Text a foto MICHAL KLAJBAN michal.klajban@gmail.com

Do letadla jsem nasedl 15. srpna 2012. Doteď jsem neporozuměl dvěma věcem – jak jsem vše tehdy mohl sbalit na půlroční studijní pobyt do jedné krosny a jak jsem mohl doma zapomenout zimní bundu, čepici a rukavice, když mým cílem bylo Norsko, nejsevernější země Evropy. Plán na ten den byl jasný: úspěšně přistát v Oslu, dojet autobusem do centra, doklusat na kolej před pátou hodinou a stihnout si tak vyzvednout klíče od pokoje. Vzhledem k tomu, že letadlo mělo dvě hodiny zpoždění, byl jsem přinucen pozměnit plán již první den. Místo autobusem jsem jel třikrát dražším vlakovým expresem a klus jsem proměnil v běh. Zchvácený jsem došel na kolej těsně před pátou, vyzvedl si klíče, došel na pokoj, lehl si na postel a zavřel oči. Otevřít se mi je podařilo až druhý den.

Takhle nějak vypadal můj první den v Norsku, zemi legendami opředených Vikingů a vybájených trollů, kam jsem se vypravil v rámci programu Erasmus coby student Kabinetu knihovnictví a informační vědy na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně (dále jen KISK). Studovat jsem sem přišel na Oslo and Akershus University College of Applied Sciences (používaná zkratka HiOA), což je vedle University of Oslo jedna ze dvou velkých osloských vysokých škol. Zatímco University of Oslo představuje klasickou, především teoreticky zaměřenou univerzitu, HiOA je více prakticky orientovaná a zdejší obory mají přímou návaznost na praxi. To platí i o oboru knihovnictví, které zde spadá pod Ústav archivní, knihovní a informační vědy. Tento ústav zaštiťuje program zvaný International Master in Digital Libra­ry Learning, což je prestižní magisterský program v oblasti digitálních knihoven. Účastní se ho každoročně kolem dvaceti studentů, z nichž většina má stipendium v rámci programu Erasmus Mundus (kolem deseti tisíc euro na dva roky). Pokud absolventi tohoto programu nepo­kračují ve studiu na doktorském stupni, uplatňují se na klíčových pozicích v softwarových firmách a velkých knihovnách. První semestr studenti stráví v Oslu, druhý v estonském Tallinu, třetí v italské Parmě a čtvrtý, poslední semestr svých magisterských studií završí psaním diplomové práce v jednom z těchto tří měst podle vlastního výběru. Já se svou spolužačkou Terezou jsem byl logicky přiřazen ke studentům tohoto programu, jelikož vyučovacím jazykem zde byla angličtina, zatímco v „klasické“ třídě se vyučuje norsky.

Celý program je organizačně na velmi dobré úrovni a osobně jsem ze strany školy nezaznamenal sebemenší zaváhání. Poznal jsem to hned první den, kdy jsem byl navštívit školu. Strčil jsem hlavu do kanceláře své studijní referentky a nestihl jsem ani pozdravit, když na mě referentka spustila: „Michael? Vy jste Michael z České republiky, že? Jsem moc ráda, že jste konečně tady. Jakou jste měl cestu? Už jste se viděl s Ragnarem? A kde je Tereza?“ Dost jsem se tehdy zastyděl, že si referentka s přehledem pamatuje naše jména, zatímco já jsem musel nemalou chvíli pátrat v paměti, abych se rozpomenul, že Ragnar bude můj učitel. Každý student kromě vřelé péče referentky dostane studijní průkaz, na který je oprávněn využívat stejných výhod jako norští studenti, tzn. od slev na dopravu po pořízení padesáti kopií zdarma v místní knihovně. Veškeré papírování spojené s pobytem v Norsku, které není v Evropské unii, se snaží rovněž vyřídit škola. Pro zahraniční studenty je připraven každý pátek program, v rámci něhož jsou veškeré aktivity hrazeny školou. Vedle návštěvy muzeí či místních lesů se jedná například o kurzy bruslení nebo exkurzi do továrny Freia, což je jednoznačně nejoblíbenější značka norské čokolády.

Forma studia je dost odlišná od podoby, na jakou jsem zvyklý z našich končin. Ve třídě nás bylo kolem patnácti (moje brněnská třída čítá kolem 60 studentů), předměty jsou běžně za 10–15 kreditů (na KISK je pět kreditů za předmět běžné maximum; pro úplnost dodávám, že průměrně by měl student splnit 30 kreditů za semestr). Díky tomu, že je jeden předmět takto vysoce kreditově hodnocen, studenti si vybírají typicky pouze dva předměty (já jsem zvolil Výzkumné metody a teorie vědy a Norský jazyk I.), kterým se podrobně věnují. Tento systém považuji za mnohem lepší, protože tak nedochází k překryvu probíraných témat, což je podle mých zkušeností častým jevem v českém vysokoškolském prostředí. Zatímco na KISK připadá jeden předmět na jeden den v týdnu (vyučovací hodina trvá typicky 90 minut), v Oslu měl jeden předmět nejméně dvakrát tříhodinovou dotaci týdně, tzn. minimálně šest hodin týdenní výuky. Náročnost předmětu a přípravy na každou hodinu je úměrná oněm patnácti kreditům. Zjednodušeně řečeno, na HiOA se probírá jedno téma zevrubně a do hloubky, na KISK se probírá témat mnoho a nejde se do takových podrobností.

V rámci výuky mého předmětu Výzkumné metody a teorie vědy probíhaly i semináře, typicky každý třetí týden. Na seminářích se vyžaduje aktivita studentů, kteří si načítají poměrně značné množství literatury, o které následně diskutují a interpretují ji. Literatura je vybírána tak, aby pokrývala jak téma předmětu (věda a výzkum), tak obor (knihovnictví a informační věda). Přijít nepřipraven znamená zkoumavé pohledy spolužáků a učitele, kteří vás pohledem litují, protože jestli jste nepřipraveni, určitě vám v tom zabránila nějaká vážná, pravděpodobně velice nepříjemná událost. Tato skutečnost souvisí s další věcí, kterou jsem v Nor­sku seznal značně odlišnou od českého prostředí: přístup studentů ke studiu. Většina zahraničních i norských studentů pracuje. Když nepracují, učí se, diskutují o škole a vzdělávají se v dalších oblastech. Typicky v cizích jazycích. Neudělat předmět napoprvé nepřichází v úva­hu. Jednou jsem se zeptal spolužačky Any, co se stane, když předmět neudělám napoprvé. Odpověděla mi: „Možnosti jsou jasné – A, B, C, D. D je katastrofa. Neprojít napoprvé? To není možnost, Michael.“ Z vlastní zkušenosti vím, že řada lidí v Česku chodí na první termín zkoušky nepřipravena a jdou to jen tak „zkusit“. Myslím, že něco takového je pro Nory velice těžko přijatelné a když už by ten princip po čase pochopili, smáli by se asi stejně, jako když jsem jim řekl, že se u nás prodává mléko s tříměsíční trvanlivostí.

Kampus školy je umístěn velice blízko centra i kolejí, takže se lze pohybovat mezi klíčovými body studentského života pěšky. Obecně je Oslo poměrně malé a pokud už je něco daleko pěšky, lze využít systém půjčování městských kol. Po celém Oslu se totiž nacházejí stojany, na kterých jsou umístěna kola k zapůjčení. Aby bylo možno této služby využívat, stačí si zakoupit předplacenou kartu. HiOA však opět ukázala svou vstřícnost a připravenost, když me­zinárodním studentům tyto karty poskytla zdar­­ma, čímž jim ušetřila nejen peníze, ale i starosti s potřebným papírováním, které bývá pro cizince většinou náročnější než pro místní obyvatele.

Velkým lákadlem pro každého zahraničního studenta v Norsku je najít si práci nebo alespoň brigádu. Norsko je velmi vyspělá a bohatá země a za den práce si brigádník běžně vydě­lá to, co v Česku za týden. Bohužel pro cizince je velkou překážkou neznalost jazyka. I když Norové mluví velmi dobře anglicky, dávají přednost norsky mluvícím studentům. Osobně jsem norštinu studoval celý semestr a mohu říci, že pokud člověk ovládá angličtinu nebo ještě lépe němčinu, není pro něho norština tak cizí a po semestru se dá dostat někde na úroveň A1 až A2, tzn. domluvit se na základní úrovni o běžných věcech. Jelikož je angličtina standardem, nemáte žádnou výhodu, pokud mluvíte anglicky. Mému spolužákovi Naréšovi z Indie se podařilo najít brigádu na skenovacím oddělení v knihovně i bez znalosti norštiny, nicméně mu dopomohla nejen znalost dalších pěti jazyků, ale i magisterský titul a především známý pracující ve vedlejším oddělení.

I když bylo studium časově náročné, dal se najít čas i pro podnikání výletů do hlubokých lesů, za zasněženými fjordy, na koupání v průzračných jezerech nebo náročné túry do hor. Cestování v Norsku značně ztěžuje fakt, že doprava je zde extrémně drahá: jestliže je jídlo dražší zhruba třikrát, doprava nejméně pětkrát. Meziměstské autobusy či vlaky se mohou vyšplhat i na desetinásobek ceny oproti České republice. Když si však koupíte lístek s několikatýdenním předstihem, lze se dostat někde na pětinu ceny. Tak se stalo, že se mi podařilo navštívit Bergen, Trondheim nebo švédský Göteborg. Jako knihovník jsem si pochopitelně nemohl odpustit návštěvu tamějších knihoven, které ve skandinávských zemích často plní funk­ci komunitních a informačních center v mnohem větší míře, než je tomu u nás, ale o tom zase někdy jindy. A jestli vám doporučuji návštěvu Norska? Odpověď vám nedám, ale indicii ano: i když jsme do Norska jeli dva, zpátky už jen jeden. Tereza zůstala v Norsku pracovat a učit se jazyk, zatímco já pokračuji v samostudiu norštiny doma.