Text a foto JIŘÍ MIKA mika@svkkl.cz

Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně prošla za posledních několik let dynamickým vývojem. V roce 2002 se změnila z okresní knihovny na krajskou a našla si pevné místo mezi ostatními knihovnami zřizovanými kraji České repub­liky. Respekt vzbuzuje mimo jiné její odborná činnost, jejímž základem je odkrývání a připomínání odkazu dvou mužů spojených se Zlínem – pedagoga, jazykovědce a etnografa Františka Bartoše a podnikatele Tomáše Bati. Je příznačné, že zatímco jméno prvního nese knihovna od roku 1996 ve svém názvu, nyní se stává součástí instituce pojmenované po druhém z nich.

Dne 27. září 2013 se zlínská knihovna představila veřejnosti v nových prostorách jako jedna ze tří organizací tvořících kulturní a vzdělávací centrum s názvem 14|15 Baťův institut. Myšlenka soustředit do jednoho místa Krajskou galerii výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně a krajskou knihovnu a využít pro ně budovy č. 14 a 15 v areálu bývalé továrny na obuv se zrodila téměř před deseti lety a zdá se, že volně navazuje na ideu Studijních ústavů, kterou realizovala firma Baťa už v polovině třicátých let 20. století. Pro současníky, střetávající se často s nevratným zánikem industriálního dědictví v českých zemích, je to zároveň názorná ukáz­ka, jak lze pozůstatky po průmyslové éře úspěšně a smysluplně vracet do života.

Nepochybuji o tom, že podrobnou zprávu o Kraj­ské knihovně Františka Bartoše usídlené v budo­vě č. 15 Baťova institutu Čtenář ještě přinese. Mým cílem je teď podat jen zběžnou informaci ovlivněnou bezprostředními dojmy ze slavnostního zahájení provozu. Místní hovoří o budovách jako o „zlínských dvojčatech“. Ten příměr se skutečně nabízí, i když se nejedná o mrakodrapy, jako byla známá Dvojčata v New Yorku. Budovy č. 14 a 15 jsou pětipodlažní domy postavené v letech 1946 až 1949 podle návrhu architekta Jiřího Voženílka na místě objektů zničených při spojeneckém bombardování v roce 1944 a sloužily potřebám obuvnické výroby. Architekti z ateliéru A.D.N.S. PRODUCTION, s. r. o., který v roce 2009 zvítězil v architektonické soutěži na jejich obnovu (a z něhož se následně vydělila společnost City Work, jež byla generálním projektantem stavby), spojili domy zvýšenou platformou, která zdůrazňuje jejich funkční propojení, je vstupním prostorem do Baťova institutu, zároveň nabízí plochu pro výstavy pod širým nebem a ve svých útrobách skrývá sklady knihovny.

Vstupem do knihovny se tak stalo druhé podlaží budovy č. 15. Kromě kavárny, která bude jistě dalším stmelujícím prvkem pro návštěvníky všech institucí, se v těchto prostorách nacházejí přednáškové sály, učebna a automat na vracení knih, dokládající, že v celkovém rozpočtu (náklady na konverzi přesáhly o něco málo 900 mil. Kč) se našly finanční prostředky také na moderní knihovnickou technologii RFID. Ve třetím podlaží je volný výběr literatury pro děti, beletrie pro dospělé, zvukových nosičů, hudebnin a také pult pro registraci uživatelů. Do čtvrtého podlaží budou docházet zájemci o naučnou a regionální literaturu a o časopisy a noviny. Ti nedočkavější se do vystavených periodik začetli už při exkurzi během slavnostního dne. Nutno říci, že po oficiálním úvodu, kdy na vstupní platformě začaly probíhat akce pro veřejnost a dveře knihovny se otevřely všem, kdo měli chuť si ji prohlédnout, knihovníci v některých chvílích sotva zvládali nápor příchozích.

Knihovně lze závidět velký, vzdušný prostor, hodně místa ve volných výběrech i u studijních stolů, velkorysé pojetí. Pokud někteří kolegové knihovníci poukazovali při prohlídce na drobné detaily, které se jim z hlediska provozu možná zdály sporné, případně se neztotožnili s převládající šedou barvou v interiéru, zapomínali na důležitou věc – dílčí části bylo nutné podřídit celkové koncepci. Teprve po návštěvě všech prostor, tedy také galerie a muzea, vysvitnou souvislosti a lze pochopit úmysly architektů, včetně třeba barevného řešení. Autoři publikace Jiří Voženílek: Budovy č. 14 a 15 ve Zlíně – dědictví industriální éry, vydané k otevření Baťova institutu, hovoří o pěti vrstvách, které naplňují myšlenku tohoto projektu. První vrstvou je architektonická a urbanistická hodnota budov a jejich záchrana před možnou demolicí. Druhou vrstvu tvoří prostorově čistý a promyšlený koncept nového návrhu, který zachovává některé původní prvky důležité pro pochopení industriální historie místa. Třetí vrst­vou jsou expozice muzea a galerie (zde bych dodal: a také volný výběr dokumentů v knihovně), čtvrtou chráněná úložiště knih a sbírkových předmětů a konečně pátou široké informační pole, které budovy vytvářejí a naplňují tak „podstatu současné nehmotné kultury, v níž roste poslání paměťových institucí jako míst sociální interak­ce“.

Síla místa se ukázala večer po slavnostním otevření knihovny, kdy vstupní plochu zaplnili lidé při obrazové a hudební produkci. Obrazy se promítaly z budovy č. 14 na budovu č. 15 a vytvořily tak pole spojující nejen obě budovy, ale i diváky stojící ve tmě pod nimi.