Dobrovolnictví je tématem pro knihovní praxi stále aktuálním, s čímž počítá i Koncepce rozvoje knihoven ČR na léta 2011–2015 včetně internetizace knihoven (viz 21. bod této koncepce).

Základním problémem, na který knihovny narážejí v rámci snahy využívat dobrovolnictví ve svůj prospěch, je obtížně uchopitelná a nepříliš srozumitelná právní úprava institutu dobrovolnictví. V případě využívání dobrovolníků mohou knihovny zvolit jednu ze dvou možných variant. Níže si obě tyto varian­ty zevrubně představíme.

Variantu první lze označit za méně komplikovanou a praktičtější zejména tehdy, obrací-li se dobrovolníci přímo na knihovnu, resp. jejího zřizovatele či provozovatele, a uplatní se tak zvláště v případě menších knihoven. Tato varianta spočívá v uzavření inominátní, či jinak řečeno nepojmenované smlouvy podle ustanovení § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“), mezi takovýmto dobrovolníkem a právním subjektem, pod jehož právní osobností knihovna vystupuje. V zásadně totožný postup byl pro právní zastřešení všemožných stáží apod. s úspěchem užíván rovněž za dob starého občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., formou aplikace jeho § 51. Tím vznikne právní vztah mezi knihovnou a tímto dobrovolníkem v intencích jejich vzájemných smluvních ujednání.

Největší výhodou i slabinou v jednom je v případě první varianty zejména velká otevřenost takovéto smlouvy, resp. vztahu. Na smluvních stranách proto je, aby si svá vzájemná práva a povinnosti upravily tak, aby byl jejich vztah popsán co možná nejkomplexněji, aby při jejich spolupráci nedocházelo k nedopatřením a aby obě smluvní strany měly, pokud možno, o vzájemné spolupráci totožné představy. Základními znaky takové smlouvy bude na jedné straně závazek dobrovolníka vykonávat pro knihovnu určitou práci, na straně druhé akceptace takovéhoto závazku ze strany knihovny a bezúplatnost tohoto vztahu. Jinak řečeno, knihovna nemůže, ba nesmí platit dobrovolníkovi za takovouto práci žádnou odměnu. V opačném případě by se jednalo o vztah pracovně-právní, což není za daných okolností žádoucí, mj. i z důvodů daňových. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že v takovém případě nebude problém pouze v dani z příjmů, ale i v platbách za sociální a zdravotní pojištění. Naopak si lze představit, že dobrovolníkům bude při „práci“ (ve faktickém, nikoli právním významu) poskytováno např. občerstvení či mu budou poskytovány nějaké přiměřené související výhody (včetně např. bezplatného členství). Tato přiměřenost však musí být posuzována vždy velmi přísně. Na co si musí zřizovatel, resp. provozovatel knihovny též dát pozor opravdu mimořádný, je BOZP a pravidla požární ochrany. Za případné „pracovní úrazy“ dobrovolníků totiž odpovídá za obdobných podmínek, jako je tomu u vlastních zaměstnanců, přestože jde o jinak odlišný právní vztah. Je tak na knihovně, aby provedla všechna potřebná proškolení dobrovolníka předtím, než jej „vpustí na pracoviště“.

V žádném případě pak nemůže v tomto dobrovolnickém vztahu pro knihovnu pracovat její zaměstnanec. Takovýto postup by byl nutně posouzen jako obcházení pracovněprávních předpisů a zřizovatel, resp. provozovatel knihovny by se vystavoval velmi přísným sankcím v oblasti práva zaměstnanosti.

Variantou druhou je pak užití úpravy zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dobrovolnické službě“). Tento poměrně stručný, zároveň však velice nepřehledný zákon upravuje provozování dobrovolnictví jako institucionalizované aktivity. Knihovna, resp. její zřizovatel či provozovatel, bude pro účely tohoto zákona tzv. přijímající organizací, která bude od tzv. vysílající organizace, která musí disponovat odpovídající akreditací udělenou Ministerstvem vnitra, přijímat dobrovolníka či dobrovolníky k výkonu určité dobrovolnické služby pro potřeby knihovny. S ohledem na možná právní a daňová rizika i případné jiné kontroverze je vždy na místě si prověřit, že vysílající organizace má vždy akreditaci platnou. Z daňového hlediska však stojí za uvedení, že veškeré příjmy související s výkonem této dobrovolnické služby jsou osvobozeny od daně z příjmů.

Výhodou tohoto vztahu je, že knihovna uzavírá smlouvu pouze s vysílající organizací, a je tak v po­stavení klientském. Neuzavírá však smlouvu s dobrovolníkem, který je k ní vyslán k plnění dobrovolnické služby, pouze využívá jeho služby podle dohody s vysílající organizací, ve které by měly být upraveny všechny organizační podrobnosti. Na druhou stranu je pochopitelné, že v takovém případě jsou oslabeny osobní vazby knihovny a dobrovolníka i jeho individuální odpovědnost vůči knihovně samé. Zatímco je dobře představitelné, že takováto konstrukce může být velice funkční při řešení akutních událostí, při kterých je často situace velice nepřehledná, např. živelní pohromy, kdy je třeba provést evakuaci knihovních fondů, pro dlouhodobou a kontinuální spolupráci mezi dvěma subjekty se s ohledem na trojstrannost tohoto vztahu nejeví jako ideální.

I v tomto případě platí, že zákon nedovoluje sedět dvakrát na téže židli, tj. osoba, která je ve vztahu pracovněprávním či obdobném k určité organizaci, včetně knihovny, pro ni nemůže vykonávat činnost jako dobrovolník.

Vzhledem k výše uvedené nepřehlednosti právní úpravy institucionalizovaného dobrovolnictví lze doporučit, aby se odpovědné osoby obrátily v případě jakýchkoli pochybností přímo na Ministerstvo vnitra, které má otázku dobrovolnictví na starost, konkrétně na odbor prevence kriminality, oddělení preventivních programů a dobrovolnické služby.

Mgr. Adam Biňovec, advokátní koncipient

AK Koutná, Slušná & Bělohlávek v. o. s.