LUCIE DYMÁČKOVÁ klubmaminek@kjm.cz

Když se řekne knihovník… S proměňující se rolí knihoven se čím dál více posouvá také role knihovníka. A tak se z člověka čtoucího, zaznamenávajícího, hlídajícího či půjčujícího stal především člověk tvořící. Ano, knihovník dnes musí být především kreativní. Je až neuvěřitelné, jak tento nový rozměr knihovnické profese některým svědčí. Jen srší nápady a aktivitou a v šuplících, poličkách či počítačových složkách se kupí spousty zajímavých materiálů. Jedná se ale o materiály, které se dají opět bez problémů použít, nebo jsou spíše odsouzené k dlou­hému ležení ladem, dokud se ne­vyhodí/nesmažou? V případě platnosti druhé varianty se ptám – není to podle vás škoda?

Na základě potřeby vzájemného sdílení vznik­la v roce 2001 elektronická konference Andersen, která se následně stala prostředníkem pro vyměňování zkušeností, nápadů, materiálů či doporučení. Doba však pokročila a ukázalo se, že tento způsob je sice přínosný, ale ne zcela ideální. Stále chybělo jakési „úložiště“, které by představovalo dostupné, přehledné a bezpečné prostředí pro uložení našeho knihovnického know-how. A tak byla koncem roku 2013 oficiálně spuštěna tzv. Databanka vzdělávacích programů SKIP ČR Klubu dětských knihoven. Projekt vznikl v rámci dotačního programu Ministerstva kultury ČR VISK 2, který je zaměřen na mimoškolní vzdělávání knihovníků a konkrétně má tyto cíle: přispět ke vzdělávání knihovníků v oblasti efektivního využívání informačních a komunikačních technologií, vést ke spolupráci, sdílení a vzájemnému učení a rozvíjet schopnosti na poli informační, komunikační a počítačové gramotnosti, ale ta­ké na poli právní způsobilosti. Hlavním garantem a správcem projektu je Centrum dětského čtenářství při Knihovně Jiřího Mahena v Brně. Unikátnost Databanky spočívá především v tom, že veškeré materiály budou dostupné kdykoli a odkudkoli, dá se v nich vyhledávat podle růz­ných kritérií a je umožněno jejich hodnocení a komentování. Zároveň jsou pravidla nastavená tak, že vše je autorsky a právně „košer“. Databanka nám umožní čerpat inspiraci k přípravě programů pro nejrůznější cílové skupiny – od malých dětí po seniory, od lidí se zdravotním znevýhodněním po maminky na mateřské dovolené apod., zviditelnit svoje originální nápady a kvalitní práci, získat nové kontakty a v neposlední řadě rozvíjet své kompetence v oblastech informační, komunikační, počítačové i právní gramotnosti. Tolik teorie.

Už nějakou dobu navštěvujeme knihovny po celé republice, abychom projekt představili (v případě zájmu hostitele realizujeme i některou z lekcí z naší běžné nabídky pro školy) a knihovníky motivovali ke spolupráci. Mnoh­dy však místo čirého nadšení narážíme na děs v očích knihovnic, když se poprvé zmíníme o souhlasu zřizovatele, bibliografických citacích nebo rámcovém vzdělávacím programu. Je to skutečně tak složité, jak to vypadá? Nebo – a teď mi prosím odpusťte mou opovážlivost – se nám prostě nechce měnit léta zažité zvyky? Velmi si vážím všech knihovnic, které se snaží předat společnosti alespoň něco málo z obrovského kouzla světa literatury. Přesto mi dovolte malou prosbu – zkusme se jednou podívat na věc jinýma očima. Věřím, že nás to může obohatit.

„Je těžké metodiku upravit tak, aby to odpovídalo všem pravidlům Databanky.“

Jakým způsobem si připravujete besedy? Začínáte tak, že hledáte rovnou materiály či aktivity, které vám „sednou“ k tématu, a pak se je snažíte nějak poskládat dohromady, nebo si nejdříve představíte děti, které vám na program přijdou a položíte si otázku „co vlastně chci, aby si děti odnesly?“ Načrtnete si na kousek papírku osnovu lekce, nebo si zpracujete podrobnější popis programu – metodiku, která vám bude srozumitelná, i když ji znovu vytáhnete po pěti letech, případně ze které by mohl mít užitek také někdo jiný (třeba noví, nezkušení knihovníci, kteří, hozeni náhle do bouřlivých knihovnických vod, zoufale potřebují vaše zkušenosti a nápady)? Já sama jsem si na sobě vyzkoušela, jak ohromně to šetří čas a úsilí – a to si můžu stokrát myslet, že si přece budu pamatovat, kde jsem vzala ty obrázky…

Dobrá, pokud jste si programy dosud opra­v­du tvořili stylem několika tajemných slovíček na zadní straně bývalého katalogizačního líst­ku, dalo by vám asi hodně práce je přepracovat do přijatelné metodiky. Ale zkuste si dát zá­va­zek, že se nad tím minimálně zamyslíte, až budete tvořit besedu novou. Programy vkládané do databanky nemusí mít žádnou jednotnou „fazonu“ – důležité je pouze to, aby byla metodika přehledná a dostatečně srozumitel­ná. Takže vy, kteří jste zvyklí si vše psát poměrně podrobně, už jen doplníte zdroje a šup s programem do Databanky!

„Zdroje? A podle nějakých citačních pravidel? K čemu to – nikdy jsem to nedělala a žád­ný problém s tím nebyl!“

Což ale neznamená, že nemusí přijít. Jezdíte léta načerno a zatím jste s tím žádný problém neměli? To ovšem neznamená, že nemusí nastat. Zkrátka, když si někde něco „vypůjčíte“ a neuvedete autora (zdroj), jedná se o plagiátorství. Je to nejen neetické, ale i protizákonné. Všichni jsme někdy použili pracovní list plný obrázků či zkopírovaných úryvků knih bez uvedených zdrojů – vždyť je to jen pro potřeby téhle besedy, říkáme si. A navíc pro děti! Ale… děti si listy odnesou do školy, paní učitelka si jeden okopíruje a poskytne kolegyni, která to vloží na internet… Problém může být na světě dřív, než se nadějeme. A to vůbec nemluvím o situaci, když svůj program chceme sami iniciativně sdílet (to samozřejmě chceme), například v Databance, jež je v podstatě veřejná (dostupná všem knihovníkům), a kterou využíváme jako reprezentanti své knihovny. Nikdy nemůžeme vědět, kam se naše materiály dostanou, a co z toho v konečném důsledku vyplyne. Znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…

Dalším důvodem, proč k těmto věcem přistupovat odpovědně, je příklad, který dáváme dětem. Učíme je, jak pracovat s informacemi, jak pracovat se zdroji… Učme je to se vším všudy – předejme jim také postoj čestného a odpovědného přístupu.

Program pro děti máme tedy upravený a chceme ho vložit do Databanky. Možná nás tam ovšem ještě něco zarazí… „Co je zase tohle – klíčové kompetence, vzdělávací oblasti, průřezová témata?“

Ano, náš oblíbený Rámcový vzdělávací program. Pro nás to už ale nepředstavuje sebemenší problém. Jednak pouze vybereme z nabízených možností, a navíc každá položka je tam poměrně podrobně vysvětlená. Co se týče klíčových kompetencí – jedná se o soubor určitých dovedností, vědomostí, postojů apod., které jsou důležité pro rozvoj dítěte. Přečtěte si, co která kompetence znamená, a zeptejte se sami sebe: „Co budou děti v rámci mého programu dělat? Co budou procvičovat? Co je chci naučit?…“ Vzdělávací oblasti pak v podstatě nejsou nic jiného než školní předměty a případné průřezové téma už dokážete zkušeně odhadnout hned po prvním přečtení názvů.

A je to! Zjistíte, že to vlastně ani tak moc nebolelo a příště to půjde o něco lépe a přespříště ještě lépe a… Radost z dobře odvedené práce se dostaví – obzvláště když nás někdo ohodnotí několika hvězdičkami nebo napíše pochvalný komentář. A to vůbec nemluvím o tom, že nejoblíbenější program z Databanky bude oceněn nejen dobrým pocitem.

Na závěr mi dovolte ještě jeden citát... „Dělte se o svou zkušenost. Je to cesta jak dosáhnout nesmrtelnosti.“(Dalajlama)

…a kopii e-mailu patřícího mezi první „vlaštovky“, které nás ujišťují o tom, že naše práce má opravdu smysl:

Ahoj, musím vám napsat jednu věc: V pá­tek jsem měl nečekaně prvňáčky (zaskakoval jsem za kolegyni). Nevěděl jsem co a jak, znáte mě, prvňáčků se bojím :-). Tak jsem kouknul do Databanky, našel tam žabáka a cizince a během dvaceti minut jsem byl připravenej a vylousknul jsem perfektní besedu pro děcka, která byla nadšená a hned si dvě knížky, co byly na místě, půjčila. Tož tak – pochvala veliká! (Autor e-mailu se zveřejněním souhlasí.)

Zdroj citátu:

Citáty o učení se a vzdělání. In: Pelmel: citáty jen tak [online]. © 2007–2014 [cit. 2014-02-20].

Dostupné z: http://citaty.pelmel.info/citaty/c13-uceni-se