Prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A. (nar. 1960)

Literární vědec a kritik, vysokoškolský učitel. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., a částečně také na FF UK, externě učí i na FF MU. Zabývá se moderní českou a středoevropskou literaturou, interpretací a hermeneutikou, čtenářskou kulturou. Je činný také jako editor (dílo J. Zábrany, I. Blatného, I. Jelínka, Slovník teorie literatury a kultury, antologie textů ke střední Evropě V kleštích dějin ad.). Je autorem publikací Poezie poslední možnosti(1996), Na tvrdém loži z psího vína (1998, společně se Z. Kožmínem), Příběh je mrtev? Schizmata a dilemata moderní prózy (2003), Vyprávěj mi něco… Jak si děti osvojují příběhy (2007) a spoluautorem dvou knižních rozhovorů (s A. Goldflamem a D. Šlosarem). Jeho texty byly publikovány v Bulharsku, Maďarsku, Německu, Polsku, Rakousku, na Slovensku, v USA, Velké Británii aj. V roce 2007 a 2010 realizoval rozsáhlé výzkumy o čtení a čtenářích v českém prostředí, jejichž výsledky byly představeny v publikacích Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2008) a Čtenáři a internauti. Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení (2010).

Vaše výzkumy čtenářů a čtení v ČR a hlavně jejich základní výsledky jsme ve Čtenáři již prezentovali (pro naše čtenáře připomínáme, že to bylo v čísle 1/2008 a 3/2011). Možná tedy už jen menší osobní ohlédnutí… Vyskytl se v nich nějaký jev, který vás, dá se říci, hodně překvapil, šokoval?

Nemyslím si, že úplně šokoval, ale z oblasti knižní nebo čtenářské kultury to byl asi nejvíce úpadek nabývání knih, což znamená, že podle druhého výzkumu až o třetinu klesl počet lidí, kteří nakupují knížky.

A potom ještě jedna skutečnost, kterou jsem si poprvé neuvědomil. Člověk by měl být obe­zřetný, protože druhý výzkum ukázal, že jsme udělali jistou interpretační chybu v tom prvním. Odhadli jsme přibližně, jak se chovají muži a ženy ve vztahu ke knížkám beletristickým i věcným, a podle toho jsme jim ty knihy „přidělili“. Ale teď se ukázalo, že to tak úplně není: muži mě překvapili v tom, že čtou beletrii více, než jsem očekával. Oni ji čtou úplně k jinému účelu, faktograficky, vyhledávají militaria, válečnou literaturu, historické romány… Takže tohle je pro mě varování, aby se nedělaly úvahy od zeleného stolu. Mělo by se vždycky vycházet až z reakcí čtenářů; samotný žánr, styl, téma tak úplně jasným vodítkem toho, kdo dané knihy čte, ještě nejsou.

Pokles lidí, kteří si koupili knihu, je o 25 procent.

Proporčně je to dokonce více než třetina. A objevuje se ještě jeden fenomén, který může být varující. Začínají se maličko rozevírat nůžky v tom smyslu, že (kulturně) bohatí bohatnou, přibývá skutečně těch vášnivých čtenářů, a současně přibývá nečtenářů. Řekl bych, že se to ukáže v dal­ší perspektivě. Dva průzkumy tento jev ještě neumějí odhadnout. Ale pokud taková situa­ce nastane, tak přijdeme o jednu velkou výhodu – homogennost českého prostředí ve smyslu bezbariérovosti. A v tom okamžiku se přiblížíme to­mu, co známe odjinud.

Máte na mysli sociální bariéry?

Mám na mysli bariéry jakékoli. U nás nejsou v oblasti čtenářství velké věkové nebo demografické bariéry, ale třeba v Polsku jsou obrovské. Jediná bariéra, která je v podstatě univerzální a funguje stále, to je vzdělání. Je potřeba, aby se zmiňované nůžky nerozevíraly, tedy nepřibývalo nečtenářů a zároveň těch vášnivých, čímž by se vyprazdňoval střed. Je důležité, aby pravidelné čte­­ní jako kulturní standard zasahovalo co největší část populace.

Ve druhém výzkumu jste zaznamenali i pokles v návštěvnosti knihoven. Není to varující?

Ten pokles je velmi malý, jen v rámci statistické chyby. A i ve srovnání s jinými zeměmi si české knihovny podržují velmi dobrá čísla.

Takže o knihovny nemáte obavy?

Nemám, knihovny se dokáží obhájit. Ale když se podíváte na rozložení jejich uživatelů, je vidět, že jsme ztratili generaci „třicet až čtyřicet let“, a to jak pro knihovny, tak pro čtení. To je další poznatek: pokles čtenářů středního věku. Ten nebyl v prvním výzkumu tak patrný u čtení, jen u návš­těvnosti knihoven. Teď se propadal u obojího. Ale musím říct, že velmi dobře fungují knihovny pro internauty, pro ty nejmladší, i vůči nim se dokázaly obhájit.

Generace 30–40 již přešla ze škol do praxe, dá se z toho vyvodit, že startují svou kariéru a na čtení nemají čas?

Je to možné, mladí čtou, protože musejí, velké procento mladší české populace se vzdělává, jsou přitaženi ke čtení. Okamžik pravdy začíná na hraně 25. roku, kdy opouštějí vysoké školy. A tam je velký úpadek, to je logické – začíná jiná etapa. Ale myslím si, že došlo ještě k něčemu jinému; připadá mi, že generace 30 až 40 je taková nějaká hodnotově ztracená. Chybí jí větší ukotvení. Vlastně jsou to ti, kteří se dostali do divokého kapitalismu, ale ještě mají za sebou socialistické školy, jakoby jim chybí nějaké bezpečnější zázemí.

O tom svědčí i kinematografická díla, která o sobě točí právě tato generace…

Je zvláštní fenomén, už  i v sociologii jsem četl práce na toto téma. Mladší jsou svým způsobem sebevědomější ve všech významech, ti starší ještě fungují z jakési podstaty, kterou si vštípili dříve.

A teď již k tématu, které nás zajímá snad nejvíce – ke čtenářským biografiím, na kterých pracujete.

Čtenářské biografie jsou projekt, který jsme začali naostro v roce 2010, ale již jsme na něj mysleli v souvislosti s prvními výzkumy. Statistika je schopna předložit celkové údaje, ale neumí podchytit například motivace. My se tedy ptáme obyvatel ČR na čtení z životopisné perspektivy. Když to zjednoduším, vybíráme od „uklízeček až po univerzitní profesory“, a to anonymně, v plánovém počtu cca 120 lidí v celé republice. Čtení není statický obraz, ale s věkem se proměňuje, a tím nabývá i jiných podob a funkcí.

Navíc vzniká velmi zajímavý „materiál“ o tom, čím naše republika prošla z hlediska dějin, politických i mediálních. Sledujeme vlastně tři generace, nazýváme je pracovně rozhlasová, televizní a počítačově–internetová, každá vstupovala do své doby s různými výchozími podmínkami a musela si čtení obhájit se zcela jiným předznamenáním. Odráží se politická historie, která souvisela jak s cenzurováním knížek, knihovních fondů, tak s nefunkčností knižního trhu. Kulturní kontrasty, životopisná a generační perspektiva, postavená právě na příběhu tří generací, jsou velmi vzrušující.

Ještě nemám zcela hotový výkladový klíč, sbírám materiál, pořádám ho… ale vím, že bych chtěl interpretaci vést především podle generací a že bych třeba pak vybral například tři čtyři typické biografie z každé generace a popsal bych, v čem je ta která příznačná. Možná bude součástí  i CD s nahrávkami. Další směr nedokážu odhadnout úplně dopředu, jsou to jevy, které se postupně objevují, když lidi posloucháte. Je to třeba fenomén odpadávání od čtení – motivace toho, že lidé odcházejí od čtení. Další souvisí například s výraznými autory, třeba fenomén Foglar z pohledu různých generací. Nebo Betty MacDonaldová; velice mě potěšilo, že to, co se ukázalo v obou statistických výzkumech (vždy vyšla jako nejoblíbenější autorka), funguje i „v terénu“.

To je jedna linie projektu, druhá spočívá již v neanonymním nahrávání „lidí od knih“ – spisovatelů, nakladatelů, knihovníků, knihkupců, literárních historiků a antikvárníků. Chtěl bych vytvořit asi 35 obšírnějších čtenářských biografií, což by mělo být hotovo dříve. Předpokládám ukončení v polovině příštího roku, takže za rok by se již mohlo počítat s nějakou knížkou. Dotazování je postaveno podobně jako to anonymní, ale je samozřejmě hlubší, protože se týká lidí, kteří jsou zajímaví i pro čtenáře, neboť na poli knižní kultury něco dokázali. Například když mluví paní Katrušáková, iniciátorka projektu Celé Česko čte dětem, nebo paní Hanáčková, jak zakládala Noc s Andersenem, je zajímavé sledovat jejich cestu. Ale samozřejmě je poutavé i pozorovat, jak se jejich čtení vyvíjelo, jejich vztah ke knize od dětství. Všechni to jsou velmi zajímaví lidé a nadto i pilíře české čtenářské kultury, poněkud pateticky řečeno: lidé, kteří svůj život zasvětili knize.

Když jste zmínil Betty MacDonaldovou, máte možnost, když vám respondentka odpoví, že to je její oblíbená kniha, zeptat se proč?

Ve statistice ne, tam eventuálně spoléháme na to, že nám respondenti něco řeknou ve volné části, a nutno říct, že naposledy psali podstatně více, protože jsme je také více pobízeli. Ale ve čtenářské biografii je přímo mou povinností se na to zeptat. A když on/ona řekne Foglar, Jirásek, MacDonaldová, tak já se okamžitě zeptám proč, jak jste na to přišel/la, s čím to souviselo, co to pro vás znamenalo…

Každý rozhovor můžete adaptovat na konkrétního narátora, samozřejmě při zachování společ­né osnovy, jinak by se s tím nedalo pracovat.

Kolik času věnujete jednomu rozhovoru?

To záleží také na věku, když je někomu 85 let, tak má právo na delší stopáž, to je logické… u těch anonymních respondentů to vychází na 35 minut až hodinu a půl. U neanonymních je to delší, třeba dvě hodiny i více. S nimi si pak ještě „hrajeme“, já jim materiál posílám k doplnění, navazují ještě další dvě kola redigování.

Asi jsme úplně nepředstavili biografii čtení ze sociologického hlediska. Jaká je to metoda? Je to doslova životopis čtenáře?

V podstatě je to životopis vašeho čtení. Člověk v sobě nosí několik životopisů, konfesní, vzdělávací, ale také čtenářský. Postupujeme od základů, což znamená rodina, zázemí – rodiče i prarodiče, věk nečtenářský před školou, škola, druhý stupeň, střední a další školy, vlastní rodina. Zabudováváme čtení do daného prostředí a nakonec se ptáme i na čtenářské rituály, zvyky, oblíbené knížky, knihy, které pomohly v těžké životní situa­ci, ke kterým se čtenář vrací… Ptáme se samozřejmě i na vztah k jiným médiím.

Co se týče metody, poučili jsme se hlavně u Němců, protože ti mají oblast zkoumání čtenářské kultury rozvinutou skvěle, tam mám své největší inspirace, hodně jsem se také poučil v Aus­trálii, v Americe a dalším velkým podnětem byla orální historie. To je metoda, která už u nás funguje a má dokonce v Akademii věd své centrum, které vede prof. Vaněk, takže o mnoha věcech jsem se radil s ním. Něco jsem konzultoval i s psychology – hlavně způsob zápisu.

Když byste chtěl někomu poradit, aby si takovou biografii začal psát, nebo aby si ji zpětně udělal, dal byste mu tedy nějaký seznam otázek?

Ani ne otázek, dal bych mu životopisnou osnovu, a pro každou periodu jeho života od kolébky do hrobu bych stanovil pár záchytných bodů. Takto jsem vypracoval manuál i pro své spolupracovníky. Návod má tři patra: je nutné se zeptat, je možné se zeptat, a poslední je vyloženě indivi­duál­ní – postupuje se podle citu, situace, temperamentu dotazovaného… Když narátor má třeba nějakou čtenářskou úchylku, tak je škoda to nevyužít a nezeptat se na ni.

A kdybychom se ptali zrovna vás… chápeme, že nám nemůžete vyprávět celou čtenářskou biografii, ale můžete zmínit aspoň některé klíčové momenty, okamžiky, nebo jak vy říkáte, tu nejvyšší vrstvu?

To opravdu v omezeném prostoru jedné otázky není možné. Bylo by to i proti tomu, co sám dělám, kdybych v pěti minutách shrnul svou čtenářskou biografii.

Tak alespoň nějakou perličku…

Perličku na dně… Pro mě bylo podstatné seznámení s velkou knihovnou našeho strýce, který v roce 1969 emigroval do Švédska, a do jehož bytu jsme se přestěhovali. Byl to velký knihomil, vzdělanec, renesanční člověk, vládl snad deseti jazyky. Jeho knihovna pro mě byla dlouho jen kulisou, ale pak jsem se do ní propracovával, zjišťoval jsem strýcovy zájmy a začínal si ty knížky pomaličku osvojovat. A myslím si, že tohle na mě zapůsobilo… a také, že obsahovala hodně knížek v cizích jazycích, pamatuji si ty obálky, hřbety s nadpisy, dodnes vidím, jak jsem na ně koukal a jak jsem jim nerozuměl… Ale zážitek z velké knihovny, která byla široce vedená (strýc byl sice chemik, ale četl humanitně vědnou literaturu, spoustu beletrie), to byla první fascinace, v počátečním okamžiku především vizuální.

Zmiňujete velkou knihovnu, ale když se dnes podíváte na moderní nábytek do obýváků, tak tam knihovny chybí. Sehnat dnes pěknou bytelnou knihovnu je umění… Nesouvisí to s tím, že lidé nepředpokládají, že by měli mít knihovnu?

Také jsem zaregistroval strohý styl obýváků, takový opatrný asketický postfunkcionalismus, kde se s knihovnou nepočítá. Ale je to generační, střední a starší generace knihovny má. Naopak jsem někdy překvapen, když přijdu do nějakého domku na venkově, že je tam knihovna a velmi dobře vedená.

A v té mladé generaci? To já nevím, spíše mám pocit, že je to diktát designu, obývák se udělá bez tohoto kusu nábytku, stačí velká plazma, šup­lík na CD, DVD a na knížky už místo není.

Narazil jste na nějaká úskalí, bariéry čtenářských biografií? Co třeba paměť?

To máte pravdu, paměť je velmi individuální, šálivá, ale spíše jsem překvapen pozitivně. Člověku, který má vyprávět svůj život, se věci otevírají. Kdyby měl říct hned natvrdo, co četl, když maturoval, tak si nevzpomene, ale v nějaké souvislosti si to vybaví. Je to velmi individuální. Na jednu věc jsem narazil, pro mnoho lidí není jejich čtenářství moc viditelné. Je to taková říčka, která se ztrácí, chvilku je ponorná, chvilku se vynoří, je to tenký pramínek. A zde je velký rozdíl mezi muži a ženami. Muži se rádi holedbají svými úspěchy, vynálezy, věcmi navenek, kdežto ženy jsou daleko víc zařaditelné do životopisné osnovy, mám pocit, že mají život více v sobě – rodiče, vlastní rodina, vnoučata – vše se jim životopisně pořádá, takže práce s nimi je daleko jednodušší.

Lidé jsou schopni o tom vyprávět, a nejenom primárně intelektuálové, velmi plynule, souvisle a dokážou vzpomínat na konkrétní věci.

V nedávném rozhovoru jste jako nebezpečí čtenářských biografií naznačil, že se jedná o nahodilá pozorování s omezenou výpovědní hodnotou…

To je pravda, proto je dobré mít provedenu statistiku, která poskytne obecné vzorce. Například, když vyjedete do Chrudimi na rozhovor s 55letou účetní, která je středoškolačka, tak ze statistiky víte, jak se chová žena – středoškolačka středního věku ze středně velkého města. Máte ji tedy nějak čtenářsky zařazenou a můžete s tímto obrazem pracovat. Ona se podle toho zachová, nebo ne, samozřejmě může být velmi atypická, ale na pozadí již existuje určitý obraz populace. Statistika by se měla s životopisy prolnout.

Nás napadlo jedno omezení, ale to by se nemohly dělat žádné výzkumy, že se lidé chtějí dělat lepšími.

Ano, rozumím vaší poznámce. Ale musím říct, že jsem narazil spíš na jinou bariéru, a sice, že lidé přede mnou mají trochu ostych. Já jsem pro ně ten, kdo se tím takzvaně odborně zabývá, a oni jsou ti „normální“, ale i to se dá překlenout. Nenarazil jsem na takové to „camrání“, protože když to někdo chce dělat, tak se musí vykázat adek­vátním způsobem mluvení.

Dá se nachytat…

On se dá nachytat i ve statistice, která to umí odhadnout hůře, ale obsahuje také otázky, kdy se ptáte jiným způsobem na totéž. Já však nikoho nachytávat nechci. Snažím se všem říkat, že si budeme pěkně povídat, akorát že se tak bude dít podle mírně připravené osnovy a při zapnutém mikrofonu. Základem je anonymita, všem taky říkám, že nikde, nikdo nebude prozrazen. Bariéra vzniká spíše tam, kde existuje nějaký vztah, lidé pak mají potřebu se před vámi chovat jinak než neutrálně. Abych nahrával čtenářskou biografii s nějakým svým blízkým člověkem, to ne, tomuhle se vyhýbám.

Můžeme už nalákat naše čtenáře na výslednou publikaci, budete ji strukturovat podle zmíněných dvou linií nebo bude vypadat úplně jinak?

Já jsem to už trochu nakousl, linie čtenářských životopisů neanonymních – lidí od knihy – bude edice jejich životopisů s malým komentářem; zde nebudu fungovat jinak než jako editor a zapisovatel. Nemám další ambici, než aby to bylo srozumitelné a podané v určitém rámci, což je nastaveno již způsobem tázání.

Pokud jde o druhý výstup, nechci slibovat datum, snad v roce 2015 by to mohlo být hotovo, ale stále vyvstávají nějaké nové otázky. To by měla být knížka o současné čtenářské kultuře v generačním průřezu. Nebudu používat celé rozhovory, s materiálem budu pracovat jako celkem, což už je vlastně vysvětleno výše.

Můžete prozradit, kdo mezi 35 zpovídanými osobnostmi bude?

To samozřejmě můžu. Nahrál jsem třeba Simonu Monyovou, která již materiál bohužel – kvůli známým událostem z loňského srpna – nezredigova­la, ale použiji ho, její rodina o tom ví a v Hostu jej už otiskli k jejímu medailonku. Pak je to třeba Jan Novák, Markéta Hejkalová, z knihovníků Ladislav Kurka, Hana Hanáčková, z nakladatelů Jiří Padevět, Filip Tomáš a skvělý plzeňský vydavatel cyk­loknih Jiří Říha. Nechybějí literární historici, jako je Jaroslav Med nebo Věra Menclová. Dále zmíně­ná Eva Katrušáková, Jan Kanzelsberger, Jaroslav Císař, překladatelé Jiří Pelán, Helena Stacho­vá…

Jako vášnivý knižní profesionál máte určitě názor na povinnou školní četbu. Zdá se nám, že někdy jde proti smyslu podpory čtenářství. Co se s tím dá dělat?

Myslím si, že doba je zralá na zásadní reformu seznamů tzv. povinné četby, protože se může páchat jistý „zločin“ směrem do budoucna. Kolegové na Slovensku zjistili jednu pozoruhodnou věc: jedním z důvodů, proč lidé v dospělém věku nečtou beletrii, je to, že jim byla vnucována v době školní docházky. Škola vás umí přinutit přečíst si Babičku, ale dlouhodobě zasévá do člověka negaci. Nejenom vůči školní četbě, ale vůči knížkám. Měly by se udělat daleko senzitivnější seznamy, které by více pracovaly s tím, co jsou děti v určitém věku schopny pojmout.

Sledoval jsem diskuse, které se na toto téma vedly v Polsku, Německu i Dánsku, a všude vyplynulo, že bude třeba nově vytvořit literární kánon. Společným jmenovatelem debat byla snaha jednoduše děti četbou neotrávit, ukázat jim, že čte­ní, i to povinné, může být příjemné, že to není žádné čtení „z moci úřední“ nebo „za trest“. Vzorec čtenářský a vychovatelský k sobě nikdy nemohou přilnout zcela, ale neměly by být od sebe úplně vzdáleny. Někdo by měl dát dítěti na vědomí, že když si přečte určité dílo, tak bude vybaveno si přečíst později i něco dalšího, z čehož bude mít velké potěšení. Tedy že si připravuje půdu ke stále větším rozkoším.

Škola samozřejmě nemůže fungovat ve smyslu „tak si něco přečtěte, pak si o tom popovídáme“, ale dá se více pracovat se zázemím, mentální výbavou konkrétního člověka. I z hlediska čtenářských životopisů vyplývají velmi rozdílná očekávání a duševní vzorce lidí. Každý to známe, když si přečteme knížku buď příliš brzo, nebo pozdě, už se s ní míjíme. Například věk mezi 13 a 20 lety je velmi citlivý, a je důležité, aby ty pravé knížky přicházely v ten pravý čas.

K tomu by měl být vybaven i učitel…

Ano, měl by, kondicionál… Učitel by měl být v tomto směru empatický ve smyslu, co on sám četl v té době. Někdy vystupuje z pozice univerzálního, nadčasového arbitra: tohle budeš číst, ale zároveň chybí vstřícnější vhled – tak dobře, chci, abyste četli K. V. Raise, ale já jsem ve vašem věku četl Káju Maříka…

Nedávné číslo Čtenáře je z velké části věnované e-knihám, tak se musíme zeptat i na vaši čtenářskou zkušenost – proběhla-li nějaká… Jak se k tomuto fenoménu stavíte?

Ptáte se na čtečky nebo e-knihy?

Teď se ptáme přímo na e-knihy a jakou formou se k nim dostáváte.

Nějaké e-knihy jsem už přečetl, nutno říct, že více než deset stránek textu jsem si stejně tiskl. Já jsem ten Papiermensch, a asi se toho už nezbavím. Pokud jde o čtečky, dávám tomu ještě nějaký čas.

Takže jste si čtečku nekoupil?

Nekoupil, několik jsem si jich vyzkoušel, funkčně jsem byl velmi spokojen, ale myslím si, že to chce ještě nějakou dobu, aby se vyjasnily formáty, copyrightové záležitosti apod. Protože co vlastně kupujete? U Amazon Kindle jednu kopii do čtečky, kterou už nemůžete předat dál. Knižní klub teď nabízí více kopií, myslím, že pět, tím se stává přístupnější. Mám pocit, že tak dva roky se vše bude ještě vyvíjet a čistit. Mně se funkčně a uživatelsky líbí iPad, a líbilo by se mi, kdyby se dal přepnout i na elektronický inkoust, kdyby fungoval ve dvou módech. A možná vývoj takovou cestou půjde, klasické čtečky se neuchytí, ale bude to kumulace – počítač, čtečka, fotoaparát, mobil…

Vraťme se ještě k tomu, o čem se v poslední době hodně hovořilo – o zvýšení DPH na knihy, a co přinese. Strašilo se tím, že knihy podraží, lidé přestanou číst, a určité skupiny na ně vůbec nedosáhnou… Co si o tom myslíte?

Samozřejmě jakékoli zdražení knihy ji vzdálí zájemci, potenciálnímu nabyvateli. Ale problém není jenom DPH. I kdyby se dostalo na nulu, tak by nakladatelé asi nešli s cenami adekvátně dolů. Problém nabývání knih je u nás jinde, my jsme na něj narazili i v průzkumech. U nás je na čtenářský prostor knížek velmi mnoho. Podle statistiky vyšel v minulém roce rekordní počet titulů – téměř  19 000, což je číslo, které vykazuje třikrát větší Polsko. Kniha si tak konkuruje sama, čtenáři jsou dezorientováni a dokonce i knihkupci vám řeknou, že by se prodávalo více knížek, kdyby bylo méně titulů. Nastává spotřebitelský paradox, že ze 100 knížek si nevyberete, ale ze čtyř ano.

Druhá věc je ta, že nabývání knížky nemusí ještě korelovat se čtením. Máme velmi silnou síť knihoven – jako jednu z největších v Evropě – podle výsledků ze srovnávání. A třetí problém vlastně souvisí s tím prvním, když si knížky konkurují, tak si požírají i čas, o který se mohou ucházet ve vnímání čtenáře. Když vyjde novinka, tak co se stane? Média nemají čas se jí věnovat, není prostor udělat z toho událost, není možné, aby se knížka více zapsala do povědomí. Český knižní trh se potřebuje trochu pročistit, ale to se o něm říká už skoro dvacet let.

Jde o to, aby se pročistil správným směrem, aby naopak brakové věci nevycházely více než kvalitní literatura…

Existuje škála knížek, které vycházejí z grantového systému, některým to pomáhá, jinak by byly příliš drahé nebo by se nezaplatil překladatel apod. Ale je mnoho publikací odborné literatury, které vycházejí nedotažené, nakladatel je vyrobí, protože je má pokryté z grantu. Už se o ně nemusí dále starat, není v jeho zájmu je ani moc prodávat, když už se mu zaplatily, své síly napřímí jiným směrem. V téhle divizi jsou knihy, o kterých já říkám, že vyšly „bez důvodu“.

Chápu stesky, že se nepodporuje „ta a ta literatura“. Jsou knížky, které jsou velmi náročné, ale marná věc – na knižním trhu musí mít také slovo nabyvatel (čtenář). Žádný segment podnikání si to nemůže dovolit jinak, ani ten vydavatelský. Nemá smysl udržovat situaci, kdy vydáváme knihy, které nikdo nekupuje. Každý rozumný nakladatel to řeší tak, že vydává knížky, které mu vydělávají na ty méně prodejné. Ale tvářit se, že bude vycházet řada skvělých knih, o které nemá nikdo zájem, to je čiré snobství, fanfarónství. V čem vlastně spočívá ta jejich skvělost, když o ně není zájem? Čtenář přece není blbec.

Děkujeme za rozhovor.

Ptaly se Lenka Šimková a Olga Vašková

Foto Karel Cudlín