MARTIN HAK martin.hak@seznam.cz

Copak to je, ten „storytelling“?

Slyšel jsem vyprávět takový příběh. Opravdu. Vyprávěla mi ho kamarádka. Bylo to asi takhle:

Byla jednou jedna knihovnice, Marie, šikovná a chytrá paní, a ta si zase jednou takhle odpoledne nachystala na hromádku knihy, ze kterých hodlala předčítat vybrané části příběhů nějaké skupince dětí, které měly přijít. Proč to dělala? No, aby je navnadila, nalákala, aby je přiměla k tomu, že si některé knihy půjčí domů s touhou dovědět se víc (ušlechtilý záměr). Bylo to nejspíš v Americe a psal se rok 1900 nebo tak nějak. Záložky byly založeny, štůsek vyštosován a děti přišly. Milá Marie otevřela první knihu, usmála se na přítomné, zanořila zrak do řádků a jala se předčítat. Četla. Četla ten známý příběh o tom princi, který přijel ke zpustlému hradu, a když projel hlavní branou, čekalo jej nemilé překvapení. Brána se s rachotem uzavřela a na nádvoří rázem kolem něj stálo jedenáct černých jezdců. Každý měl po boku černého psa, který cenil zuby a slintal a vrčel tak hrozivě, že princův kůň zděšeně couval … a po nějakém čase si paní Marie uvědomila, že nedrží v ruce knihu. Odložila ji, ani nevěděla kdy. Písmen nebylo třeba. Známý příběh se jí v hlavě odvíjel v podobě jasných obrazů a ona jej vyprávěla. Nedržela v rukou knihu a tak těma rukama mohla také „vyprávět“. Nemusela sledovat očima text a tak vyprávěla i jimi a celou tváří. Vyprávěla vlastně celým tělem, a když jí přišlo vhodné doplnit obraz příběhu o zvuk, tak jej doplnila. A co na to děti? Pozorně a napjatě seděly, představovaly si, očekávaly, usmívaly se, mračily, tajily dech, zatínaly pěsti, … prožívaly. A ještě něco. Nehledaly pití, nešustily svačinami, nepošťuchovaly se, … dokonce ani nepotřebova­ly čůrat. A ještě něco. Když ten den „předčítání“ skončilo, půjčily si knihy a ptaly se, kdy zase mohou přijít. A ještě něco. Cestou domů si „přehrávaly“ vybrané části příběhů, vrčely a slintaly, má­valy mečem, stavěly se na zadní, … A Marie se začala postupně ptát proč.

Tak, takhle nějak mi moje kamarádka vyprávěla o jedné paní knihovnici. Chcete-li se dovědět, milí čtenáři, jak to možná bylo doopravdy, pátrejte. Naše „Marie“ se jmenovala Marie L. Shedlock a napsala o svých zkušenostech knihu THE ART OF THE STORY-TELLER (D. Appleton and Company, New York 1917). O autorce ani o obsahu jejího díla toho mnoho nevím. Jedno si ale troufnu tvrdit velmi sebejistě: Marie L. Shedlock nevynalezla storytelling.

A „storytelling“ je tedy co?

S tímto pojmem se můžeme dnes setkat v různých prostředích a v souvislosti s různými obory lidské činnosti. A to nejen v dalekém světě, ale i u nás. O storytellingu se mluví ve školách všech typů a úrovní, na církevních akcích, na mítincích lídrů divizí nadnárodních společností, v odděleních marketingu výrobních firem, v divadlech malých i velkých, ve výcviku terapeutů, na vernisážích, svatbách, pohřbech, ve výcviku speciálních jednotek policie, v posteli večer před spaním, ve vypravěčských profesních klubech, v doupatech politiků a, ano, i v knihovnách. Docela moderní slo­vo, storytelling. Ovšem, jako hrdý Čech podo­týkám, že to, co se za tím slovem skrývá, k nám nepřišlo z ciziny, není to nové, mladé, lesk­lé, ale je to staré jako lidská kultura, stálo to u jejího zrodu a týká se všech lidí na světě, lhostejno, jaké je kdo národnosti, jakého vyznání či jazyka.

A co je to tedy ten „storytelling“?!

Už jdeme na to. Pojem storytelling je obyčejně vykládán jako vyprávění příběhů. Můžeme se také setkat s pojmem kreativní vyprávění, častěji s pojmem vypravěčství či umění vypravěčské. Velmi přiléhavě však podstatu pojmu vystihuje tříslovné spojení živé vyprávění příběhů. Slovo „živé“ nám dává najevo, že se jedná o „živé setkání lidí“, o autentický neopakovatelný proces, v němž příběh „ožívá“ mezi přítomnými do tvaru, ve kterém jej jiní lidé jindy již spatřit nemohou. Ti, kdo jsou přítomni spolu s vypravěčem, v pravém smyslu stvoří (znovu narodí, nově a jen pro tuto chvíli uvedou v život) příběh, a sledu jednotlivých událostí vetknou smysl podle svého aktuálního porozumění. V sousloví „živé vyprávění příběhů“ je pojmenováno obousměrné dorozumívání mnoha komunikačními kanály a bezmediální přenos informací. Je to svébytný způsob setkání s příběhem, kdy vypravěč i jeho diváci-posluchači jsou si blízko, způsob vyjevení příběhu a jeho podoba jsou výsledkem společného úsilí.

Tříslovný termín signalizuje také snahu vymezit se vůči jiným známým způsobům setkání s příběhem, jako je například „vyprávění příběhů“ posluchačům rozhlasu, divákům televize, návš­těv­níkům kamenného divadla, také samozřejmě čtenářům knih atp. V těchto případech se téměř vždy jedná o jednosměrné dorozumívání, o proud informací skrze vybrané médium, které má vždy oproti živému lidskému setkání jen úzké spektrum komunikačních kanálů pro informační tok. Příběh je v takovém případě již „hotov“, zaznamenán (nebo přenášen), „konzervován“ do tvaru, na který příjemce (konzument) nemá vliv a zároveň tvůrce jej již na základě reflexe přítomné chvíle nemůže „dotvarovávat“ do podoby nejsrozumitelnější konkrétním lidem. Setkání s příběhem prostřednictvím média je aktem obvykle velmi individuálním (tak trochu stranou tohoto vymezení stojí ně­kte­ré druhy divadla).

U nás nemá bezmediální živé vypravěčství nijak valnou tradici ani pověst. Vypravěč významově nešťastně mnohým splývá s poj­my „bavič“, „šoumen“ a vypravěčství je „ně­co jako one-man-show“ nebo „talk-show“ a s médii je v těsném spojení. Zmiňované tříslovné pojmenování se sna­ží tyto významové nánosy, často odrážející jen různé formy televizních pořadů, od „živého vyprávění příběhů“ prostě oddělit. V povědomí široké veřejnosti také zůstává z minulosti slovní spojení „lidový vypravěč“. Bohužel s význa­mem nejčastě­ji degradovaným do podoby „jakýsi strýc-kecal-komik, co baví okolí legračními historkami ze života“. Tato podoba vypravěčství má samozřejmě své místo na slunci, dnes však splývá se zmíněným bavičstvím, a proto stojí za to zdůraznit, že celá instituce vypravěčství je mnohem košatější. Umění vypravěčské, vypravěčovo ře­mes­lo, má blízko k divadlu. Kulturně-historicky je divadlu dědečkem. V divadelním umění se může­me potkat s pojmem „divadlo jednoho herce“. To se však od živého vyprávění příběhů liší často v obsahu, ze­jména však ve formě. Vypravěč je stále aktuálně přítomen v „teď a tady“, vypráví příběh „sám za sebe“, reaguje naprosto svobodně na podněty z okolí a někdy, je-li třeba, vstupuje do role a jed­ná za postavu. Zatímco herec zpravidla hraje většinu času roli a vyjevuje jednáním i slovem předem stanovený dramatický text divadelního díla. Kdybych měl zdůraznit nějaké zásad­ní aspekty živého vyprávění příběhů, jmenoval bych autentický pobyt, obousměrné mnohovrstevnaté dorozumívání, „přenos“ obrazů – obrazo­tvorné jedná­ní, představení jistého (velkou měrou svého) vidění světa jiným k nahlédnutí, umění popi­su, představivost, obrazotvornost, fantazii, improvizaci, krea­ti­vitu, … a velmi pečlivé naplňování významu slo­va „průvodce“.

Tedy, ještě jednou, storytelling je živé vyprávění příběhů. A co dělá vypravěč? Všemi dostupnými prostředky se snaží, aby příběh vyjevil sro­zu­mitelně, krásně, na míru právě a jedinečně těm, kteří jsou přítomni. A zde se dostáváme tak trochu na tenký led, pomyslíme-li na to, že se na živé vyprávění příběhů díváme jako na něco, s čím se dá zacházet v knihovně. Jen si to představte. Knihovnice říká název díla, jméno autora, rok vydání a pak začíná vlastními slovy, bez valného ohledu na charakteristický, vybroušený a obdivovaný autorův styl vyjevovat obrazy děje příběhu a přidává své vlastní komentáře a přirovnání, zvuky, pohyby, něco vynechá, něco přidá, … Někdo by mohl říci: „Ale, ale, vážená paní knihovnice, tohle přece není Němcová.“ Ano. Tak to je. A při této příležitosti pro jistotu rovnou vyjasněme, že vypravěč není ten, kdo by se učil text slovo od slova a pak jej přednášel. Vypravěč je dosti svobodný tvůrce v tom smyslu, že příběh jako sled událostí je mu materiálem, z něhož tvoří vlastní sled obrazů a volí vlastní způsob, kterým se bude snažit dorozumět s konkrétním „publikem“.

A co s tím vším v knihovně?

To záleží, co chce kdo způsobit. Čeho chce kdo dosáhnout. Stojí někdo v knihovnách o to, aby lákal, přitahoval nové i mladé čtenáře, probouzel v nich jejich vlastní touhu vědět víc a motivoval je tak k půjčování knih? Chce někdo v knihovnách čas od času otevřít prostor pro blízké setkání lidí prostřednictvím společné výpravy do světa vybraného příběhu? Byl by někdo v knihovně rád za výukový program, který by žákům zprostředkoval informace o vybraných autorech, dílech, stylech, obdobích, … tak, že nebudou mít potřebu kontrolovat si přitom telefon a „budou si to pamatovat“? Chtěl by někdo v knihovnách cíleně věnovat čas a prostředky rozvoji čtenářské gra­mot­nosti? Omlouvám se za poťouchlé a zbytečné otázky. Vím, že na všechny a mnohé další podobné se jednoznačně odpovídá ano. A tak hned přikládám tvrzení podepřené některými vlastními zkušenostmi a říkám: „Možnosti tu jsou.“

Jak tedy můžeme použít živé vyprávění příběhů v prostředí knihovny například při realizaci programů s výchovně-vzdělávacími cíli? V nabíd­ce jsou v zásadě čtyři možnosti, které vždy budou aktivně působit zároveň, je však možno každou z nich záměrně posílit tak, aby se stala převažující.

Zaprvé lze vyprávění použít jako vyučovací metodu, chceme-li superpřitažlivou formou předat/naučit fakta, informace. To je možné, protože informace jsou komunikovány v souvislostech, s množstvím příkladů jejich použití, mnoha kanály zároveň a oběma směry. Je třeba jen citlivě zvážit, kolik posílené informativnosti a faktografie vhodný příběh snese a zvolit správný způsob, jakým se obrazy děje příběhu spolu s fakty dostanou k posluchačům-divákům. Možností je tolik, že se nepustíme ani do minimálního výčtu. Jejich návrhy a volba záleží na schopnostech vypravěče-dramatika, vypravěče-dramaturga, vypravě­če-herce.

Zadruhé se vyprávění může stát metodou výchovnou, zaměříme-li se například na představování hodnot, morálky, na proces utváření či prověřování postojů postav příběhu, na podrobnější prozkoumání příčin a následků jejich činů. V takovém případě by se též vypravěč neměl ostýchat „přinést svou vlastní kůži na trh“ a měl by ve správný okamžik významně vyjevit postoje a názory vlastní. Dalo by se také říci, že živé vyprávění příběhů je jakousi specifickou formou rozvo­je osobnosti. Posloucháním a vyprávěním příběhů se učíme vidět věci v celku a v souvislostech, učíme se orientovat v kontinuálním toku událostí a rozvíjíme svou schopnost odhalovat a pojmenovávat témata vnímaných dějů prožívaných ve vlast­ním skutečném životě a podporujeme vznik živých, partnerských, autentických vztahů. Poslouchání a vyprávění příběhů má výrazný prosociální efekt, rozšiřuje akční slovní zásobu, pod­­poruje rozvoj čtenářské gramotnosti, rozvíjí schop­nost empatie, cvičí představivost, fantazii, obrazotvornost a má vliv na rozvoj tvůrčího potenciálu. Živé vyprávění a naslouchání příběhům je také vysoce reflektivní činnost, během níž naše mysl v živé interakci přijímá zprostředkované (hodnotově, postojově, emočně barevné) informace o světě, porovnává je s našimi dosavadními zkušenostmi, třídí je a „reorganizuje“ náš vlastní „model světa“ a představy o tom, jak žít vlastní život. Pokud se tak děje společně s druhými, můžeme mluvit o skvělé učební situaci hlavně díky vysoké efektivitě socializačního procesu.

Zatřetí je možné použít vyprávění příběhů jako metodu motivační, tedy s cílem motivovat posluchače-diváky k následně požadované (nabízené) aktivitě. Takto je možné využít příběh, v němž bude např. věnováno dost prostoru ke ztotožnění se s kladným hrdinou (nebo naopak k vymezení se vůči postavě záporné). Řešení problému, který bude vhodně zvolený příběh obsahovat, se stane výzvou pro ty, kdo mu naslouchají. Tematicky související akce nabídnutá po vyprávění bude moci být vnímána jako prostor pro osvědčení vlastních kvalit (schopností, dovedností, postojů, …). Takto zacílené živé vyprávění příběhu může být velmi funkční součástí větších celků, jako jsou programy obsahující herní i jiné aktivity pro děti (např. Noc s Andersenem).

Závěrem tohoto výčtu cítím potřebu připomenout, že zde představujeme živé vyprávění příběhů jako nástroj využitelný v jisté oblasti za jistým účelem. Mějme ale na paměti, že se jedná o sice trochu zapomenuté, avšak krásně svébyt­né umění z oblasti dramatické kultury, které má váhu i samo o sobě s těžištěm v estetickém zážitku a stojí za to dávat mu v životě prostor i čas právě jen kvůli tomu (třebas v knihovně).

Ať již se budou cíle točit více kolem té či oné možnosti využití živého vyprávění příběhů v prostředí knihovny, bude se zároveň naplňovat i jeden z velkých a starých cílů institucionálních, a sice představit živou a přitažlivou formou příběhy, které čekají v regálech na své čtenáře. Živé vyprávění, viděno jako činnost nejčastěji podnikaná ve skupině, může nabídnout „ochutnávku“ příběhu skrze částečný akt spoluprožití. Je tu jistá podobnost s individuálním čtenářstvím a spo­čívá v aktivním přístupu posluchače-diváka, neboť je třeba, aby osvědčil svou představivost, obrazotvornost, fantazii velmi podobně jako při četbě textu. Na rozdíl od individuálního čtenářství má však k tomu „ohleduplného průvodce“. Vypravěče, který dovede napínavou cestou vést zkušené (čtenáře) současně s těmi, kteří potřebují zkušenosti teprve nabrat.

Věřím, že příběhy z regálů a živí vypravěči budou nalézat na mnoho způsobů a čím dál častěji příležitost ke společným rejdům v prostředí kniho­ven. Zdá se mi to velmi smysluplné.

A poslední tečka?

Mohla by tu následovat kapitola s názvem Storytelling v knihovně – jak na to. Ale nenásleduje. Jednoduše proto, že si její rozsah v podobě textu představuji nepřitažlivě dlouhý. A tak doufám a představuji si, že se někdy otevře živá příležitost a téma „jak na to“ se stane žitou skutečností s konkrétními lidmi.

MARTIN HAK

je vypravěčem příběhů. Těch svých, těch, které se staly jiným i těch, které se nikdy nestaly. Jeho dětským přáním bylo stát se archeologem a sám říká, že se mu to celkem splnilo. Případní archeologové prominou, … v Martinově představě archeolog občas pečlivě vyhloubí díru do minulosti, sedne tam a hledí na zbytky, které přetrvaly. Skládá úlomky, představuje si možnosti, hledá souvislosti. Je-li archeolog také vypravěčem, dovede způsobit, aby obrazy ze světa jeho představ prošly do světů dalších. A to není čarování, ale řemeslo. Martin má velmi rád metafory, rád je hledá a doufá přitom, že odhalil tajemství výroku svého dědečka, který měl kdysi říct: „Na každou věc, Martine, se můžeš dívat tisícero očima zároveň. Jen si představ všechny ty lidi, co to viděli před tebou. To je lehké. Těžké je zařídit, aby Ti nešiblo.“ Martin pracuje na tom, aby živé vyprávění příběhů mělo své místo ve vztahu mezi rodiči a dětmi, mezi učiteli a žáky, mezi členy pracovních týmů, v knihovnách atp. Živí se živým vyprávěním při nejrůznějších příležitostech a s různými cíli, vede kurzy, dílny i osobní tréninky zaměřené na živé vyprávění nebo obecněji na práci s příběhem. Pracuje s rodiči, učiteli, knihovníky, lidmi, co vedou lidi, s divadelníky, psychology, básníky, lektory, faráři, … Martin věří, že příběh a jeho živé vyprávění je tím nejúžasnějším dorozumívacím prostředkem, a že vypravěčské řemeslo je tu pro ty, které dorozumívání zajímá víc než komunikace.

Foto archiv autora