Výpisky z četby děl Josefa Škvoreckého

Hana Jirkalová

»Seděli jsme v Port Arturu a Benno řekl:

„Tak revoluce se vodkládá na neurčito.“

„Jo,“ řekl jsem a strčil jsem si plátek do úst. „Z technickejch důvodů, ne?“

…

„Áno, z technickejch důvodů,“ řekl. „Nemaj dost zbraní a odvahy a je tady eště moc Němců.“

„Vůbec je to blbost,“ řekl Fonda. „Ať je každej rád, že to doposavad de tak hladce.“

„Jenže vono to moc hladce nejde,“ řekl Benno.

„Jak to?“

…

„Včera se to mazalo v Chodově,“ řekl a vyšrouboval jeden píst.

„Co se mazalo?“

„Někdo se vožral a vystrčil vlajku a lidi šli vodzbrojovat Němce.“ Benno plivl na píst a strčil ho zpátky.

„A co se stalo?“ naléhal Fonda.

„Němci se prostě nedali vodzbrojit.“

„Přišel někdo vo hubu?“ zeptal se Harýk.

„Jo,“ řekl Benno lakonicky.

„Kolik?“

„Asi štyry.“

„Jak to víš?“

„Fotr tam byl ráno se Šabatou.“

„A jak to tam vypadá?“

„Klid a všichni sou vosprchovaný.“

„Němci tam zůstali?“

„Jo.«

Tak tímhle klasickým hemingwayovským dia­logem to v roce 1958 všechno začalo. Tehdy Zbabělci vyšli a co se dělo, je všeobecně známo. Už v těch několika řádcích v úvodu je vše, co ten poprask způsobilo i to, proč se čtenáři do Zbabělců zamilovali. Všechno tu sedí, všechno je přirozené, podobné postoje přece známe ze své zkušenosti. Všemu lze věřit. Vydání z roku 1966, které mám ve své knihovně, je uvedeno Hemingwayovým citátem: „Spisovatelovým řemeslem je mluvit pravdu.“ Mysl a jednání hrdinů Zbabělců okupoval swing a holky, světodějné události byly pouhým pozadím – alespoň toho 4. května 1945, kdy byl výše uvedený dialog veden. V průběhu osmi dnů, v nichž se román odehrává, revoluce vystupuje do popře­dí a zamává – někdy víc, někdy míň – s osudy vlastně všech aktérů příběhu, ale pak se věci zase dostanou na své přirozené místo.

Zbabělci působili na čtenáře jako blesk z čistého nebe. V záplavě nestravitelné paliteratury se objevila tahle tenká knížka a byla zábavná, věrohodná a příběh, který vyprávěla, vzali čtenáři za svůj. A to se neztratilo, žádné zákazy ani perzekuce na tom nic nezměnily. Ta kniha už byla přečtena, žila v myslích čtenářů a co se dělo, jen povzbudilo další a další k její četbě. Všimněte si, jak nenápadný a nezvratný vliv může kniha mít.

Když vyšli Zbabělci poprvé, tak jsem sice už byla čtenářkou, ale mým oblíbeným hrdinou byl kocour Mikeš. V roce 1966, kdy vyšli potřetí, jsem už Škvoreckého vyhledávala cíleně. Redigoval měsíčník Světová literatura a působil jako redaktor knižní redakce Odeonu. Uváděl k nám autory z angloamerické oblasti, překládal a psal vynikající předmluvy a doslovy ke svým překladům i k překladům svých kolegů a přátel: Jana Zábrany, Františka Jungwirtha, Jarmily Emmerové a dalších. Přečtěte si třeba brilantní doslov k Vraždám v ulici Morgue E. A. Poea (Mladá fronta, Smena, Naše vojsko 1964). To, že pomáhal knihám a jejich autorům vstoupit do našeho českého literárního rybníka, je další pěšinka, po níž v literatuře kráčel. Začala už dávno v Praze, Škvoreckých nakladatelská činnost v Kanadě je jejím přirozeným pokračováním a velkolepým vyústěním.

Z knih, které vydal v Praze ještě před svým odchodem do exilu, jsem měla velmi osobní vztah ke Lvíčeti. Až téměř do poloviny devadesátých let jsem byla zaměstnána v různých nakladatelstvích a nikdo nedokázal popsat komunistickou absurditu těchto institucí tak jako Josef Škvorecký. Kolik sil bylo třeba vynaložit, aby se zabránilo vydání některých knih! Myslím, že podobný vztah mají muži k Tankovému praporu.

Bombou bylo vydání Miráklu. Ten způsobil v Praze, kam se brzy dostal, obrovský poprask. Kdekdo v něm poznal kdekoho a mnozí prohlašovali, že „to“ se nedělá. Odkud věděli, co se dě­lá a co ne, ví jen pámbu. Sám Škvorecký, který román napsal v letech 1969–1972, k tomu dodává, že spíš než aby popisoval skutečné postavy, používal inspirativní vzory, ale to dělají všichni spisovatelé. Z vody nikdo nic neuvaří. Nicméně Mirákl a zejména autorovo opus magnum Příběh inženýra lidských duší (napsán v letech 1975–1977) jsou mé dvě nejzamilovanější knihy. Snad proto, že jsem v nich našla svou zkušenost či to, z čeho má zkušenost vyrůstala. A považuji za štěstí, že se na to mohu dívat očima Dannyho Smiřického, to jest s obrovským smyslem pro humor a pro grotesku, s bezbřehým pochopením pro sebepraštěnější lidskou bytost, se zvědavostí a snahou nahlédnout hlubiny a zákruty lidské existence a s naprostým zavržením jakékoli totality.

Škvorecký sám k tomu říká: „A když jsem překročil rozmezí půlky života, začal jsem tady, na tomhle kontinentě Poea, Twaina a Faulknera rekapitulovat v próze svůj život. Velkým básníkem se člověk může stát ve dvaceti, pak zemřít ve čtyřiadvaceti, a zůstat živý, neboť pro lyrickou poezii člověk nepotřebuje víc než svěží silné city a sluch pro slova. Ale stát se ve dvacítce vyzrálým romanopiscem, k tomu je potřebí zázrak. K to­mu si člověk potřebuje uchovat svěží silné city až do sklon­ku svého času, kdy už nashromáždil bohaté zkušenosti, stovky skutečných událostí, na nichž se podílel, stovky lidí – líbezných a legračních, smutných a protivných –, kteří mu přešli přes ces­tu, desetiletí historických zvratů, politických kotrmel­ců, moudrostí a pitomostí našeho věku.“ Zbý­vá dodat, že je to zapotřebí stokrát probrat a přesypat, nalézt souvislosti a začít vyprávět a neztratit červenou nit. Mirákl ani Inženýr nejsou vyprávěny v časové posloupnosti... „Zdálo se mi, že chronologické zachycení osudů na pozadí naší doby, kde šílenství války a místní despotové se zmocňují celých zemí a kontinentů, je neadek­vátní.“ A tak se autor uchýlil k metodě Josepha Conrada, jehož považoval za nejlepšího z moderních spisovatelů, k metodě úmyslného zmatku.

„Hlavou se mi honily stovky historek, tucty bezdějových dějů; odmítaly srovnat se do přehledných vzorů. Nahodil jsem epizody, konverzace, images na kousíčky papíru, pak jsem se usadil na podlaze, a jako kdybych dával dohromady gigantickou skládačku, začal jsem těmi útržky minulosti šoupat. Rozdělil jsem je podle kontrastů, podle podobností, spojil jsem je tónem a smyslem; pokoušel jsem se stvořit svět ze zmatků svého života a našeho zmatečného století. Nakonec se jakýs takýs obraz vynořil.“

Co mám ještě ráda na Škvoreckého knížkách, je jazyk. Přesněji jazyky, protože autor umí promlouvat slangem mládeže, umí podkrkonoš-sky i pražskou intelektuálštinu, umí Czenglish a před­válečnou středostavovskou češtinu i bizarní jazyk komunistických potentátů. V Miráklu dosahuje Škvorecký jazykové bravury třeba promícháním tří jazyků při konverzaci mezi Dannym Smiřickým, sovětským spisovatelem Arašidovem (vypravěčem proslulé Legendy o mu­­ži s vodkou) a uhlazeným Britem Alanem Crazyhandem.

Pokus o charakteristiku Příběhu inženýra lidských duší vzdávám předem. Dílo tak hýřivě bohaté a mnohovrstevnaté je nejlepší číst. Ale neodpustím si ocitovat pár vět z recenzí z ame­rického tisku, které Škvorecký uvedl ve svém samožerbuchu Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty: „Životodárný, vážný a nádherně zábav­ný román…; …mistrovské dílo onoho moderního žánru: srdcervoucího smíchu od plic…; Současně maniakální a tklivý, mimořádně bohatý portrét člověka mučeného a zároveň posilovaného vzpomínkami na svět, který opustil…; Je to nádherná kniha… zachycuje výjimečný okamžik historie. Je to magnum opus.“ Ty poslední dvě věty pocházejí od Milana Kundery.

V Příběhu inženýra lidských duší mě nejvíc zasáhly semináře Dannyho Smiřického, tentokrát už profesora angloamerické literatury na Edenvalské univerzitě v Kanadě. Snaží se „dětem z prérie“ zprostředkovat zkušenost člověka, který se kdesi ve střední Evropě střetl s totalitou. Posloužil mu k tomu oblíbený autor Joseph Conrad a jeho román Srdce temnoty. Interpretace tohoto temného podobenství o totalitě – mimochodem naprosto originální – je podána ještě jednou ve Škvoreckého esejích shrnutých ve svazku Podivný pán z Providence a jiné eseje. Ale v Inženýrovi prozaická forma umožňuje s velkým citovým nábojem zobrazit zoufalý zápas o zprostředkování této zkušenosti studentům i o úpornou snahu některých z nich porozumět něčemu tak nepochopitelnému či dezinterpretovat to pod vlivem zvrácené, a tudíž nebezpečné ideologie ohrožující mladou a bezbrannou duši vydanou napospas všelijakým cynickým šíbrům s ideami. Škvorecký to v románě, na rozdíl od učeného eseje, vypráví s celou škálou pocitů – od beznaděje nad nesdělitelností individuální zkušenosti po jímavou snahu probudit ve skupince studentů schopnost sebezáchovného vlastního kritické­ho postoje. Občas tak činí i se skeptickým nadhledem, který mu nedovolí sklouznout k me­siáš­ství či naopak totálnímu cynismu. Je to strhující čtení i úžasná lekce z literatury. Do Conradova Srdce temnoty se nikdy nepouštějte, aniž byste si přečetli Škvoreckého interpretaci.

Lekce z literatury vlastně dával Josef Škvorecký průběžně. Knížečka esejů O nich o nás mě definitivně získala pro angloamerickou literaturu. Ve svazcích Podivný pán z Providence a Mezi dvěma světy naleznete úvahy o české i světové literatuře, promluvy, které mnozí znají z poslechu Hlasu Ameriky. Kdo ty knížky přečetl, musí obdivovat Škvoreckého hluboké znalosti a jeho zaujatost literaturou. A záviděníhodnou schopnost podat zábavně i literár­něvědnou látku.

Josef Škvorecký toho napsal hodně, k dispozici je bibliografie jeho děl i sebrané spisy. Skutečností, která by mohla zaujmout knihovníky, je jeho přátelství s bývalým dlouholetým ředitelem náchodské knihovny dr. Jaroslavem Suchým. Až narazíte v Prima sezóně na postavu Jarky Mokrého, třeba v povídce Zamřížovaný charleston, vězte, že je to on. V Lidovkách (6. 1. 2012) byla uvedena ještě jedna vzpomínka, která souvisí s velkou „očistou“ fondů knihoven na počátku sedmdesátých let. Dr. Suchý prý Škvoreckému vyprávěl, že na jakési instruktáži v této věci byla i výstavka proskri­bovaných knih a u každé z nich anotace, proč je dílo závadné. U Konce nylonového věku prý stálo jen lakonické: Pornografie!

Svou čtenářskou vzpomínku na milovaného autora bych chtěla skončit opět citátem. Škvorecký v něm zformuloval své myšlenky vyvolané debatami se čtenáři nad novelou Bassaxofon: „Co je smyslem života, nevíme přesně. Ale ve chvíli, kdy ztratíme senzitivitu pro tuhle ústřed­ní a tajemnou otázku naší existence, naše lidství se umenší. V té chvíli jsme se vydali na cestu za bezmyšlenkovitým přijetím bezmyšlenkovitých názorů, neprokázaných tvrzení, fosilizovaných představ o lidech, o jejich společnosti a o jejich životech... Co je lidské, je neschopnost říct konečné slovo. Všechno ostatní jsou iluze, často nebezpečné iluze. Endlösungen, konečná řešení, jak už dnes víme, jsou všechna falešná. Nakonec nevyřeší nic. Zvýší jen utrpení a zmnohonásobí smrt.“

JOSEF ŠKVORECKÝ – prozaik, scenárista, překladatel, esejista a nakladatel se narodil 27. září 1924 v Náchodě v rodině bankovního úředníka. Studoval na reálném gymnáziu a už v tomto období se věnoval jazzu a krátce hrál v náchodské kapele Red Music, což se promítlo i do jeho literární tvorby. Po skončení války začal studovat na Lékařské fakultě UK, záhy přestoupil na Filozofickou fakultu UK, kde se zapsal na angličtinu a filozofii. Po absolvování pracoval jako nakladatelský redaktor, od roku 1963 byl spisovatelem z povolání. Začátkem roku 1969 odjel na stipendijní pobyt do USA, z něhož se už nevrátil. Se svou ženou spisovatelkou Zdenou Salivarovou se usadili v Torontu, kde v roce 1971 založili nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali především české exilové autory a v Československu zakázaná díla (do roku 1993 celkem 227 titulů). Josef Škvorecký zemřel v Torontu 3. ledna 2012.

Foto z návštěvy Náchoda v roce 1994. Archiv redakce