JAN SAMOHEJL jan-sam@post.cz

Gravett, Paul a kol. 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete. Velký průvodce po světě komiksů, grafických románů, stripů a mangy. Praha: Plus, 2013. 960 s.

Krásná byla osmdesátá léta, když u nás nevycházely (skoro) žádné komiksy! To vám potvrdí leckteré Husákovo dítě. Nebylo těžké sledovat prakticky celou produkci česky vyšlých obrázkových seriálů všech žánrů. Těch pár položek v podobě speciálů časopisu ABC nebo sešitů Káji Saudka vydávaných speleologickou společností si šlo koupit bez toho, aby peněženka vykrvácela. Bylo vyloučené najít jiného nadšence pro komiksy, který by měl načtené jiné příběhy. Člověk dík neustálému prohlížení uměl svou chudičkou sbírku citovat skoro bublinu po bublině.

Tento z dnešního pohledu prazvláštní stav krátce naboural rychlý obrázkový boom začátku devadesátých let, jejž opět vystřídal několikaletý půst. Až přelom tisíciletí znamenal zásadní obrat, kdy vznikla specializovaná nakladatelství a devátému umění (jak se někdy komiksu přezdívá) se v Čechách začala masivněji věnovat i etablovaná vydavatelství. Dnes se může stát, že i několik pilných komiksofilů má zcela odlišné čtenářské zájmy v rámci českojazyčné nabídky – jeden preferuje evropskou intelektuální tvorbu, druhý má slabost pro americký superhrdinský mainstream, další dává přednost příběhům asijské provenience. Jak se v takové nabídce vyznat?

Šikovnou pomůcku pro takovou příležitost vydalo nakladatelství Plus ze společnosti Albatros Media a. s. Jmenuje se 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete, s podtitulem Velký průvodce po světě komiksů, grafickýh románů, stripů a mangy. Jedná se o pořádný knižní špalek menšího formátu, jehož počet stran (i cena – dlužno dodat) bezmála odpovídá číslovce v názvu. K obálce jsem měl zpočátku výhrady. Výjevem superbojovníka značně podporuje klišé o komiksu jako zábavě plné násilí pro hloupější teenagery. Až později mi došlo, že obrázek si utahuje z onoho „musíte přečíst, než zemřete“, když tuto zlověstnost v názvu podtrhuje portrétem známého ultrabijce Soudce Dredda (svérázného zákonodárce, policisty a popravčího v jedné osobě), pro kterého je typické právě uvažování v termínech MUSÍTE a ZEMŘETE.

Publikaci uvádí předmluva Paula Gravetta, editora díla. Hodně se soustřeďuje na parametry průvodce, na kterém se podílela skoro sedmdesátka odborníků ze sedmadvaceti zemí. Výsledek jejich snažení pokrývá celý svět a časově zabral období mezi lety 1837 až 2011. Ovšem důraz je kladen především na moderní tvorbu, takže skoro polovina rozsahu je o dílech vzniklých po roce 1990. Gravett v této souvislosti upozorňuje na celosvětovou tvůrčí explozi komiksu posledních let. Důvody pro ni vidí tři – značný nárůst počtu autorek, vznik webových obrázkových seriálů a dozrání komiksové formy jako takové. Poslední odstavce předmluvy věnuje svému komiksologickému životopisu – na začátku osmdesátých let vedl specializovaný obchod, pracoval v komiksovém časopise, začal o své zálibě publikovat, pořádat výstavy i organizovat festival. Za zmínku stojí i fakt, že pomocí krátkých medailonků jsou představeni i další spoluautoři knihy.

A nyní k prezentaci oné tisícovky a jednoho komiksu. Každý titul je řazen chronologicky podle data prvního vydání. Vždy je uveden jeho název, autor scénáře i výtvarník, plus název originálu, původní nakladatel, žánr, případně též čím byl komiks inspirován, jeho případná ocenění, jazyk originálu a podobně. Občas je vypíchnuta větším písmem trefná textová ukázka nebo jiný citát. Často je k jednotlivým položkám přidán i výčet souvisejících děl, z nichž většina není dále v knize uvedena, takže v součtu reflektuje průvodce podstatně větší počet prací než onu tisícovku (o adaptacích zmíněných komiksů třeba pro film, televizi nebo divadlo ani nemluvě). Souvislý několika odstavcový text stručně shrnuje, o čem kreslený příběh pojednává, jeho význam v rámci komiksové historie, různé zajímavosti a tak dále. Na podrobnější rozbory není prostor, ale jako základní vodítko to určitě dostačuje. V dnešní době není problém si další informace najít na internetu, stejně jako si zmíněné publikace objednat ze zahraničí (většina je dostupná v angličtině).

Zeměpisně jsou nejvíce zastoupeny tituly z tradičních komiksových velmocí – USA a Japonska. Evropě dominují místní hegemoni – Francie, Belgie, Španělsko, Itálie. Své místo mají ale i z komiksového pohledu opomíjené destinace, třeba Jižní Amerika, Afrika, Indie nebo východní Evropa. Naši zem v anglickém originále publikace zastupoval pouze fotokomiks Františka Skály Skutečný příběh Cílka a Lídy z roku 2007. V jeho zařazení hrála roli právě skutečnost, že jako jeden z mála domácích komiksů má i anglickou verzi. Velkým kladem české mutace knihy Paula Gravetta je celá řada doplnění. Předně se referuje o existenci překladu prezentovaných komiksů do naší mateřštiny, ale také se do prestižního výběru dostalo nově několik nejdůležitějších domácích počinů. Vedle obligátního Čtyřlístku, Vzpoury mozkůči nedávné trilogie Alois Nebel je vzpomenuta třeba Zuzanka a její svět, méně známá příběhová série vycházející po válce v časopise Květen. V knize trochu postrádám seznam českých zástupců, protože zájemce o tyto údaje musí listovat celým svazkem, či je pracně vyhledávat v rejstřících autorů nebo titulů.

Důležitým vodítkem jsou v průvodci i obrazové ukázky. Jedná se zpravidla o celostránkové úryvky z popisovaných komiksů nebo častěji jde o menší fotografie obálek. Někdy může obálka čtenáře trochu mást, když neodráží výtvarný styl samotného komiksu – přebal je klasicky barevný i u jinak černobílých děl. Často i obrázek původní obálky neodpovídá jejímu vzhledu v české verzi. Slabinou striktní časové posloupnosti řazení je rozkouskování třeba Tintinových dobrodružství na různá místa knihy podle roku vydání. Tak si o Tintinově dobrodružství Modrý lotos z roku 1934 přečteme na straně 98. Následně při sledování tohoto hrdiny musíme přeskočit skoro třicet stránek, abychom si mohli přečíst o jeho dalších osudech v sešitě nazvaném 7 křišťálových koulí a tak by šlo pokračovat. Výše napsané však nelze brát za nedostatek, jedná se o pochopitelné limity zvolené koncepce a ohromného záběru publikace, která naráží na svůj omezený rozsah.

Už při zběžném prolistování člověka překvapí pestrost žánrová (dětské příběhy vedle erotických) i různorodost vizuální (vlivy třeba secese, realismu, expresionismu zpracované prostřednictvím perokresby, rytiny, akvarelu, počítače…). Každého musí překvapit i to, jaké množství z uvedené top tisícovky za posledních deset patnáct let vyšlo česky. Zásluhu na tom má i společnost Albatros Media a. s., díky které se můžeme začíst třeba do příběhu Tintina, Thorgala, Snoopyho, Šmoulů… Z domácí tvorby zas tato společnost vydala Saudkovu Muriel i Lipse Tulliana, sbírky prací Josefa Lady nebo Karla Franty. Významným je i sborník krátkých obrázkových povídek Generace nula mapující český komiks mezi lety 2000 až 2010.

Recenzovaný tlustospis řadím mezi další dva tituly o komiksu, které by měla mít každá knihovna snažící se o reflexi aktuálního knižního dění. Gravettova publikace sleduje především tvorbu v zahraničí, katalog Signály z neznáma stejnojmenné výstavy zas dostatečně shrnuje vývoj české scény kreslených seriálů od roku 1922. Formální teorii sekvenčního umění nejlépe přibližuje titul Jak rozumět komiksu (viz Čtenářč. 1, 2009). Konkurence jiných publikací na daná témata není příliš silná. Třeba na vydání kvalitní historie světového komiksu stále ještě čekáme (jediný počin v tomto ohledu, kniha Comics: Stručné dějiny Milana Krumla, je hodnocen velmi negativně). A tak roli takového dějepisu musí prozatím českým čtenářům suplovat právě 1001 komiksů, tedy „pouhý“ výčet děl patřících do pomyslného zlatého fondu devátého umění. Doufám, že si Gravettova práce nalezne své čtenáře, kteří sáhnou i po konkrétních titulech z jeho průvodce.

Obrázkové seriály mají často blíž k filmu než k literatuře (obraz snímají podobně jako kamera, používají střih, specificky pracují s časem). Některé komiksové knihy se navíc obejdou bez textu. Do Gravettova přehledu se dostaly třeba bezeslovné hororové příběhy Cinema Panopticum (Mot 2005) Švýcara Thomase Otta (vpravo), jenž v roce 2012 osobně otvíral výstavu svých prací ve Veletržním paláci Národní galerie. Dalším takovým počinem je Nový svět (Labyrint 2012) umělce Shauna Tana, držitele Oscara za krátký snímek Ztracená věc (vlevo).