Skutečnost, že bylo Jaroslavu Vrchlickému pouhých 50 let, když ho gratulanti oslovili „ve-lebný kmete“, mě příliš nepřekvapila, stačí se na Vrchlického podobiznu z té doby podívat (a také je tahle historka dnes všeobecně známa). Trochu více mě zarazilo, že babička Boženy Němcové, když dorazila na Staré Bělidlo, byla ve věku snad pouhých 52 let.

Zato když mně letos počátkem června zazvonil mobilní telefon, aby mi připomněl blížící se narozeniny mého šéfa, a blikla příslušná číslice, nevěřícně jsem se podívala na uložená data (znám své překlepy). Ale letopočet byl správný. Rychle jsem mobil vypnula, chvilku počkala (co kdyby to byla přece jen nespecifikovaná chyba) a zapnula znovu. Nic se nezměnilo a já nevěřícně zírala na to, že PhDr. Vít Richter slaví letos své šedesátiny.

Kdo zná jeho pracovní výkonnost a nasazení, šíři záběru a odborných kontaktů, schopnost přijímat nové podněty a angažovat se v nových projektech, rozsah přednáškové a publikační činnosti, aktivitu ve SKIP, ÚKR i dalších organizacích, ale také jeho turistickou zdatnost, povědomí o literárním, společenském a kulturním dění, rozsah čtenářských i dalších kulturních aktivit a sebevzdělávání, musí být nutně zaskočen tvrzením kalendáře stejně jako já.

Vítek Richter není přítelem oslav a chvalořečí a nejméně snáší ty, které se týkají jeho osoby. Pravděpodobně proto nebude příliš nadšen ani tímto článkem. Jenže on patří nepochybně k nejvýznamnějším osobnostem současného českého knihovnictví - a zdůraznit přínos takových lidí pro náš obor se nejen sluší, ale je čas od času přímo nezbytné. Naše paměť je totiž velmi krátká a na zásluhy ostatních jsme schopni kupodivu rychle zapomínat… Tak snad mi to promine.

Profesní život dr. Richtera je spjat především s Národní knihovnou ČR, ve které začal pracovat v roce 1971 po absolvování základní vojenské služby. Začínal od píky, prošel zde řadou pracovních pozic a poznal knihovnu a její provoz jako málokdo. Současně studoval obor na FF UK, kde v roce 1980 získal doktorát. Počátkem devadesátých let se stal ředitelem útvaru služeb NK ČR a dosáhl vlastně jednoho z nejvyšších postů v knihovně; pro řadu lidí by to pravděpodobně byl vrchol kariéry.

V roce 1992 však přišla nabídka na nový a nesnadný úkol - první velkou stavební akci v knihovnictví po roce 1989 (a vlastně po desítkách let) - přestavbu, resp. výstavbu centrálního depozitáře v Hostivaři. V ČR nebyly v té době téměř žádné zkušenosti s tímto typem stavby, nebylo kde se poučit, s kým se radit. Bylo jasné, že půjde o úkol náročný a v mnoha ohledech riskantní. Vít Richter však výzvu přijal a stavbu dovedl ke zdárnému konci (1995). Byla to velká událost, depozitář v Hostivaři navštívily desítky exkurzí z celé republiky i zahraničí. Dnes, kdy se v Česku již patnáct let nově staví a zásadně rekonstruují knihovny, se může zdát tato stavba mnohem méně důležitá, než ve skutečnosti byla. Pro Národní knihovnu je její význam dosud mimořádný a vyřešil na desítku let její tragickou prostorovou situaci.

Ale ani výstavba a vedení depozitáře nebylo poslední výraznou změnou v profesní kariéře V. Richtera. V roce 1998 přišla další nabídka - tentokrát na post ředitele odboru knihovnictví, který nějakou dobu stagnoval a nereflektoval trendy v oboru. Šlo opět o pracovní pozici zcela odlišnou, která je zaměřena primárně „mimo“ Národní knihovnu; především jde o koncepční a manažerskou práci, s přesahem do legislativy, s povinností jednání (a vyjednávání) s veřejnou správou na všech úrovních, s politiky, partnery z komerční i neziskové sféry, což vyžaduje nejen orientaci v jedné (jednom typu) knihovně, ale široký přehled o oboru a trendech v mnoha dalších oblastech (rozvoj ICT, politická situace atd.). Po krátkém zvažování dr. Richter přijal i tento úkol. Byla to volba šťastná - zcela jistě pro odbor (dnes Knihovnický institut), ale také pro veřejné knihovny. Útvar se pod jeho vedením změnil v dynamický a respektovaný poradenský, metodický, vzdělávací a koordinační orgán. Prohloubily se kontakty s veřejnými knihovnami, s mnoha institucemi veřejné správy, navázány byly kontakty nové s dalšími organizacemi.

Opomenout nelze program internetizace veřejných knihoven. Tvrdím, že dodnes nejsou doceněny zásluhy dr. Richtera v této oblasti, prosazení koncepčních i legislativních kroků, přesvědčení představitelů decizní sféry; z paměti se vytratila úmorná jednání na mnoha úrovních, desítky seminářů pro starosty a knihovníky o významu internetu pro obec i pro pozici veřejné knihovny, přesvědčování, slaďování názorů, řešení stížností, námitek, připomínek apod. Tento běh na dlouhou trať ostatně dosud neskončil… A další kauza - Knihovní zákon a jeho peripetie; snaha o koordinaci a sladění problematiky k alespoň relativní spokojenosti různých typů knihoven a zároveň legislativců státní správy. Role Víta Richtera, který vždy usiloval o konsensus, odstranění neuralgických bodů a potlačení osobních animozit, který byl vždy orientován na vyřešení problému a vzájemnou spolupráci, byla i zde zásadní. Kolik práce odvedl při přípravě nejrůznějších koncepčních materiálů, které v různé míře ovlivnily a ovlivňují naši realitu, není myslím schopen posoudit a docenit nikdo z nás. V posledních letech svou aktivitu zaměřil na problematiku autorského práva ve vazbě na knihovny a jednání s autorskými ochrannými svazy, vydavateli a producenty, ministerstvem kultury ad., kde se snažil/snaží s dalšími kolegy vybojovat co nejvýhodnější pozici pro knihovny (a jejich uživatele).

Jeho společenské angažmá v oboru začalo v roce 1989. Někteří z kolegů si možná vzpomenou na článek „Zpráva o stavu knihoven v Čechách“, který Vít Richter a Zdena Blechová uveřejnili v Technickém magazínu (č. 9, 1989). Byl to v té době příspěvek velmi odvážný, který způsobil poprask nejen u odborné veřejnosti. Zároveň se společně s dr. J. Burgetovou, prof. J. Cejpkem, dr. L. Kurkou, dr. R. Málkem a několika dalšími kolegy účastnil (zprvu ilegálních) příprav a obnovení činnosti Svazu knihovníků a informačních pracovníků, k němuž došlo v roce 1990. SKIP se stal jeho dalším životním údělem. Dlouhá léta vykonával funkci tajemníka a poté byl v roce 1998 zvolen do jeho čela. Předsednickou funkci (dovolila bych si říci: své druhé povolání a zaměstnání) zastává v plném nasazení již čtvrté volební období. Jak se za tu dobu SKIP proměnil a co všechno s Vítkem Richterem v čele dokázal, ponechám na laskavém posouzení čtenářů. Namátkou kromě již výše zmíněných aktivit, v nichž SKIP hrál vždy významnou roli, ještě uvádím: „záchrana“ regionálních funkcí, start programů VISK, vstup knihoven do kampaní Březen - měsíc internetu, anketa Moje kniha, oslovení a zapojení knihoven do akce Kniha mého srdce, prosazení cen Knihovna roku, vznik časopisu Grand Biblio atd. Při výčtu dalších činností by neměla chybět zmínka o předsednictví v Ústřední knihovnické radě a také práce v redakční radě Čtenáře. Narychlo udělaná rešerše publikační činnosti dr. Richtera má více než 300 záznamů…

Má připomínka toho, čím Vít Richter dosud přispěl českému knihovnictví, není a nemůže být úplná. Mimo jiné i proto, že existuje řada případů, v nichž se angažoval, aniž se o tom ví (a aniž se ví, že mu to nejednou přineslo osobní problémy či konflikty s nadřízenými). A také samozřejmě proto, že ve Čtenáři máme k dispozici jen určitý prostor.

Ráda bych však na závěr ještě dodala jednu věc: Vít Richter se po celou dobu ve vší své činnosti pro obor vyznačuje zásadními vlastnostmi, které ne všichni jeho pracovní partneři dokázali pochopit, a tudíž přijmout - výsostným smyslem pro otevřenost, spolupráci, demokracii a bezprecedentní nezištností. I v tomto smyslu je osobností mimořádnou. Možná i kdyby na naši oborovou scénu nepřinesl nic jiného, byl by to důvod k tomuto neobratnému pokusu o připomenutí jeho zásluh.

Všechno nejlepší!

ZLATA HOUŠKOVÁ