Osud měl pro mě připravenu jinou práci…

Zajímavou příležitost k nahlédnutí do chilského knihovnictví, která se redakci nabídla v nedávné době, nešlo nevyužít. Asi málokdo z našich krajanů zanechal v některé z knihoven v Latinské Americe takovou stopu jako naše respondentka, která se rozepsala zejména o knihovnách univerzitních, ale také o chilském knihovnictví obecně.

Chile je pro naše krajany stále poměrně exotickou zemí. Jak jste se právě do této části světa dostala?

Je pravda, že spousta cizinců má Chile za exotickou zemi. Asi to bude kvůli jejím přírodním krásám, ale možná také tím, že se nevejde na jednu mapu jako například Česká republika. Ve školních mapách je rozdělena na pět částí, protože jde o zemi asi 5000 km dlouhou, začíná osmnáctou rovnoběžkou a na jihu končí Hornovým mysem, což je nejjižnější místo Ohňové země a amerického kontinentu. Také k ní patří souostroví Juan Fernández, z něhož je znám ostrov Robinson Crusoe, Velikonoční ostrov vzdálen skoro 4000 km směrem k Polynésii, a dost velký trojúhelník Antarktidy. Chile má skoro všechna podnebí mimo tropického, téměř neustále zasněženou andskou kordilleru, poušť Atakamu, která je nejsušší pouš­tí na světě, sousedí s Tichým oceánem a je protkáno nesčetnými údolími. Věřím, že nyní je u vás tato země známá měďnými doly, častými zemětřeseními a také vynikajícím vínem z chilského centrálního údolí, které se dnes prodává skoro ve všech českých obchodech.

Ovšem bez těchto znalostí a s průměrným ovládáním španělštiny jsem se do Chile poprvé dostala v roce 1966 v rámci dohody mezi Karlovou univerzitou a Universidad de Chile o výměně postgraduálních studentů, která úspěšně fungovala již od roku 1961. V té době jsem byla doktorandkou na Univerzitě Karlově a chtěla jsem se věnovat dějinám Latinské Ameriky, konkrétně chilské defenzivní válce z počátku 17. století, vedené jezuitou Luisem de Valdivia. Již moje diplomová práce byla zaměřena na Latinskou Ameriku, na počátky obchodu s českým sklem do Španělska a jeho amerických kolonií. Desetiměsíční studium jsem realizovala v Národním archi­vu v Santiagu, na Universidad de Chile a ve Středisku latinskoamerických studií. Během mé stáže v Chile jsem se seznámila s mým manželem, archeologem Dr. Lautarem Núñezem. Během jeho působení v Československu v rámci té samé univerzitní smlouvy jsem se v roce 1968 vdala a koncem března roku 1969 odjela podruhé do Chile.

Měla jste představu o svém profesním životě v Chile?

Abych byla upřímná, o mém profesním životě v této nové zemi jsem měla dost matnou představu. Jen jsem věděla, že chci pracovat a něčím v této zemi, která mne tak dobře přijala, přispět. Ovšem byla jsem cizinka a cizí občané, i když v Chile vždycky upřímně vítáni, v té době nemoh­li pracovat ve státních institucích, tedy ve státních školách, archivech, univerzitách atd. Ale nakonec jsem měla štěstí, protože soukromá Se­ver­ní katolická univerzita vyhlásila roku 1971 kon­kurz na asistenta historie středověku. Šlo o zastoupení na půl roku. Konkurz jsem vyhrála, a když moje pracovní smlouva skončila, tak při Katedře sociálních věd bylo právě založeno Dokumentační středisko s cílem zachraňovat opuštěné archivy z chilského ledkového období (1830–1950). A tak jsem vyhrála druhý konkurz. Tato práce byla velice zajímavá, protože šlo o záchranu a shromáždění archivů, které byly nechány napospas větru, písku a všem, kteří opuštěné ledkové vesnice (oficinas salitreras) prakticky rozebírali kvůli kovům a dřevu, nehledě na psanou či tištěnou dokumentaci. Naštěstí v poušti prší tak jednou za třicet let, a tak valná většina dokumentů, i když byla nalezena v bývalých kancelářích někdy i beze střech, se nacházela v dobrém stavu. Další archiv, který stojí za zmínku, pocházel z Registračního úřadu, kde jsme objevili kolem 21 000 záznamů cizinců, kteří v letech 1864 až 1955 přišli za ledkovou „Kalifornií“ do severního Chile, konkrétně do oblasti Antofagasty. V tomto archivu jsou zastoupeny snad všechny národnosti na světě. I Češi, ale jejich vstup byl před rokem 1918 zaznamenán jako „austríacos“ (Rakušané). V Dokumentačním středisku jsem měla s postupem doby funkci zástupce ředitele, a když můj španělský šéf Dr. José María Casassas odešel, byla jsem tam ředitelkou až do roku 1981. Kromě archivní činnosti jsme se od roku 1975 věnovali dokumentaci geologie, archeologie, antropologie a sluneční energie, to znamená věd, které tenkrát, ale i dnes mají na univerzitě prestiž.

Jaká byla v době vašeho příchodu do země situace v oblasti knihovnictví, jak se vyvíjela a jak ji v průběhu času poznamenávaly politické a společenské změny?

Já jsem byla jmenována ředitelkou tří knihoven Severní katolické univerzity v roce 1981. Jde o knihovny v Antofagastě, kde má univerzita takzvaný clearing house s rektorátem, v městě Coquimbu a ve Svatém Petru Atakamy. Je třeba si uvědomit, že rok 1981 byl ještě rokem Pinochetovy vlády (1973–1989) a bylo hmatatelné, jak diktatura knihovny v celé zemi citelně poškodila, i ty naše. Především proto, že nebyli nebezpeční jen někteří lidé, ale také knížky, a to především z oboru společenských věd. Takže nemohly být součástí fondů k vypůjčování, ale byly schované v různých depozitářích a někdy i zničené, to hlavně v prvních měsících po vojenském puči. I řada oborů byla postupně zavírána nejen na naší univerzitě, ale skoro na všech: sociologie, archeologie, antropologie, historie, filosofie, francouzština, angličtina, španělština, dokonce i některé výtvarné obory. Takže všechny tyto knihy přešly z aktivních fondů do pasivního depozitáře. Současně nám narůstaly technické obory, takže jsme museli akvizici přizpůsobit novým požadavkům. V České republice byly a jsou technické obory soustředěny ve Vysokém učení technickém, ale na univerzitách v Chile toto rozdělení neexistuje.

Na druhé straně v oné době neexistoval o knihovny žádný speciální zájem, knihovny netvořily součást kulturní politiky tehdejší vlády. To mělo za následek, že byly umístěny, jako v případě naší univerzity, v adaptovaných budovách a ne v budovách stavěných ex profeso pro účely, kte­rým měly sloužit. Také rozpočet byl nedostatečný, což mělo za neblahý následek, že akvizice spousty titulů vědeckých časopisů byla zrušena nebo načas přerušena. A to nejdůležitější bylo, že chyběl profesionální personál v oboru knihovnictví a mo­ž­ností školení bylo také pomálu. Citel­ný obrat přichází v roce 1984, kdy se chilské univerzitní knihovny začínají probouzet a aktivně sledovat, co se děje v oblasti knihovnictví kolem, ve Spojených státech, ale také v jiných latinskoamerických zemích, jako je například Kolumbie. Katedra knihovnictví Metropolitní univerzity v San­tiagu začíná v té době organizovat kurzy Angloamerických katalogizačních pravidel (AACR2R) a strojově čitelné katalogizace (protokolu MARC), což byla pro nás pozvolná příprava na automatizaci knihoven, ke které jsme mohli přikročit na naší univerzitě až v roce 1990 s nástupem demokratického režimu.

Dá se situace porovnat s tehdejším stavem a vývojem u nás?

Neodvažuji se hodnotit stav českých knihoven v té době z takzvaného vnitřního pohledu, protože jsem v Čechách v knihovnách nepracovala, jen jsem byla jako studentka jejich uživatelkou. Připomínám, že jsem odešla z tehdejšího Československa v roce 1969. Přesto si myslím, že profesionálně byly na daleko vyšší úrovni už proto, že knihovnictví bylo prestižním univerzitním oborem, a to nejen na Univerzitě Karlově, kde jsem měla spolužačky, které právě studovaly tento obor. A v tomto případě tradice také dělá hodně, když si uvědomíme, že první knihovna vznikla v břevnovském klášteře na konci 10. století a že celkový rozvoj knihoven na českém území je datován už od 16. století. A pak fondy českých knihoven se vždy mohly chlubit velkou rozmanitostí a bohatstvím písemné dokumentace již od středověku. Tím ovšem nechci říci, že chilská Národní knihovna založená roku 1813, chilský Národní archiv založený roku 1925 s tradicí od roku 1847 a Knihovna chilského národního kongresu založená v roce 1883 zůstávají po této stránce pozadu. Naopak, Národní knihovna a Národní archiv vlastní vynikající fondy z koloniálního období. Ovšem je tady jedna společná charakteristika českých a chilských knihoven, která spočívá v tom, že v tehdejší době se všechny úkony od akvizice až po vyhledávání v katalozích dělaly manuálně a že podkladem skoro všech bibliografických materiálů byl papír. Opravdová „revoluce“ alespoň pro chilské knihovny přišla až v 80. letech minulého století zavedením automatizovaných knihovních systémů a později akvizicí elektronických zdrojů.

Jak si stojí chilské knihovny dnes? Jaká je jejich organizace a postavení ve společnosti?

V chilském knihovnictví se v posledních 25 letech udělaly velké pokroky, protože rozvoj knihoven, a to na všech úrovních, byl zařazen do programu státní politiky s cílem vychovat informovaného občana a přispět k jeho celkové vzdělanosti. V roce 1992 Ministerstvo školství zahájilo pětiletý program MECE (Mejoramiento de la Calidad de Educación, což znamená Zlepšení kvality výuky) pro mateřské a základní školy, v letech 1995–2000 MECE pro střední školy a v období 1999–2010 MECE pro vysoké školy. Ve všech případech šlo o vylepšení infrastruktury budov, vybavení informační technikou a napojení na počítačové sítě, ale také bylo do programu zahrnuto školení učitelů a profesorů, kteří měli přispět k rozvoji počítačové a informační gramotnosti žáků jakožto podmínky k řešení jak akademických, tak současných a osobních problémů. Program MECE byl financován chilskou vládou a Světovou bankou, a knihovnám chilských státních univerzit umožnil hlavně nákup a uvedení do provozu integrovaných automatizovaných systémů, zakoupení elektronických zdrojů, zavede­ní kurzů informační výchovy a v neposlední řadě zlepšení fyzické infrastruktury a nábytkového vybavení.

V souvislosti se státními univerzitami bych chtěla podotknout, že Chile má 25 takzvaných „státních“ univerzit, i když některé mají status soukromých anebo polosoukromých, ale ve všech případech dostávají částečnou státní subvenci. Oněch 25 univerzit tvoří Radu rektorů a jedna z komisí této Rady je Komise knihoven a dokumentace, jejíž zasedání byla obnovena v roce 1984, po jedenáctiletém přerušení. Komisi tvoří ředitelé oněch 25 knihoven a generální tajemník Rady. Měla jsem tu čest být sekretářkou Komise knihoven a dokumentace po 10 let, mezi roky 1984–1993. Dalších 35 univerzit jsou instituce soukromého charakteru s knihovnami různých kvalit.

Pokud jde o chilskou Národní knihovnu, automatizovanou od konce 80. let, tak ta spadá pod Ředitelství knihoven, archivů a muzeí, a jedním jeho oddělením je také Národní systém veřejných knihoven, který již čítá 412 těchto institucí spojených od roku 2002 v „BiblioRedes“ (BiblioSítích). Jejich prostřednictvím se uživatelé mohou vir­tu­ál­ně spojit, vyměnit si digitální dokumenty, a také jsou poskytovány bezplatné kurzy jako příspěvek k rozvoji informační gramotnosti obyvatel. A konečně školní knihovny závisející na Ministerstvu školství jsou chápané jako Centra anebo Střediska zdrojů potřebných pro výuku na základních a středních školách, a jejich záznamy jsou uložené ve společných katalozích.

Co považujete za pozitivní, a naopak negativní stránky chilského knihovnictví?

O některých pozitivních stránkách jsem se již zmínila, snad je jen třeba zdůraznit, že tu existuje stálý zájem jít kupředu, předkládat Ministerstvu školství a jiným organizacím nové projekty spojené s modernizací knihoven, která v našem století asi prakticky nikdy nebude končit, využívat stáže v zahraničí, profesně se zdokonalovat a akreditovat knihovny jako součást vysokoškolského systému. V této souvislosti stojí za zmín­ku skoro třicetiletá spolupráce vysokoškolských knihoven v Komisi při Radě rektorů, která dbá o dodržovaní standardů, vzdělávání uživatelů, o výměnu informací ohledně technologických platforem a automatizovaných systémů, o dosah autorských práv a konání kongresů, symposií a jiných setkaní za účelem výměny zkušeností a někdy informací o nabídkách elektronických zdrojů různých dodavatelů. Jedním z výsledků této spolupráce byla společná akvizice některých databází, zahájená v roce 2003 zakoupením báze Web of Science pro knihovny 25 univerzit Rady rektorů v rámci projektu předloženého do progra­mu MECE. Jiné databáze byly financovány státní chilskou Národní komisí pro vědecký a technologický výzkum, s níž Komise knihoven a dokumentace spolupracuje.

V souvislosti s negativními stránkami bych v prvé řadě řekla, že chybí instituce, kde se může obor knihovnictví na univerzitní úrovni kompetentně studovat. V současné době existují jen dvě univerzity s oborem knihovnictví, a to je Metropolitní univerzita v Santiagu a Univerzita Playa Ancha ve Valparaísu. Znepokojivé je také to, že studenti si tento obor nevybírají jako první alternativu vysokoškolského studia, nýbrž když jim nevyjde přijetí na nějakou jinou výnosnější disciplínu, což pak má v některých případech souvislost s nezájmem pracovat v jistých sférách knihovnictví a vyhledáváním jiných pracovních příležitostí.

Jiný problém se týká soukromých univerzit, které se začaly zakládat bez jakékoli státní kontroly od počátku 80. let. Jejich cílem bylo přijmout co největší počet studentů, nehledě na to, jestli tomu odpovídala fyzická a materiální infrastruktura. A tady je pravě případ knihoven, které byly částečně organizované na základě zcela nedostatečných knižních fondů. Tato situace se v poslední době podstatně lepší zásahem Národní komise pro akreditaci s tradicí od roku 1999, jejímž úkolem je kontrolovat kvalitu výuky vysokoškolských institucí a programů jednotlivých oborů, nevyjímaje kvalitu fondů, účelnost budov a vůbec celkové vybavení univerzitních knihoven.

Prozraďte nám, prosím, více o vašem hlavním působišti – Severní katolické univerzitě a jejích knihovnách.

Snad předem by bylo správné uvést, že naše univerzita má 850 vyučujících, v nichž jsou zahrnuti profesoři, docenti a asistenti, 10 500 studentů včetně postgraduálních a 38 oborů. Clearing house je v Antofagastě a její pobočky ve městě Coquimbo a San Pedro de Atacama. Každé sídlo má svoji vlastní knihovnu. Dohromady má sedm fakult, devět škol a tři instituty. O mé práci na univerzitě začnu rokem 1981, protože o té předchozí jsem se již zmínila. Jako ředitelka oněch tří knihoven jsem se zpočátku snažila vypracovat novou organizační strukturu knihoven, zaručit každý rok adekvátní rozpočet pro jejich chod, doplnit stav pracovníků profesionálními knihovníky, pracovat se standardy doporučenými pro knihov­ny vysokých škol a přizpůsobit budovu knihovny v Antofagastě účelům, které měla plnit, její rekonstrukce se udála v roce 1985. V roce 1988 byla podepsána smlouva mezi Národní knihovnou v Santiagu a Severní katolickou univerzitou za účelem částečné automatizace našich knihoven. Tato iniciativa byla zahájena až v roce 1990 napojením na automatizační systém Národní knihovny v rámci Národní sítě bibliografické informace. Jednalo se opravdu jen o částečnou automatizaci systémem NOTIS, protože dálkově jsme moh­­li používat jen moduly katalogizace a souboru autorit, a katalogu pro vyhledávaní záznamů (OPAC). Tím nám byla dána možnost postupně si vytvářet katalog knih, časopisů a jejich přehled, a soubor autorit. Pro dokumentaci jsme přijali v té samé době software CDS/ISIS. Vzhledem k tomu, že Středisko informatiky naší univerzity bylo od 90. let severním uzlem chilské komunikační sítě, od roku 1993 jsme již měli přístup k internetu. Pamatuji se, že na Den chilských knihovníku (10. července) onoho roku jsme se přes telnet spojili s Národní knihovnou v Austrálii, což byl pro nás tehdy velký komunikační úspěch.

V roce 1998 jsme začali připravovat projekt na zakoupení a uvedení do provozu autonomního automatizovaného systému se všemi potřebnými moduly. Zvolen byl systém Aleph de Ex-Libris, ten samý, se kterým pracovala a pracuje Národní knihovna v Praze. Projekt trval tři roky (1999až 2001) a byl financován částečně Ministerstvem školství. V roce 2002 jsme zahájili přípravu projektu na stavbu nové knihovny na univerzitě v Antofagastě. Hlavním cílem nebyla jen stavba nové budovy pro knihovnu, ale také program informačního vzdělávání jak pro studenty všech tří knihoven, tak pro vyučující, a to prostřednictvím různých kurzů zanesených do kurikulárních dokumentů. Ovšem projekt měl také mnoho jiných cílů, k nimž například patří akvizice nových e-zdrojů buď přímou akvizicí, anebo ve spolupráci s jinými univerzitami, nová technologická platforma, nový portál Web všech tří knihoven a hlavně pro podporu informační gramotnos­ti, portál Wib pro interaktivní služby možné jen z IP naší univerzity. Dále zaměření se na reálné uspokojení uživatelů knihovnickými služba­mi, otev­­ření souborného katalogu na internetu, stá­že knihovníků v zahraničních a některých chilských knihovnách s cílem získat nové poznatky jak v technické oblasti, tak v řízení knihoven, a konečně zahájení digitalizace materiálů na základě standardu XML, k nimž má univerzita autorské právo, tedy hlavně diplomových prací a historických materiálů. Všechny tyto inovace si ovšem také vyžádaly novou organizační strukturu knihoven. Projekt dostal od MECE velice dobrou subvenci a trval od počátku roku 2003 až do konce roku 2006. Celý projekt stál 6 000 000 dolarů, na kterých se podílela značně také naše univerzita. Po zavedení všech systémů a služeb do provozu jsem odešla 1. července roku 2007 do důchodu s pocitem, že jsem od­ved­la univerzitě to, co ona mně během 36 let dala.

Co bylo vaší hlavní profesní motivací?

V Chile existují ve vysokoškolském prostředí dvě instituce s knihovnami, k jejichž úrovni se chce mnoho ředitelů svým způsobem přiblížit. Mám na mysli Universidad de Chile a Pontifikální katolickou univerzitu. Obě univerzity jsou umístěny v Santiagu, a jak se tady říká, Santiago je Chile. Takže mojí prioritou bylo nezůstat příliš pozadu a uvést knihovnu osmdesátých let, patřící univerzitě vzdálené 1400 km od hlavního města, pozvolna na úroveň, jakou si zasluhuje. To byla moje hlavní motivace, nehledě na to, že nám jakožto i ostatním knihovnám přálo štěstí. Informační a komunikační technologie byly od osmdesátých let naším partnerem a umožnily nám udělat to, co třeba v padesátých letech bylo zcela nemožné.

Jak se změnila situace po výstavbě nové knihovny pro studenty a vyučující?

To je velice důležitá otázka, ale spíš by na ni měli odpovědět uživatelé. Jelikož teď jejich názor k dispozici nemáme, tak mohu pomoci nějakými daty. Dnes mají studenti v Antofagastě k dispozici čtyřposchoďovou knihovnou, jejíž plocha se zvětšila díky poslednímu projektu o 2000 m² (její celková plocha je 4200 m²); může v ní studovat zároveň 850 uživatelů, to je 14 % zapsaných na příslušných oborech oproti dřívějším 7 %. Uživatelé mají volný přístup ke knižnímu fondu a fondu periodik; mají k dispozici 27 komerčních databází a 4000 vědeckých časopisů v elektronickém formátu, od dodavatelů Elsevier, Springer-Kluwer, ACS, Taylor & Francis, Wiley a dalších. Pro vyhledávaní v databázích, souborném katalogu univerzity a internetu byla knihovna vybavena 180 počítači, sítí WiFi, a nová technologická platforma umožňuje přístup k e-zdrojům prostřednictvím virtuální knihovny z jejich domovů. Zvláštní pomocí je zde vyhledávací nástroj Metalib/SFX, který byl v rámci projektu zakoupen ve spoluprá­ci s Pontifikální katolickou univerzitou v Santiagu a Universidad de Concepción. To se odrazilo na návštěvnosti portálu Web, která se zvýšila v průběhu projektu ze 300 denních návštěv na 1000. V rámci programu Cybertesis, vedeného Systémem knihoven Universidad de Chile a na který je naše knihovna napojena, mají uživatelé přístup k již dříve zmíněným digitalizovaným materiálům. Jelikož Severní katolická univerzita ve svém poslání uvádí jako jeden z prvních úkolů zavedení nového modelu výuky, založeného mimo jiné na informační gramotnosti jako součásti celkové vzdělanosti, to jest na schopnostech studentů naučit se jak se učit, značné úsilí našeho projektu bylo věnováno organizaci kurzů v tomto směru. Ke konci roku 2006 již prošlo kurzy přes 150 vyučujících a kolem 2000 studentů. Kurzy v knihovně pokračují, jsou součástí kurikularních dokumentů.

Je nějaký cíl v profesním životě, který se vám nepodařilo naplnit?

Nikdo není prorokem, méně ve svém vlastním životě. Já jsem odmalička chtěla být učitelkou, proto jsem nejdříve studovala na Pedagogické škole v Liberci a později na Univerzitě Karlově historii a ruštinu. Ale osud měl pro mě připravenu jinou práci, které jsem si nesmírně vážila a které jsem se věnovala celým bytím. A také měl pro mne nachystánu jinou zemi, jiný jazyk a nové přá­tele. Dobře vykonaná práce byla pro mě vždycky velkou radostí. Nemám v profesním živo­tě žádný nesplněný cíl. Vděčím všem životním okolnostem, že jsem měla příležitost přizpůsobit alespoň částečně knihovnu naší univerzity požadavkům nového věku. To může být pro někoho jen sen, ale pro mne se stal skutečností.

Jakým činnostem se věnujete v současné době?

Díky mému působení na univerzitě po 36 let, která mi umožnila být aktivní v oblasti informačních a komunikačních technologií, se mohu dnes věnovat různým edičním činnostem, zpracování fotografických materiálů, sestavování rejstříků, bibliografií atd. Prostřednictvím virtuální knihov­ny mám přístup k databázím a vědeckým časopisům on-line, z čehož má výhodu jako univerzitní profesor hlavně můj manžel, se kterým v tomto směru spolupracuji.

Děkuji za odpovědi.

Otázky položila Lenka Šimková

Foto archiv D. Šrýtrové