JAN ZIKUŠKA > zikuska@lib.vutbr.cz  

Většina knihoven v České republice prochází průběžnou modernizací a snaží se svoje služby přizpůsobit především uživatelům. Poskytují přístup k internetu, vytvářejí přístupné webové stránky, spousta služeb prochází procesem automatizace, sdílená katalogizace není problém, digitalizuje se vše, co se jen může uživatelům hodit, a zpřístupňují se elektronické informační zdroje. Společným jmenovatelem všech těchto činností je integrace výpočetní techniky a internetu. Ve výčtu takto moderně poskytovaných služeb jsem jednu významnou záměrně vynechal. Vzdělávání uživatelů, ač je mu v některých knihovnách věnována spousta času, se stále ještě nedočkalo potřebného nového a moderního kabátu. I když existují obsahově různorodé vzdělávací aktivity zaměřené na více cílových skupin, forma je stále stejná.

Otázkou zůstává, proč když u ostatních služeb dokážeme držet krok s dobou, v případě vzdělávacích programů stojíme o pořádný krok zpět. Činnost, která posunuje roli knihoven od pasivního k aktivnímu předávání informací, by si určitě zasloužila naši větší pozornost. Vyřešit tuto situaci určitě nelze ze dne na den, ale čím později začneme, tím hůře pro nás. Intenzivnější využívání možností výpočetní techniky a internetu ve vzdělávacích službách nás opět o kousek posune blíže k tomu, o co všichni společně usilujeme - spokojený uživatel. Tento článek určitě nenabízí jednoznačné řešení, ale spíše se snaží poukázat na výhody a možnosti, které knihovnám nabízí moderní forma vzdělávání, a to e-learning.

Když se řekne e-learning

Tak jako spousta publikací věnovaných e-learningu se snaží přinést trošku terminologického pořádku svým čtenářům, ani tento článek nezůstane pozadu. Pro začátek se pokusím přiblížit, co si vlastně pod pojmem e-learning můžeme představit. Neočekávejte však jasnou a univerzálně pravdivou definici. U problematiky, která prochází neustálou změnou a obzvlášť v posledních letech intenzivním rozvojem, to snad ani nejde. Pro názornost bude stačit, když si uvedeme dva (relativně podobné) pohledy od českých odborníků. Ludvík Eger ve své publikaci Technologie vzdělávání dospělých (2005) uvádí:

„E-learning je vzdělávání spojené se sítí. E-learning je spojen nejen s počítačem a speciálním výukovým softwarem, ale rozumí se, že ke vzdělávacímu procesu patří i síť, prohlížeč a další software, který umožňuje práci v síti atd. V každém případě je podstatné, že se jedná o vzdělávací proces a že nejdůležitější je dosáhnout vzdělávacích cílů!“

V knize E-learning (nejen) pro pedagogy (2006) definuje Kamil Kopecký e-learning trošku odlišně, i když ve výsledku se stejným důrazem jako v přecházejícím případě:

„E-learning chápeme jako multimediální podporu vzdělávacího procesus použitím moderních informačních a komunikačních technologií, které je zpravidla realizováno prostřednictvím počítačových sítí. Jeho základním úkolem je v čase i prostoru svobodný a neomezený přístup ke vzdělávání.“

I když v prvním případě autor chápe e-learning jako samotné vzdělávání, pro druhého je „pouze“ jeho multimediální podporou. Na společný bod - použití ICT a internetu - snad ani není třeba upozorňovat. Pro pochopení samotného významu slova e-learningbych však vyzdvihl pojem, který zaznívá v obou definicích - proces. Spousta lidí považuje za e-learning vystavení elektronických textů na www stránkách, pletou si jej se softwarem na tvorbu multimediálních materiálů nebo jej zaměňují se systémy na správu výuky. I když tyto body k tématu bezpochyby patří, je třeba si uvědomit, že jsou pouze podmnožinou samotného e-learningu. Kdybych měl přispět i svoji troškou a pokusit se o definici, asi by zněla následovně:

„E-learning je vzdělávací proces, využívající možnosti moderních informačních a komunikačních technologií.“

Nebudu se nyní zaměřovat na to, co by mohlo logicky následovat - popis toho, co vlastně do oblasti e-learningu spadá a jaké všechny nástroje můžeme při vzdělávání využít (toto téma by i ve stručnosti vydalo minimálně na jeden další článek). Raději se podívejme, jaké výhody a nevýhody nám může zapojení ICT do vzdělávacích služeb přinést.

Pro a proti e-learningu

Výhod, které nám e-learning přináší, je spousta a nebál bych se tvrdit, že jednoznačně převažují nad nevýhodami. Mezi nejčastěji zmiňované a nejdůležitější bezpochyby patří:

Geograficky a časově neomezená přístupnost - studující si sám určí místo a čas ke studiu, které mu vyhovují.

Okamžitá aktuálnost informací - platí především u on-line výuky, kdy je možno velice rychle udržovat aktuálnost studijního obsahu. Tento bod je rozdílný především ve srovnání s tištěnými studijními materiály (a i případná distribuce studijního obsahu prostřednictvím CD je rychlejší než aktualizované vydání knihy).

Využití multimédií - pokud každému studujícímu nabídneme možnost vnímat informace v podobě, která mu nejvíce vyhovuje, zvýší se tím i efektivita samotného učebního procesu.

Komunikační možnosti - opět podporují individualitu studujících, kteří si mohou sami zvolit nástroje, pomocí kterých budou komunikovat nejen s vyučujícími, ale také s ostatními studujícími.

K přednostem můžeme také přičíst finanční stránku. I když zavádění e-learningu do služeb instituce vyžaduje zpočátku vyšší investice, tak z dlouhodobého hlediska se jedná o činnost ekonomicky efektivní.

Mezi nevýhody naopak můžeme zařadit:

Technologické omezení - i přes široké rozšíření ICT existuje určitá skupina obyvatel, která nemá bezprostřední přístup k internetu a (ne)znalost práce s počítačem je limituje natolik, že je pro ně e-learning nevhodný (nepoužitelný).

Potlačení přímé komunikace - existují nástroje, které dokáží přímou komunikaci téměř ideálně simulovat, nikdy však elektronická forma nedokáže nahradit „face to face (F2F)“ komunikaci.

Tematická nevhodnost - některé znalosti nelze studujícím pomocí e-learningu předat, nebo jen nekvalitně a neefektivně.

I když jsou jmenované nevýhody v mnoha směrech limitující, určitě je nelze považovat za tak závažné, aby nám zabránily v implementaci e-learningu do služeb knihovny. Pokud nemá student vlastní PC, případně připojení k internetu, vždy může využít prostory a vybavení samotné knihovny. Také potlačení přímé komunikace není nepřekonatelný problém. U témat, která to vyžadují, je řešením přiměřená kombinace tradiční (F2F) a e-learningové formy studia. V odborné literatuře můžeme tuto formu vzdělávání nalézt pod označením „blended learning“. Jakýkoliv e-learningový kurz může tedy sloužit jako doplněk tradiční prezenční výuky, nebo fungovat jako samostatný distanční kurz.

Složky e-learningového kurzu

Pokud se rozhodneme pro využití e-learningu ve službách knihovny (i jakékoliv jiné instituce), je třeba uvědomit si tři základní složky každého takového kurzu, které mají oproti tradiční výuce svoje náležitosti a odlišnosti.

Studijní obsah - je vše, co lze předávat v digitální podobě - studijní distanční texty, interaktivní testy, multimediální soubory v podobě animací, simulací, audio nebo video-přednášek atd. Vždy je však třeba mít na paměti základní pravidlo - studijní materiál nevznikne pouhým převedením z papírové do elektronické podoby. Takovéto podklady mají svá didaktická specifika, která je třeba respektovat.

Účastníci e-learningu - lidským faktorem každého e-learningového kurzu jsou jeho autoři, studenti a vyučující. Na samotné přípravě kurzůse podílí hned několik odborníků - garant kurzu, programátor, odborník tvořící texty, metodik upravující texty pro použití v distanční podobě nebo grafik. Bývá však pravidlem, že některé funkce lze při kompetentnosti dané osoby sloučit. Důležitým prvkem distanční formy studia jsou učitelé, které v odborné literatuře nalezneme pod označením tutoři. Jejich cílem není aktivně předávat učivo, ale motivovat a podporovat studujícího při jeho samostudiu.

Řízení studia - většinou se k řízení studia využívají softwarové nástroje nazývané jako Learning Management Systems (LMS). Ty umožňují nejen tvorbu studijního obsahu, ale také nabízejí synchronní i asynchronní komunikaci mezi studujícími a tutory nebo prostředky na podporu týmové spolupráce. Důležitá je také jejich administrativní složka - management celého kurzu a sledování činnosti studentů. 

Samotná tvorba e-learningových kurzů je tedy komplexní činnost, při které je třeba brát v úvahu mnoho aspektů a před jejímž počátkem je třeba vyřešit hodně otázek. Kdo je naše cílová skupina a co ji chceme naučit? Jaký LMS k tomu využijeme? Máme připravený realizační tým? Je budoucí tutor obeznámen s formou výuky v distanční podobě? Známe specifika pro tvorbu distančních textů? Jsme vůbec připraveni - hledáme důvody proč e-learning zavést, nebo výmluvy proč ne? Pokud si na tyto otázky dokážeme odpovědět, pak jsme na nejlepší cestě začít integrovat e-learning do našich služeb.

Možnosti uplatnění e-learningu v knihovnách

Spoustu zájemců o problematiku určitě napadne otázka, v jakých konkrétních vzdělávacích službách se dají možnosti e-learningu uplatnit. Odpovědí může být, že téměř ve všech. Využívat jej lze nejen k vzdělávání uživatelů, ale i zaměstnanců samotných knihoven.

V praxi se nabízí příklad, kdy krajské knihovny mohou poskytovat široké spektrum vzdělávacích aktivit pro menší obecní nebo městské knihovny, bez toho, aby účastníci kurzů museli cestovat každý týden přes celý kraj (nebo i republiku). Výhodou je využití e-learningu i pro akademické knihovny, kdy jsou uživatelé na styl práce prostřednictvím počítače a internetu zvyklí - tím odpadá riziko nepřipravenosti cílové skupiny na moderní formu výuky. E-learning je tedy metoda, kterou mohou využívat všechny typy knihoven nezávisle na velikosti nebo počtu uživatelů.

Ani obsahové zaměření na knihovnickou problematiku není pro e-learningové kurzy žádným oříškem. Témata jako katalogizace, akvizice, počítačová a informační gramotnost nebo soft-skills téměř volají po e-learningovém zpracování. Stačí se nebát a začít!

POUŽITÁ LITERATURA:

1 BAREŠOVÁ, Andrea. E-Learning ve vzdělávání dospělých. 1. vyd. Praha: VOX, 2003. 173 s. ISBN 80-86324-27-3.

2 EGER, Ludvík. Technologie vzdělávání dospělých. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 2005. 171 s. ISBN 80-7043-347-7.

3 KOPECKÝ, Kamil. E-learning (nejen) pro pedagogy. 1. vyd. Olomouc: HANEX, 2006. 125 s. ISBN 80-85783-50-9.

4 NOCAR, David. E-learning v distančním vzdělávání. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. 77 s. ISBN 80-244-0802-3.

5 ZLÁMALOVÁ, Helena. Příručka pro tutory distančního vzdělávání. 1. vyd. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita, 2003. 22 s. ISBN 80-248-0280-5.