát; obvykle navíc vystupují separovaně, takže jejich počty jsou zdánlivě ještě zanedbatelnější. Jednotlivci velmi často neuplatňují své nároky na rovnost služeb (v našem případě služeb knihoven), protože jsou na nerovnoprávné postavení zvyklí z ostatních oblastí života. Většina z nich si neuvědomuje potenciál knihoven a služeb, které mohou nabídnout, případně - stejně jako někteří příslušníci majoritní společnosti - upřednostňují jiné služby.

Odstraňování bariér a poskytování specifických služeb a fondů handicapovaným je poměrně nákladnou záležitostí. Knihovny hos-podaří s veřejnými zdroji a hospodařit musí samozřejmě efektivně. Vycházejí proto vstříc především poptávce, a to poptávce masivnější; ta ovšem většinou ze strany handicapovaných není deklarována dosti zřejmě, případně není vůbec žádná. Na druhé straně naplňovat literu zákona (viz citovaný bod a) paragraf 2; v prvním díle příspěvku) je povinností knihoven. Navíc je nepochybné, že knihovny jsou v mnoha ohledech schopny přispět ke zkvalitnění života zdravotně znevýhodněných osob a že v řadě knihoven je k tomu i vstřícný a otevřený přístup. Jak tedy dál?

Vzhledem k tomu, že výsledky průzkumu lze považovat za poměrně reprezentativní, pokusili jsme se je zobecnit a zároveň předložit několik doporučení k dalšímu postupu. Některé kroky bude třeba učinit na centrální úrovni, jiné budou záviset na konkrétních knihovnách. Společným cílem by však mělo být postupné odstranění všech bariér v knihovnách, usnadnění přístupu zdravotně handicapovaných osob ke standardním službám knihoven, hledání možností pro služby specifické a zejména rozvoj komunikace a spolupráce s lidmi se zdravotním handicapem i s jejich organizacemi.

1. Specifické služby uživatelům s tělesným handicapem jsou limitovány především „technicky“ a finančně (prostory, nadstandardní vybavení); jde o tradiční skupinu uživatelů knihoven; problémy se řeší postupně a individuálně. Na centrální úrovni je třeba zainteresovat zřizovatele knihoven (obce), sponzory, nadace a také stát k rozšíření grantových programů; individuálně je nutné usilovat o řešení konkrétní situace např. s pomocí evropských strukturálních fondů. Pro imobilní uživatele doporučujeme rozšířit donáškovou, resp. dovážkovou a zásilkovou službu, případně řešit tuto problematiku ve spolupráci s organizacemi handicapovaných a podporujících.

2. Specifické služby zrakově handicapovaným uživatelům jsou rovněž v knihovnách tradiční oblastí zájmu, zejména pokud jde o zvukové knihy. Budování vlastního fondu zvukových knih je ovšem velmi nákladné, stejně jako další technické a technologické vybavení pro nevidomé (speciální hardware, software apod.), a zejména pro malé knihovny je finančně nedostupné. Srovnatelná úroveň služeb pro zrakově znevýhodněné uživatele a uživatele z majoritní společnosti (dostatečný fond zvukových knih, ev. knih v Braillově písmu, informační technologie…) všude tam, kde je adekvátně neposkytuje specializovaná instituce, by přesto měla být cílem každé knihovny. Standardem by všude tam, kde je zájem o využívání služeb ze strany zrakově znevýhodněných občanů, měla být vnější a dle potřeby i vnitřní zvuková signalizace v knihovně. Všechny webové stránky knihoven by měly respektovat zásady blind-friendly. Na centrální úrovni platí principy a postupy jako v předchozím bodě, dále je třeba rozšířit spolupráci s KTN K. E. Macana a SONS a také rozšířit celoživotní vzdělávání knihovníků v této specifické oblasti, včetně vzdělávání školního. K zlepšení situace v konkrétních knihovnách mohou mimo jiné opět pomoci evropské fondy.

3. Specifické služby mentálně znevýhodněným jsou v některých knihovnách oblastí práce s velmi dobrými výsledky. Nabídka vhodných služeb této skupině uživatelů by měla směřovat k rozšíření jejich šancí na hodnotné využití volného času i rozvoj osobních kompetencí. Mnohem širší služby a podporu by měly knihovny poskytovat pečujícím osobám, což bude vyžadovat těsnější spolupráci se specialisty a organizacemi podporujících osob; na centrální úrovni pak opět rozšíření celoživotního vzdělávání knihovníků o tuto specifickou oblast, včetně vzdělávání školního.

4. Služby sluchově handicapovaným probíhají v knihovnách bez významnějších problémů u skupin nedoslýchavých a postlingválně neslyšících, přednostně komunikujících v českém jazyce. Alespoň v profesionálních knihovnách by však měla být perspektivně standardem indukční smyčka. Zcela ojedinělé jsou specifické služby prelingválně neslyšícím. Získávat lidi s tímto znevýhodněním pro četbu a studium a umožnit jim adekvátní úroveň služeb mohou knihovny pouze ve spolupráci se specialisty, organizacemi sluchově znevýhodněných, tlumočníky do znakového jazyka a dalšími partnery, ale především s rodinami a specializovanými školami. I zde bude třeba zainteresovat partnery, zřizovatele, sponzory, nadace a stát k větší podpoře a také rozšířit vzdělávání knihovníků v této specifické oblasti.

Změna přístupu k lidem se zdravotním postižením čeká celou českou společnost, která v tomto smyslu pokulhává za Evropou, a knihovny by měly k problematice přistupovat proaktivně. Záleží samozřejmě také na poptávce či společenském tlaku komunit zdravotně znevýhodněných, jejich organizací a organizací podporujících a pečujících osob. Ve společném hledání možností spolupráce k oboustrannému prospěchu by měla napomoci intenzivní vzájemná komunikace zainteresovaných partnerů a samozřejmě také propagace služeb knihoven.