Hlavní obsah stránky
Z českých literárních cen, soutěží a anket
DAVID JAN ŽÁK david@davidjanzak.cz
V českých zemích se po listopadových událostech roku 1989 vyrojila celá řada nových literárních cen. Mezi nimi ovšem dál existovaly a existují takové, které se udílely i během socialistické éry, a to buď oficiálně přímo v tehdejším Československu, nebo v zahraničí, podporované disentem a exilovými nakladateli či autory, kteří byli spjati svými kořeny s českým jazykem a žili v zahraničí. Do následujícího přehledu jsou zahrnuty i dvě zahraniční ceny udělované českým autorům.
Oceněním s nejstarší tradicí je Státní cena za literaturu a Státní cena za překladatelské dílo, které každoročně uděluje 28. října Ministerstvo kultury ČR. Navazuje tak na tradici stejnojmenného ocenění založeného v roce 1920, které bylo přerušeno únorovým pučem roku 1948 a znovu obnoveno v roce 1995. Cena se uděluje za vytvoření významného původního literárního díla a za překlad literárního díla z cizího jazyka do češtiny, vydaného v daném roce nebo v roce předcházejícím. Autor, jehož dílo získá Státní cenu za literaturu, dostane diplom a peněžní ocenění ve výši 300 000 Kč. Státní cenu za překladatelské dílo tvoří také diplom a stejně vysoká finanční částka.
Prvním držitelem znovuobnovené Státní ceny za literaturu byl básník Ivan Diviš za vydání Teorie spolehlivosti, o čtyři roky později ji například získal Josef Škvorecký za celoživotní tvorbu, další rok básník Karel Šiktanc za sbírku Šarlat, dále pak třeba Květa Legátová, Petr Kabeš, Edgar Dudka, Vladimír Körner, Milan Kundera za první domácí vydání Nesnesitelné lehkosti bytí, Ludvík Vaculík, Zdeněk Rotrekl, v roce 2010 Antonín Bajaja za román Na krásné modré Dřevnici a loňskou držitelkou se stala Daniela Hodrová za román Vyvolávání. Státní cenu ovšem neprovázelo jen souhlasné přikyvování, ale i polemiky (v roce 2001 Věroslav Mertl za Hřbitov snů) a dokonce i bouřlivé diskuse (Pavel Brycz za Patriarchátu dávno zašlá sláva v roce 2004).
Reakce na udílení Státní ceny za překladatelské dílo jsou ovšem smířlivé a klidné. Prvním porevolučním nositelem této ceny byl Josef Hiršal za překlad veršů německého barokního básníka Johanna Christia Günthera Krvavý rubín. O rok později byl oceněný Ludvík Kundera za překlad poezie rakouského básníka Georga Trakla Šebestián ve snu. Většinou získávají tuto cenu překladatelé za celoživotní dílo nebo za dosavadní činnost v oblasti překladů literárních děl (Lumír Čivrný, Jan Vladislav, Dušan Karpatský, Dušan Zbavitel, Pavla Lidmilová, František Frölich, Antonín Přidal, Jiří Stromšík, Miroslav Jindra, Oldřich Král). V roce 2011 cenu obdržel Martin Hilský za překlad úplného díla Williama Shakespeara.
Každý rok 22. září – v předvečer narozenin J. Seiferta – je udělována Cena Jaroslava Seiferta za vynikající básnické či beletristické dílo vydané v posledních třech letech. Cena vznikla z iniciativy Nadace Charty 77 v lednu roku 1986 ve Stockholmu a je dodnes určena k podpoře české literatury doma i v zahraničí. Od roku 2004 je sponzorována skupinou Pioneer Investments v ČR, součást mezinárodního uskupení UniCredit Group, částkou 250 000 Kč.
První ocenění bylo uděleno Dominiku Tatarkovi (Písačky) a zatím poslední Karlu Šiktancovi za básnickou sbírku Nesmír. Držiteli této prestižní ceny jsou Ludvík Vaculík, Ivan Diviš, Emil Juliš, Jiří Kolář, Josef Hiršal, Ivan Wernisch, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Antonín Brousek, Petr Kabeš, Jiřina Hauková, Zbyněk Hejda, Karel Milota, Věra Linhartová, Jiří Kratochvil, Pavel Šrut, Zdeněk Rotrekl, Jiří Gruša, Miloslav Topinka,Viktor Fischl, Josef Škvorecký, Michal Ajvaz, Jiří Suchý, Ivan Martin Jirous, František Listopad, Václav Havel, Ludvík Kundera, Jáchym Topol.
K těm starším oficiálním cenám patří Cena Jiřího Ortena. Udílí se od roku 1986 mladému autorovi nebo autorce do třiceti let za prozaické či básnické dílo. Samozřejmě bylo a je podmínkou jeho knižní vydání nebo otištění podstatné části v některém z časopisů. Vyhlašovatelem ceny bylo nakladatelství Mladá fronta, partnerem hlavní město Praha. Od roku 2009 cenu organizuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů za podpory Magistrátu hl. města Prahy, udělována je na veletrhu Svět knihy Praha. Mezi držiteli této prestižní a médii sledované ceny jsou například dnes již etablovaní autoři – Zuzana Brabcová, Petr Placák, Tereza Boučková, Vít Kremlička, Michal Viewegh, Petr Borkovec, Božena Správcová, Bogdan Trojak, Pavel Brycz, Martin Langer, Jaroslav Rudiš, Radek Malý, Petra Hůlová, Petra Soukupová. V roce 2011 cenu získala Františka Jirousová za román Vyhnanci a letos ji obdržel Vratislav Maňák za sbírku povídek Šaty z igelitu.
Jednou za dva roky je vyhlašována Cena Karla Čapka, založená roku 1994 Českým centrem Mezinárodního PEN klubu a Společností přátel PEN klubu. Cena je určena autorům, „kteří nějak výrazně a srozumitelně přispěli k tomu, aby se ve společnosti prosadily demokratické a humanistické hodnoty nebo aby byly ubráněny“ (uděluje se vždy v sudém roce). Organizátoři založili ještě v roce 1996 Cenu PEN klubu za celoživotní dílo s „přihlédnutím k zásluhám o českou literaturu v poúnorové době“. Cenou Karla Čapka je bronzová plastika rozevřené knihy, uvnitř s oboustranným reliéfem portrétu Karla Čapka. Jedná se o dílo akademického sochaře Vladimíra Preclíka. Cena je spojena i s finanční částkou, jejíž výše je proměnlivá. Dříve se pohybovala na 150 000 Kč, ale v roce 2010 byla snížena na 100 000 Kč. První, kdo Cenu Karla Čapka dostal, byli hned dva autoři světového formátu – Günter Grassa Philip Roth, dalšími oceněnými byli Arnošt Lustig, Jiří Kratochvil – za romány Siamský příběh a Nesmrtelný příběh, Josef Topol, Ludvík Vaculík, Ladislav Smoček, Jiří Stránský, Václav Havel a Ivan Klíma. V roce 2012 se laureátem ceny stal Pavel Šrut za „mnohovrstevnaté celoživotní dílo, jež vyjadřovalo obhajobu demokracie a zasáhlo do řady literárních žánrů, za prozaickou, básnickou, překladatelskou a novinářskou tvorbu“. Za celoživotní dílo byli oceněni Adolf Branald, Jan Vladislav a Jiří Krupička.
Důležité je ovšem odlišit Cenu Karla Čapka za práce v žánru sci-fi a fantasy. Od roku 1982 ji uděluje Československý fandom na svých celostátních setkáních příznivců těchto žánrů, na takzvaných Parconech. Od roku 1983 má podobu černého Mloka, podle Čapkovy knihy Válka s mloky. O udělení ceny rozhoduje soutěžní porota složená ze spisovatelů, vydavatelů a překladatelů. Cena byla zpočátku určena pro nejlepší povídku přihlášenou do soutěže, ale od roku 1989 byla zavedena i kategorie krátká povídka a od roku 1990 kategorie román a novela. Mloka poté získával zpravidla pouze jeden z vítězů kategorií, kromě roku 1995, kdy nebyl udělen, a let 1996–1998, kdy jich bylo uděleno více. Od roku 2006 byla zavedena čtvrtá kategorie – mikropovídka. Cenu Karla Čapka si odnesli například František Novotný, Josef Pecinovský, Štěpán Kopřiva, Jaroslav Mostecký, Jiří Pavlovský, Jana Rečková, Vladimír Šlechta a Jana Jůzlová. V roce 1983 byl poprvé udělen Mlok za zásluhy o žánr a hnutí příznivců sci-fi, jehož si odnesl Vojtěch Kantor. Dalšími oceněnými jsou například malíř Theodor Rotrekl, spisovatel Josef Nesvadba, Ondřej Neff, výtvarník Kája Saudek, překladatel Jan Kantůrek.
K mediálně nejsledovanějším cenám jistě patří Magnesia Litera, která se uděluje každoročně od roku 2002 a slouží k propagaci a popularizaci literatury, a to české i překladové. Občanské sdružení Litera vyhlašuje nominace jednotlivých kategorií. Čtenáři rozhodují o vítězi v kategorii Cena čtenářů, která nesla od roku 2006 do roku 2009 název sponzora knihkupectví Kanzelsberger. O rok později to už bylo vydavatelství Knižní klub a cena se jmenovala Knižní klub Cena čtenářů. Od letošního roku je partnerem Ceny čtenářů největší český nakladatelský dům Albatros Media, a. s. Asi nejzajímavější pro autory je hlavní cena Kniha roku – Magnesia Litera, která je spojená s finanční prémií 200 000 Kč. Poskytuje ji hlavní partner společnost Karlovarské minerální vody se značkou minerální vody Magnesia.
Zajímavé bylo udělení hlavní ceny v roce 2007, kdy se stal knihou roku román rumunského spisovatele Petru Cimpoeșa Simon Výtažník (Román o andělích a Moldavanech), který do češtiny přeložil Jiří Našinec. Porotci si nebyli náhle jistí, kdože by měl tuto cenu dostat, jestli autor knihy, nebo její překladatel. Editor nakladatelství Dybbuk Jan Šavrda, který dílo vydal, se vyslovil pro rozdělení finanční prémie na dvě poloviny. Stanovy ceny s touto situací nepočítaly, ovšem výbor sdružení vydal posléze prohlášení, že v případě překladové literatury je „překladatel vnímán jako autor“. Kromě Knihy roku a Ceny čtenářů se udílí Litera za prózu, poezii, knihu pro děti a mládež, literaturu faktu, populárně naučnou literaturu, překladovou knihu, nakladatelský počin, objev roku a za přínos české literatuře.
Často je Knihou roku publikace, která zvítězila i ve své kategorii, například v roce 2002 Böhmische Dörfer – Putování opuštěnou literární krajinou Jürgena Serkeho bylo oceněno i za nakladatelský počin, kniha Pavla Zatloukala Příběhy z dlouhého století – Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku získala o rok později nejen hlavní cenu, ale i Literu za populárně naučnou literaturu. Literu za naučnou literaturu a zároveň Knihu roku si v roce 2004 odnesl Jiří Suk za titul Labyrintem revoluce, již zmíněný překlad Simona Výtažníka byl v roce 2007 oceněný i Literou za překlad, další rok se těšil z hlavní ceny i Litery za knihu pro děti a mládež výtvarník Petr Nikl a jeho Záhádky. V roce 2009 byla poprvé vyzdvižena na nejvyšší post kniha poezie, a to Rukopis Bohumily Grögrové (Litera za poezii). Zajímavé však je, že ani jedna z beletristických knih, která získala Knihu roku, nebyla oceněna ve své kategorii. V roce 2005 byl Knihou roku román česko-amerického spisovatele Jana Nováka Zatím dobrý, ovšem Literu za prózu si odnášel Jan Balabán za knihu povídek Možná že odcházíme. V posledních třech letech byla situace obdobná, v roce 2010 Literu za prózu získal Ivan Matoušek za Oslavu, ale Knihu roku dostala Petra Soukupová za román Zmizet. V roce 2011 se Knihou roku stal román Jana Balabána Zeptej se táty a Literu za prózu si odnesl Martin Ryšavý za knihu Vrač. V letošním roce Literu za prózu obdržel Marek Šindelka za Zůstaňte s námi a Knihou roku se stala Lucemburská zahrada Michala Ajvaze. Vyhlášení cen Magnesia Litera bylo zpočátku přenášeno v přímém přenosu Českou televizí, později bylo vysíláno ze záznamu druhý den po vyhlášení. Letošní ceny Magnesia Litera byly opět vysílány Českou televizí přímým přenosem, a to 4. dubna z Nové scény Národního divadla.
Mezi další literární ceny v Čechách patří Výroční ceny Nadace Českého literárního fondu, udělované za úspěšnou tvorbu v uplynulém ročním období, a to v těchto kategoriích: za původní literární tvorbu, za vědeckou literaturu, za propagaci knižní kultury, za divadelní a rozhlasovou tvorbu, za filmovou a televizní tvorbu a za publicistiku (Výroční cena Karla Havlíčka Borovského). Ceny v jednotlivých kategoriích jsou spojeny s odměnou 50 000 Kč. Za rok 2010 získal Výroční cenu NČLF v kategorii původní česká literatura Karel Šiktanc za knihu Nesmír (nakladatelství Karolinum), v kategorii vědecká a odborná literatura Jitka Štěpánková, Jindřich Chrtek, Zdeněk Kaplan a kol. za práci Květena České republiky 8 (nakladatelství Academia). Za propagaci knižní kultury cenu obdržel Robert Krumphanzl za mimořádnou péči o vydávání, šíření a propagaci knižních titulů v nakladatelství Triáda. Výroční ceny NČLF za rok 2011 byly slavnostně předány 6. června 2012 v Divadle Archa. Za původní literární tvorbu cenu získala Sylva Fischerová a Karel Floss za knihu Bůh vždycky otřese stavbou (nakladatelství Vyšehrad), za vědeckou literaturu Ivo Sotorník, Štěpán Kutílek a kol. za práci Kosterní minerály a skelet při chronickém onemocnění ledvin (nakladatelství Galén). Výroční cenu NČLF za propagaci knižní kultury získal Lukáš Hejlík za projekt scénického čtení LiStOVáNí.
Prestižní, ve světě sledovanou cenou je Cena Franze Kafky, která je jediným mezinárodním literárním oceněním předávaným u nás. Od roku 2001 ji uděluje Společnost Franze Kafky za finanční podpory hlavního města Prahy. Laureáta vybírá mezinárodní porota. „Posláním ceny Franze Kafky je ocenění umělecky výjimečné literární tvorby současného autora, jehož dílo oslovuje čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu, tak jako dílo Franze Kafky, jednoho z největších autorů moderní světové literatury.“ Zajímavé je, že se vkus poroty už několikrát shodl s akademií udílející Nobelovu cenu. V roce 2001 Cenu Franze Kafky získal americký spisovatel Philip Roth, o rok později Čech Ivan Klíma, v roce 2003 maďarský autor Péter Nádas, následující rok kontroverzní rakouská spisovatelka Elfride Jelineková, v roce 2005 Harold Pinter ze Spojeného království, další rok Japonec Haruki Murakami, v roce 2007 Yves Bonnefoy z Francie, v následujícím roce Arnošt Lustig, v roce 2009 Peter Handkez Rakouska, v roce 2010 Václav Havel, vloni irský spisovatel John Banville a letos ji získá Daniela Hodrová za celoživotní dílo. Cena bude předána 23. října 2012 v Brožíkově sále Staroměstské radnice v Praze. Nobelovu cenu dostali Jelineková a Pinter, o Murakamim a Arnoštu Lustigovi se vážně uvažovalo. Když si Cenu Franze Kafky přebíral Haruki Murakami, který je pověstný svým vlažným přístupem k novinářům, byla svolána tisková konference, na které však nesměla natáčet žádná z televizních stanic. Jak se autor svěřil, byl to pro něho příjemný zážitek. Překvapení novináři se dozvěděli, že se jednalo o vůbec první tiskovou konferenci v jeho životě. Symbolem Ceny Franze Kafky je bronzová soška od Jaroslava Róny a finanční odměna 10 000 dolarů.
Cena Josefa Jungmanna je udílená od roku 1991 Obcí překladatelů za nejlepší překladové dílo publikované v prvním vydání v českém jazyce v oblasti prózy, poezie, dramatu a nebeletristické literatury z oboru humanitních věd v uplynulém kalendářním roce. Tuto cenu získali například Libor Dvořák za překlad knihy Vladimíra Sorokina Den opričníka, Anežka Charvátová za překlad Divokých detektivů Roberta Bolaña, Vlasta Dufková za překlad románu Burití João Guimarãese Rosy, Karel Fiala za Příběhy prince Gendžiho 1–4 Murasaki Šikibua, Erich Sojka za překlad knihy Kosmos Witołda Gombrowicze, Jiří Hanuš za překlad Lidské skvrny Philipa Rotha, Věra Koubová za knihu Franze Wurma Rozevřená fuga, Petr Borkovec za básnickou část díla Vladislava Chodaseviče Těžká lyra, Jan Čermák za překlad Béowulfa, Vratislav Jiljí Slezák za závěrečný X. svazek Souborného díla Hermanna Hesseho, Eduard Hodoušek za knihu Regentka Leopoldo Alase, Martin Hilský za Sonety Williama Shakespeara, Anna Nováková za román Andreje Platonova Čevengura, Pavel Dominik za román Vladimira Nabokova Lolita a Petr Zavadil za výbor z poezie španělského básníka Antonia Gamonedy Tohle světlo, s přihlédnutím k překladu románu Přelétavá nymfa od Guillerma Cabrery Infanteho.
Cena Toma Stopparda je literární ocenění Nadace charty 77, založena byla v roce 1983 ve Stockholmu a udílí se autorům českého původu za významné básnické, prozaické či dramatické dílo, inspirující zejména svým myšlenkovým přínosem. Od listopadu 1989 porota oceňuje původní dílo vydané v posledních dvou letech. Cena je dotována anglickým dramatikem českého původu Tomem Stoppardem částkou 40 000 Kč a je udělována každoročně v květnu. Toto ocenění například získali Lubomír Martínek za Mýtus o Lynkeovi, Erik Tabery za Vládneme, nerušit, Václav Cílek za Makom – Kniha míst a Krajiny vnitřní a vnější, Martin Hilský za překlady a interpretaci Shakespearových děl, Jiří Kratochvil za Medvědí román, Jáchym Topol za básnickou sbírku Miluju tě k zbláznění, Bohumila Grögerová a Josef Hiršal za Let let, Ivan Martin Jirous za Magorovy labutí písně, Eva Kantůrková za knihu Mé přítelkyně v domě smutku, Petr Rezek za dílo Architektonika a protoarchitektura, Věra Linhartová za články a studie z let 1962 až 2002 Soustředné kruhy. Letošním laureátem Ceny Toma Stopparda se stal Martin C. Putna za významné esejistické dílo, knihu Václav Havel – Duchovní portrét.
Jednou z nových literárních cen je Cena Josefa Škvoreckého, kterou pořádá Společnost Josefa Škvoreckého (založená v roce 1989). Cena je udělována od roku 2007 za původní českou prózu. V uplynulých letech se jejími nositeli stali Jan Novák za román Děda, Petra Hůlová za Stanice Tajga, Tomáš Zmeškal za knihu Milostný dopis klínovým písmem a Emil Hakl za Pravidla směšného chování. Vítězem pátého ročníku se stal Martin Ryšavýs románem Vrač. Cena Josefa Škvoreckého je určena pro nejlepší knihu uplynulého roku. Vybírá ji pětadvacetičlenná porota. Jedinou podmínkou udělení ceny je knižní vydání daného literárního textu. Pojí se k ní i finanční odměna ve výši 250 000 Kč. Autoři, jejichž knihy se umístí ve finále, získají odměnu 10 000 korun.
Tradici Literární ceny Egona Hostovského založila Regina Hostovská v roce 1974, rok po smrti svého muže, spisovatele Egona Hostovského. V 70. a 80. letech minulého století cena náležela prózám vydaným v exilových nakladatelstvích, udělovala se v kanadském Torontu. Od roku 1990 ji mohl získat „román, jenž umělecky výrazně přesahuje běžnou produkci“, vydaný v uplynulém roce. O držiteli ceny rozhodovala porota složená z literátů a literárních teoretiků, oficiálně ji uděloval syn Egona Hostovského Paul. Na organizaci se podílela i Obec spisovatelů. Tato cena však byla naposledy udělena za rok 1999. Od té doby se z rozhodnutí jejího donátora Paula Hostovského neuděluje a pravděpodobně již udělovat nebude. Mezi nositeli této ceny jsou například Eva Kantůrková, Jiří Kratochvil, Jáchym Topol, Viktor Fischl, Jiří Stránský, Alexandra Berková, Jan Novák, Josef Hiršal, Jan Křesadlo a Egon Bondy.
Kniha roku Lidových novin je tradiční předvánoční knižní anketa, kterou každoročně pořádá deník Lidové noviny na základě hlasování spisovatelů, překladatelů, editorů, literárních kritiků, humanitních i přírodovědných odborníků, politiků a jiných osobností literárního a veřejného života. V posledních letech se počet respondentů pohybuje kolem sto padesáti. Každý z nich hlasuje bez předběžných nominací pro tři knihy z celé knižní produkce daného roku (započítávají se přitom také knihy z roku předešlého), které považuje za nejhodnotnější ze své četby. Hlasující také své tipy krátce komentují. Tradice této ankety vznikla už roku 1928 a obnovena byla v roce 1991. Jde o anketu s osobním zabarvením, což Lidové noviny neskrývají. Záměrně jdou tak trochu proti proudu oficiálních cen, snaží se objevovat tituly, které byly v jiných soutěžích i v běžné recenzní praxi neprávem opomenuty. Jako první získal tuto anketní cenu v roce 1991 Václav Havel za Letní přemítání, rok poté Jan Zábrana za deníkové zápisky nazvané Celý život, Milan Kundera za Nesmrtelnost, Ivan Diviš za Teorii spolehlivosti. Mezi oceněnými byli i Vlastimil Třešňák, Naděžda Mandelštamová, Josef Topol, Ivan Martin Jirous, v roce 1999 Ivan Landsmann a Stéphane Courtois, v roce 2000 byla Knihou roku poctěna díla hned tří autorů – Jiřího Opelíka, Oldřicha Krále a Karla Šiktance, další rok titul získala Europeana Patrika Ouředníka, dále Paměť mojí babičce Petry Hůlové, v roce 2003 Deníky z let 1959–1974 Pavla Juráčka, dvakrát byla dokonce oceněna díla Jana Balabána – poprvé v roce 2004 soubor povídek Možná že odcházíme a podruhé o šest let později román Zeptej se táty. Mezitím se stala Knihou roku Lidových novin próza Kloktat dehet Jáchyma Topola, Magorovy dopisy Ivana Martina Jirouse,Korespondence I a II Jiřího Voskovce s Janem Werichem, v roce 2008 Lexikon české literatury I– IV autorů Vladimíra Forsta, Jiřího Opelíka a Luboše Merhauta, o rok později to byly Básně, Povídky a jiné prózy Josefa Kostohryze. V loňském roce získal titul Kniha roku Lidových novin román Pražský hřbitov Umberta Eca.
Nakladatelství Knižní klub patří do společnosti EUROMEDIA GROUP, k. s., která vlastní i nakladatelské značky Odeon, Ikar a Universum. V roce 1995 se Knižní klub rozhodl vyhlásit Literární cenu. Autoři do ní mohou přihlásit dosud nepublikované rukopisy románového rozsahu. Vítězná práce získává prémii, která je od 15. ročníku zdvojnásobena na 100 000 korun a navíc nakladatelství garantuje vydání díla (vychází ke dni, kdy byla cena udělena). Z titulů, které získaly Literární cenu Knižního klubu a posléze byly oceněny i v rámci jiných cen, uveďme knihu Hany Andronikové Zvuk slunečních hodin (v roce 2002 získala cenu Magnesia Litera pro objev roku), Martina Šmausea jeho Děvčátko, rozdělej ohníček (v roce 2006 Magnesia Litera pro objev roku). A z knih, kolem kterých se rozpoutala široká vlna diskusí, prózu Bílej kůň, žlutej drak, která zvítězila roku 2009 a její autorkou měla být vietnamská dívka Lan Pham Thi. Nakonec se ukázalo, že text psal čtyřicetiletý jihočeský spisovatel Jan Cempírek. Vítězi loňského ročníku Literární ceny Knižního klubu se stali s románem Na Řece Taj-ťün a Josef Hejzlar.
Cena F. X. Šaldy byla založena v roce 1995, každoročně ji uděluje Nadační fond Společnosti F. X. Šaldy za vynikající výsledky v oblasti umělecké kritiky (zejména literární, divadelní, výtvarné, filmové, televizní, hudební atd.), za mimořádné ediční počiny a práce umělecko--historické. Poprvé byla udělena koncem ledna 1996 (za rok 1995) Milanu Jungmannovi a Josefu Vohryzkovi za celoživotní dílo. K laureátům této ceny patří například Vladimír Just, Jiří Cieslar, Lubomír Dorůžka, Karel Kraus, Jarmila Vacková, Jindřich Černý a Miloslav Topinka. Přední český literární kritik a historik Jiří Brabec získal Cenu F. X. Šaldy za Panství ideologie a moc literatury – za mimořádný kritický, uměnovědný a ediční počin roku 2009. Za rok 2010 cenu získala literární a výtvarná teoretička a spisovatelka Věra Linhartová za knihu Soustředné kruhy a letos se laureátkou stala Hana Rousová za práci Konec avantgardy?
Cenu Alfréda Radoka udílí každoročně Nadační fond Cen A. Radoka ve spolupráci s literární a divadelní agenturou Aura-Pont. Oceňovány jsou nejlepší původní české divadelní hry – dramatická soutěž. Tato kategorie navazuje na Cenu Nadace Alfréda Radoka, která byla udělována v letech 1992–1998. Druhou část cen tvoří ocenění v inscenačních kategoriích. Pro zajímavost uveďme několik laureátů v dramatické soutěži Ceny Alfréda Radoka: za rok 2008 získala třetí cenu Daniela Fischerová za dramatický text 12 způsobů mizení, který napsala pod pseudonymem Jan Frank. Za rok 2006 nebyla první cena udělena, druhou získala Kateřina Rudčenková za svou dramatickou báseň Niekur. Za rok 2010 Cenu Alfréda Radoka obdržela Eva Prchalová za hru Závrať. Za rok 2011 se na prvním místě v dramatické soutěži umístil Jan Kratochvíl s hrou Vladimirova děvka, na druhém s hrou Vídeňský hřích Nenad Djapić a na třetím Iva Procházková s hrou Brutto.
Mezinárodní Cena Egona Erwina Kische je udělována českým a slovenským autorům literatury faktu Klubem autorů literatury faktu a Správou odkazu E. E. Kische. Nadaci E. E. K. založila roku 1990 paní Gisela Kischová. Po zániku společné organizace Svazu československých spisovatelů převzaly patronát nad cenou Obec spisovatelů a Asociácia organizácií slovenských spisovateľov. Cena a čestná uznání jsou vždy udělovány na setkáních Klubu autorů literatury faktu (KALF). Hlavní cenu v roce 2009 získal Jozef Leikert za dílo Taký bol Ladislav Mňačko a František Emmert za knihu Osudové osmičky v našich dějinách. O rok později hlavní cenu převzal Václav Klaus za knihu Rok sedmýa Ivan Szabó za titul Smiech a slzy Tatra revue. Ve stejném roce byl oceněn také Josef Klíma za knihu Vlastníma očima, který cenu odmítl. Hlavní cenu za rok 2011 obdržel Stanislav Motl za dílo o soudnictví ve Třetí říši, které má název Svědek z cely smrti a Pavel Dvořák za knihu Tretia kniha o Bratislave.
Cena Jiřího Theinera je novou literární cenou, vyhlášenou společností Svazu českých knihkupců a nakladatelů Svět knihy, s. r. o. Je pojmenována po dlouholetém šéfredaktorovi časopisu Index on Censorship, který vychází ve Velké Británii od roku 1972 a zaměřuje se na problematiku svobody slova. Cena je určena žijící osobnosti nebo instituci působící v zahraničí, která svým počinem či dlouhodobým snažením významně přispívá k šíření a propagaci české literatury mimo ČR. Cena je spojena s finanční prémií 1000 britských liber. Poprvé byla udělena na mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy Praha 2011. Získal ji Andrzej Sławomir Jagodziński, překladatel, novinář, redaktor a v současné době ředitel Polského institutu v Bratislavě. Za rok 2012 Cenu Jiřího Theinera převzala na letošním knižním veletrhu izraelská spisovatelka a překladatelka s českými kořeny Ruth Bondyová. Na cenu mohou nominovat zástupci odborné veřejnosti – nakladatelé, knihovníci, univerzitní pracovníci, instituce či média zabývající se literaturou a knižní kulturou. Oceněného vybírá pětičlenná komise, kterou jmenuje společnost Svět knihy, s. r. o. Stálým a čestným členem komise je syn Jiřího (George) Theinera a donátor finanční prémie Pavel Theiner.
Soutěž Nejkrásnější knihy roku slouží „k ohodnocení neperiodické publikace jako dokonalého technického výrobku a funkčního předmětu se zřetelem k polygrafické a výtvarné kvalitě“. Ocenění udílí Památník národního písemnictví s Ministerstvem kultury ČR.
Zlatou stuhu vyhlašuje Obec spisovatelů, Klub ilustrátorů a Česká sekce IBBY. Cena je určena tvůrcům knih pro děti a mládež. Udílí se v kategorii literární hodnota díla a výtvarné zpracování.
Drážďanská cena lyriky (Dresdner Lyrikpreis) je literární ocenění udělované každé dva roky městem Drážďany českým, německým, rakouským, švýcarským a lichtenštejnským autorům a měla by přispívat k vzájemné kulturní výměně mezi německy mluvícím světem a Českou republikou. Z českých básníků a básnířek byli oceněni: v roce 2010 Marie Šťastná, roku 2006 Viola Fischerová a roku 1998 Petr Hruška.
Evropská knižní cena si klade za cíl „propagovat celoevropské hodnoty a přispívat k lepšímu chápání Evropské unie jako kulturní entity“. Byla založena Jacquesem Delorsem u příležitosti 50. výročí podepsání Římské smlouvy v roce 2007. Je udělována za knihu, která vyšla v předešlém roce v jedné z 27 členských zemí EU. Z českých autorů ji zatím žádný nedostal. Pro nás je ovšem zajímavé, že Evropskou knižní cenu získal titul Gottland Mariusze Szczygieła, polského autora, který se svýma očima dívá na nedávnou minulost a přítomnost Čechů.
Český bestseller je ocenění nejprodávanějších knižních titulů za uplynulý kalendářní rok, které v roce 2000 zahájil knižní velkoobchod PEMIC (za rok 1999). Tato ocenění byla každoročně předávána v předvečer veletrhu Svět knihy Praha. Letošní ročník pořádal internetový obchod a síť dvanácti knihkupectví KNIHCENTRUM.CZ, který tím navázal na zmíněnou tradici a slavnostní předávání cen proběhlo 28. ledna 2012. Hlavní cenu Český bestseller 2011 získal Zdeněk Svěrák za knihu Nové povídky.
Kniha mého srdce byla multimediální čtenářskou anketou o nejoblíbenější knihu obyvatel České republiky, kterou v roce 2009 organizovala Česká televize ve spolupráci s Českým rozhlasem, Svazem českých knihkupců a nakladatelů a s knihovnami ČR.
Šlo o formát pořadu, který uvedla v roce 2003 britská BBC pod názvem The Big Read. V první fázi ankety čtenáři mohli nominovat jakoukoli oblíbenou knihu, z nichž postoupilo do druhého kola 100 nejčastěji nominovaných titulů, pro které mohli čtenáři hlasovat zhruba po dobu jednoho měsíce. Ve druhém kole bylo vybráno 12 finálových knih, které byly představeny ve dvacetiminutových televizních dokumentech a pro které mohli čtenáři hlasovat od 20. června až do 17. října 2009. Do finále se dostaly například takové knihy jako Alchymista Paula Coelha, Co život dal a vzal Betty MacDonaldové, Děti z Bulerbynu Astrid Lindgrenové, Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška, Foglarovy Rychlé šípy nebo Tolkienův Pán prstenů. Finále soutěže bylo vyhlášeno v přímém televizním přenosu 17. října 2009 a konečné pořadí nejoblíbenějších knih překvapilo nejednoho čtenáře. Knihou mého srdce se stal SaturninZdeňka Jirotky s 38 430 hlasy, druhou Babička Boženy Němcové s 29 935 hlasy, třetí Saint-Exupéryho Malý princ, čtvrté místo obsadilo Stmívání Stephenie Meyerové, páté Harry Potter J. K. Rowlingové a šesté WaltarihoEgypťan Sinuhet.
Jak je z tohoto textu, který nemá jiné ambice, než upozornit na nejznámější české literární ceny, soutěže a ankety, jasné, máme jich u nás pěknou řádku. Většinu funkčních, jen jednu zanikající. Co je však důležité, že dost z nich k sobě poutá pozornost nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Ocenění knih má dokonce značný vliv na jejich prodejnost. Zajímavé je i vysledovat, že jména laureátů se v různých cenách opakují – počínaje Jáchymem Topolem, Janem Balabánem a konče Ivanem M. Jirousem nebo Jiřím Kratochvilem.