PETR NOVÁK > P.Novak@stk.cz  

Šedá literatura spadá nepochybně do okruhu zájmu knihoven všech typů a velikostí, rozhodli jsme se proto tento typ literatury přiblížit i ve Čtenáři. Autor příspěvku klade a zodpovídá v následujícím textu otázky, které se v této oblasti nabízejí. Státní technická knihovna v současnosti pracuje na projektu úložiště, které bude v národním rozměru zejména elektronickou šedou literaturu uchovávat a zpřístupňovat.

Co si můžeme představit pod pojmem „šedá literatura“? Proč šedá?

Šedá eminence, šedá kůra mozková, šedá ekonomika. Asi tři nejčastěji skloňované termíny v souvislosti s šedou barvou, která zde symbolizuje cosi v pozadí, něco na první pohled nepříliš výrazného, ale svou funkcí, významem či dopadem velice důležitého. Takové jsou i dokumenty spadající do tzv. šedé literatury. Definice je velmi široká a neohraničená, navíc se s postupem času mění. Do 70. let 20. století se jednalo zejména o výzkumné a technické zprávy institucí (např. výzkumných ústavů), disertační práce a v menší míře další druhy vysokoškolských kvalifikačních prací a vládní dokumenty nepublikované oficiálními kanály. S nástupem informačních sítí v 80. a zejména 90. letech 20. století se začaly objevovat další zdroje - elektronické konference, newslettery, diskusní skupiny apod. Postupně se měnily i zvyklosti vědecké komunity, která začala sdílet ještě nevydané odborné články, někdy neúplné (nedokončené) ve formě preprintů. Tento zvyk se uchytil zejména u přírodních věd, tam, kde opravdu záleží na nejrychlejším předání informace. Se současným rozvojem internetu a jeho služeb pak nacházíme další a další formy šedé literatury - od osnov a sylabů přednášek doplněných o powerpointové prezentace, obsahů (některých) blogů až po formy do pojmu „literatura“ nezařaditelné - audio a video záznamy přednášek, definice virtuálních světů, zdrojové kódy programových komponent apod. Komerční sféra se přidává obsahem známým též jako firemní literatura - ročenky, výroční zprávy, katalogy aj.

Do šedé literatury nebývají řazeny dokumenty podléhající některému z režimů utajení, kde je množina možných uživatelů předem striktně vymezena.

Co existence šedé literatury znamená pro běžné knihovny - obecní, městské apod.? Ty mají spíše omezené možnosti jak se k dokumentům spadajícím do šedé literatury dostat… 

I malé a menší knihovny mají zřízen přístup k internetu a personál knihovny může zajistit aspoň základní kurzy využívání informačních zdrojů, které internet nabízí.V éře Googlu se zdá, že není problém „kdykoli najít cokoli“. Opak je však pravdou. Přestože existují instituce, jejichž informační politika je maximálně otevřená a zpřístupňují svoji produkci on-line, není to zdaleka pravidlem.

Význam regionálních, městských či školních knihoven spočívá v tom, že mohou své uživatele informovat i o tomto typu informačních zdrojů a podněcovat jejich užívání a zejména sledovat situaci v institucích v daném místě - tedy jak se svojí produkcí šedé literatury nakládají např. místní vysoké školy, úřady státní správy a samosprávy, organizace spadající do neziskového sektoru.

Má tedy i dnes, v době běžně dostupného internetu a dynamicky se rozvíjejících a měnících služeb a zvyklostí při práci s ním, smysl uvažovat nad systémy sledujícími produkci šedé literatury?

Je pravda, že systém, který by v celostátním rozsahu umožňoval shromažďovat a zpřístupňovat tento typ informačních pramenů zde doposud chybí. Pouhé výběrové umístění na internet či zpřístupnění v intranetu instituce neřeší vážné problémy, ke kterým může docházet v souvislosti např. s technologickým vývojem a zastaráváním datových formátů, počítačových aplikací a výpočetní techniky obecně. Dále nelze opomíjet výhody vyhledávání pomocí klíčových slov, heslářů, abstraktů.

Domnívám se, že část intelektuální produkce vysokých škol a výzkumných institucí může být v dohledné době ohrožena a právě knihovny by měly na tuto hrozbu reagovat, kromě dalších typů paměťových institucí jako jsou třeba archivy. 

Jak vypadá možná reakce?

Zde bychom se měli inspirovat zeměmi, které si své produkce šedé literatury hledí, jako je Nizozemí, Velká Británie či Německo. Za nimi máme zpoždění, které se nyní snaží dohnat několik projektů. Podstatná část českých vysokých škol začala realizovat projekt Národního registru vysokoškolských kvalifikačních prací. Vedle vypracování technik a metodik sběru tohoto typu dokumentu ze zdrojových vysokých škol do centrálního úložiště je nutno vyřešit problém autorských práv a navazujících služeb zpřístupnění.

Státní technická knihovna pracuje na projektu Národního úložiště šedé literatury, jehož obsahem budou kromě vysokoškolských kvalifikačních prací též zprávy o výzkumných a vývojových projektech a technické zprávy.

Co takový systém nebo systémy přinesou běžnému uživateli?

Zde se musíme zamyslet, kdo je to běžný a neběžný uživatel. Vidím pozitivní dopady v šíření šedé literatury nejen pro vědce a výzkumníky, vysokoškolské studenty a učitele, ale např. i studenty a učitele středních škol. Moji generaci na gymnáziu nikdo cíleně neučil, jak se vytváří kvalifikační práce, jak vypadají různé druhy vědecké komunikace. I vysoké školy mají v tomto směru rezervy. Sféra publikování a šíření výsledků výzkumné a vývojové činnosti se mění právě s nárůstem nových technologií a s příchodem informačních systémů jako jsou úložiště např. aktivně měnící svůj obsah a nabízející v závislosti na něm různé služby. Existují koncepce popisující ekologii úložišť, kdy množství a rozsah vzájemně komunikujících služeb přesáhne určitou hranici a z pohledu zvenčí se může zdát, že se jedná o živoucí organismus.

Pozitivní dopady lze vidět i v případě institucí, kam zmínění uživatelé docházejí, kde studují, přednášejí a pracují. Další běžný uživatel - autor děl - jistě ocení nejen to, že výsledky jeho tvůrčí činnosti budou dostupné současným a dalším generacím, ale také, že jej podobný systém nebude obtěžovat byrokratickým omezením.

Jak může, nebo jak by měl knihovník zvyšovat efektivitu využívání zdrojů šedé literatury?

Pokud v dané knihovně probíhají kurzy pro veřejnost, ve kterých lze získat povědomí o práci s informačními zdroji, měla by být věnována pozornost i tomuto typu literatury a možnostem jejího získávání a využívání. Knihovníci a informační pracovníci by měli též sledovat dění v oblasti nových služeb a projektů v celostátním i regionálním rozměru. Určité druhy šedé literatury sbírá např. projekt Webarchiv Národní knihovny. Bibliografie českých disertací jsou součástí České národní bibliografie. Projekt OpenSIGLE zpřístupňuje bibliografické údaje dnes již nepracujícího evropského Systému pro informace o šedé literatuře včetně českého podílu apod.

Platí nějaká zvláštní pravidla při využívání šedé literatury?

Dokumenty šedé literatury jsou samozřejmě chráněny autorským zákonem. Při běžném užívání, např. jako zdroje pro odborný text, je tedy třeba dokument citovat podle obvyklých pravidel. Některé druhy pak podléhají smluvním závazkům výzkumných institucí a státních orgánů ke komerčním firmám (např. financujícím výzkumnou či vývojovou činnost). Zde pak vzniká otázka, co a jak publikovat, aby nedošlo ke konfliktu s patentovou ochranou.

Specifické zákony mohou definovat zvláštní zacházení. U vysokoškolských kvalifikačních prací existuje povinnost vysoké školy zveřejnit vysokoškolskou kvalifikační práci, zároveň se jedná z hlediska zákona o archivnictví o archiválii. Ostatně informační politika je v tomto směru rozmanitá. Existují vysoké školy v ČR, které zpřístupní úplný text diplomky či disertace včetně posudků oponentů komukoli v elektronické podobě, oproti tomu existují školy, které tištěný výtisk předají k prezenčnímu půjčování do knihovny a omezí rozsah kopírování či jej zcela zakáží.

Kdo další může mít přínos z efektivního využívání šedé literatury?

Kromě uživatele informace - čtenáře - může být spokojen stát a daňový poplatník. Stát proto, že výsledky výzkumu a dalších aktivit, které financuje, budou v maximální možné míře dostupné a tím využitelné, což přináší nezanedbatelný ekonomický dopad. Daňového poplatníka zase zajímá, co je z jeho prostředků financováno. Fakt, že by výsledek výzkumu měl být veřejně dostupný, znamená pozitivní signál ve smyslu budování důvěry k části systému správy veřejných prostředků. A takový přínos je určitě neopomenutelný.

Otázka na závěr: může být i krásná literatura šedá?

Samozřejmě, že nejen prací a informační hodnotou živ je čtenář. Podobně jako vznikají audiovizuální díla volně sdílená k použití na internetu, vznikají takto i texty, které je možné označit jako literaturu krásnou - beletrie, poezie, povídky, pohádky, almanachy, sborníky, výběry. Ne vždy se jedná o díla vydávaná klasickou cestou v nakladatelství. I tato díla však mají (uměleckou) hodnotu a zaslouží si proto ochranu.