LENKA ŠIMKOVÁ ctenar@svkkl.cz

Vzpomínám si na jeden seminář, který jsem absolvovala před několika lety a který byl zaměřen na rozbor literárních předloh a filmů podle nich vzniklých. Bohužel si už nepamatuji všechny knihy a filmové adaptace, které jsme tehdy probírali. V hlavě mi utkvěl zejména Obchod na korze či Ostře sledované vlaky. Pamatuji si ale dobře, jak jsem si tenkrát slibovala, že bych se tematice, tedy zpracování knih pro filmová plátna, chtěla věnovat více. Samozřejmě jako laik–konzument. Ale znáte to… Na pravidelný a obsáhlejší sběr literárně-filmových zážitků jsem nikdy nenalezla dostatek času. Nicméně když už se taková příležitost naskytne, snažím se ji využít. Ať už se jedná o zfilmované knihy Michala Viewegha, klasiku, jakou je kniha i film Sophiina volba či třeba nedávný počin režisérské trojice Tom Tykwer, Lana Wachowski a Andy Wachowski, jež převedla na filmové plátno román Atlas mraků Davida Mitchella. Snažím se také vždy dodržet pořadí kniha – film. Nechci mít předem v hlavě „vnucené obrazy“, a jsem i poměrně tolerantní k tomu, když toho potom film s knihou nemá mnoho společného. Někdy to ale prostě nevyjde. Do redakce nám loni na podzim dorazila pozvánka na novinářskou projekci filmu Colette. Nabídku jsem ráda využila, i když jsem předlohu – novelu od Arnošta Lustiga – přečtenou neměla a věděla jsem, že to ani nestihnu… No co, říkala jsem si, tak se ke knížce dostanu později. A jak to celé dopadlo?

Nejsem filmový kritik ani ostřílený novinář, a tak jsem byla při sledování filmu určitě ovlivněna tím, že si vedle mě sedl představitel jedné z hlavních postav Jiří Mádl a že se na mě před tím velmi mile obrátil, zda je místo volné :-). Pokukovala jsem po něm během projekce, protože vidět herce najednou na plátně a ještě v tak těsné blízkosti se mi opravdu do té doby nepovedlo. Přicházející Bára Kodetová, další obsazená herečka, se mi zeptala, zda nevím, kam si má v kině Světozor sednout, aby co nejlépe viděla. Nevěděla jsem, byla jsem tam poprvé a byla jsem ze všeho zjevně vykulená. Že by si takto herci předcházeli nové tváře, které o nich budou pravděpodobně něco psát? No, nemyslím si, spíše souhra náhod, ale moc milá.

Colette je milostný příběh z osvětimského lágru. Novela je součástí tzv. Židovské trilogie, kterou tvoří knihy Lea z Leeuwardenu, Colette, dívka z Antverp a Tanga z Hamburku. Arnošt Lustig v nich zobrazuje nelehký úděl ženství v prostředí fašistických koncentračních táborů. Colette Cohenová je belgická židovka, která v Osvětimi zakouší lásku k uvězněnému Vilimu Feldovi a zároveň odpor k fanatickému důstojníkovi SS Weissackerovi, který si ji díky její kráse vyhlédl. Colette je zařazena do dílny komanda Kanada, kde párá svršky po zabitých, kteří si do oblečení ukrývali peníze, klenoty a další cennosti. Colette je dívka s démanty pod jazykem, které si v ústech schovává pro svého milého, aby mohli uplatit svůj útěk.

„Dívka s tmavohnědýma očima, v nichž byla hanba a touha, vzrušovala a dráždila muže nejčistší árijské a nordické rasy, i židovské, litevské nebo francouzské, řecké nebo české, židovské i nežidovské vězně, muže z komanda Kanada. Donutila se k barvosleposti. Věděla ten první týden, že zůstane-li němá, bude následovat svého otce, matku a sestry. Neměla na výběr. Pomáhala jí povaha? Byla přizpůsobivější, než si myslela?

Překonala ty nejkrkolomnější okolnosti po svém, víc nemohla. Po devět měsíců viděla pomíjivost a bezcennost života z první ruky. Během její existence v Auschwitz-Birkenau zaplynovali, ubili a vyhladověli Němci půldruhého milionu lidí.

„Jsi pro mě první,“ řekla V. F., když se očichali jako dvě plachá a silná zvířata. „Jsi pro mě první ve všem, co jsem neznala, má lásko, moje naděje.“

Vracela mu sílu, o níž už nevěděl.

Nechci ale ani tak vyprávět o ději (ono to dost dobře stejně nejde) jako o tom, co se mi honí hlavou v souvislosti s knihou a filmem. Není to samozřejmě jediné Lustigovo dílo, které bylo zfilmováno, ale bohužel zrovna z tohoto počinu jsem nadšená nebyla. Příběhu jsem zkrátka tak nějak neuvěřila v jeho podání a celistvosti. Přemýšlela jsem, proč tomu tak bylo… Režisér Milan Cieslar před zahájením projekce přiznal, že si vybral předlohu takřka nezfilmovatelnou. Poukázal na to, že Lustigova novela je spíše než sledem událostí jakýmsi leporelem asociací, které se do dějové linky nutné pro filmové zpracování těžko převádějí. Po přečtení knížky mu dávám jednoznačně za pravdu. Dočetla jsem ji teprve nedávno. Bezprostředně po zhlédnutí filmu jsem na ni vlastně neměla ani chuť. Možná jsem neměla porušovat své pravidlo – první kniha, potom film. Přesto v úplném důsledku zklamaná nejsem.

Na filmovém plátně působí věrohodně prostředí. Při čtení mi tyto obrazy naskakovaly v mysli, možná by na ně moje fantazie byla přece jen krátká. Lustigova sestra Hana Hnátová, která byla na novinářské projekci také přítomna, řekla: „Prožila jsem dvě hodiny v Osvětimi, ačkoli jsem řekla, že už se tam nikdy nevrátím.“ V Lustigových knihách zaznívají příběhy, které jsou autentické, není nutné jim dodávat na uvěřitelnosti. Cieslerův film mě s menší časovou oklikou přivedl ke Colette, dívce z Antverp. Snad to byl i jeden z jeho záměrů. Došlo k jakémusi spojení, kniha by u mě bez filmu obstála, film bez knihy nikoli, ale zážitek z ní jakoby zintenzivnil. Už i kvůli dokonalé hudbě, která snímek doprovázela. Potřebovala jsem možná tentokrát zažít opravdu oboje. Příště se ale přece jen asi vrátím ke svému osvědčenému pořadí.

VÝZVA ČTENÁŘE

Milí čtenáři, zapojte se také do rubriky ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU…

Dočetli jste zajímavou knihu? Máte svůj oblíbený titul, který vás provází celým životem? Myslíte si, že by tato kniha neměla uniknout pozornosti ostatních? Napište nám o ní! Rubrika Ze čtenářova deníku neslouží k zaznamenávání literárních recenzí, ale zejména jako platforma pro sdílení čtenářských postřehů, které mohou mít ryze osobní charakter. V letošním roce se budete moci setkat i se čtenářskými zážitky některých členů redakční rady Čtenáře.