MILAN VALDEN

Jméno italského básníka Dina Campany (1885 až 1932) u nás zná pravděpodobně málokdo. Jméno současného italského spisovatele Seba­s­tiana Vassalliho (1941) už bude asi znát více čtenářů. Co mají tato dvě jména společného? Vassalliho románový životopis Noc komety z ro­ku 1984 je věnován právě osobnosti Dina Campany. Campana vydal za svého krátkého života jen jedinou knihu Orfické zpěvy (1914), sbírku básní a básní v próze. Na Campanovu osobu se už za jeho života – a ještě více po smrti – nanesla řada legend, mýtů, polopravd a přehnaných tvrzení. Jeho tvorba nebyla ve své době pochopena, literární kruhy ho nepřijaly, ještě více trpěl v osobním životě. Doceněn byl až později, když bylo rozpoznáno, že ve svých textech předjímal hermetickou poezii. Sám byl ovlivněn italskou poezií soumraku, francouzskou avantgardou a dílem Friedricha Niet­zscheho.

Vassalliho román Noc komety (vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská v květnu 2014) je už pátou autorovou knihou v češtině, a to po románech Zlato světa(Odeon 1996), Labuť (Odeon 2000), Nespočet (Paseka 2003) a Ar­che­­ologie přítomnosti (Paseka / Pistorius & Olšanská 2006); všechny přeložila Kateřina Vinšová. Vassalli psal ve svých počátcích neo­avantgardní poezii a experimentální texty ve znamení programu Skupiny 63, ale od přelomu 70. a 80. let se soustředil na realistické „lidské příběhy“, ať už se odehrávají v hlubší minulosti (Nespočet o tajemném světě E­trus­ků, Labuť o jihoitalské mafii na sklonku 19. století, vrcholný román Chiméra – do češtiny zatím bohužel nepřeložený –, oceněný cenou Strega, se odehrává na počátku 17. století, nebo u nás taktéž nevydaná novela Duchcov – Casanova v Čechách už svým názvem napovídá, o kom vypráví), v nedávné době či současnosti (Zlato světa zachycuje postfašistické období v Itálii, Archeologie přítomnosti je hořkou bilancí života „osmašedesátníků“) nebo dokonce v budoucnosti (román 3012 je orwellovskou vizí světa po roce 3000). Doufejme, že se ještě dočkáme překladů některých dalších děl tohoto spisovatele, který dnes patří k nejlepším italským prozaikům.

Dílo Dina Campany u nás známe z výboru Šílený Orfeus (Mladá fronta 1968; Květy poe­zie, sv. 85), který obsahuje prakticky kompletní Orfické zpěvy a výbor z dalších textů z pozůstalosti; z italských originálů je vybral, přeložil a doslov napsal Jan Vladislav. Četné citáty z Campanova díla v Noci komety jsou nově přeloženy Kateřinou Vinšovou (próza) a Jiřím Pelánem (básně).

V Noci komety si Vassalli, který se posléze zabýval Campanovým dílem i jako editor a komentátor, vytkl za cíl uvést na pravou míru řadu mýtů, které jsou s italským prokletým básníkem spojovány; Noc komety proto dodnes budí pozornost čtenářů i kritiky. Je to velmi zdařilé dílo, výborně napsaný, čtivý románový životopis, který čtenáře nezatěžuje poznámkovým aparátem či bibliografií (ačkoli se zde bohatě cituje z Campanovy tvorby či korespondence, stejně jako ze vzpomínek jeho příbuzných, přátel, životopisců či lékařů a z dalších dokumentů). Vassalli také nezastírá, že si řadu situací z Campanova života, o nichž se nezachovalo dostatečné množství fakt či svědectví nebo dokonce vůbec nic, musel zrekonstruovat s pomocí své spisovatelské fantazie, prostě si je musel domyslet a představit, aniž by se ale pouštěl do přehnaných spekulací. Nejen kvůli tomu, ale především kvůli barvitým, tragickým osudům Dina Campany je tak jeho kniha prosta suchopárnosti literárních biografií či monografií, ale má živost skutečného románu. Vassalli je prostě výborný spisovatel, jak o tom svědčí i další jeho romány. Neméně podstatné pak také je, že zájemce o někdy dost těžko proniknutelnou Campanovu poezii jí díky Vassalliho knize porozumí mnohem lépe (což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, neboť jsem český výbor z Campany četl bezprostředně před Vassalliho knihou).

Dina Campanu provází pověst šíleného básníka, „blázna“, který se jako blázen narodil a jako „blázen“ i napsal své nerozměrné dílo. Ale „nikdy se nikdo nestal velkým básníkem jen proto, že byl blázen; a nikdo se nikdy nestal bláz­nem jen proto, že byl velkým básníkem,“ píše Vassalli v textu Vánoce v Marradi – Posled­ní Vánoce Dina Campany, který je připojen k vydání Noci komety z roku 2010, z něhož byl pořízen i český překlad; Vassalli v textu popisuje vznik své knihy a uvádí na pravou míru několik chyb a omylů, jichž se v knize dopustil. Vassalli nikdy „neuvěřil báchorce o básníku bláznovi“; usmívá se nad „romantickým spojováním génia se šílenstvím“. Přesvědčivě dokládá, že Campana se narodil a vyrůstal jako zdravý jedinec, který však postupně trpěl svou odlišností, pověstí „blázna“, která se kolem něj v rodném Marradi vytvořila, i pronásledováním ze strany marradských spoluobčanů. Především však trpěl rodinným prostředím. Otec byl učitel, středem rodiny ale byla matka Fanny, která Dina odvrhla a začala ho nesnášet, když se jí narodil druhý syn Manlio. A marně se Dina zastával otec, který chtěl ale zároveň udržet své manželství a vyhovět Fanny, jež se chtěla Dina zbavit a obviňovala ho, že je blázen a že mu není pomoci. „Manželé Campanovi učiní tři pokusy zbavit se staršího syna,“ píše Vassalli. „Prvním je vojenská kariéra (…); druhým je internace natrvalo v psychiatrické léčebně; a třetím cesta do Argentiny se speciálním cestovním pasem platným jen na cestu tam.“ Je třeba říci, že legendu kolem své osoby přiživil ale i sám Campana, především tím, co vyprávěl psychiatrovi Parianimu, když byl v roce 1918 již natrvalo umístěn v psychiatrické léčebně poté, co se u něj nakonec opravdu projevila duševní porucha. V rozhovorech s Parianim Campana přeháněl, nadsazoval či naopak zatajoval různé skutečnosti ze svého života. A „příběh o básníku bláznovi, ať je pravdivý, nebo ne, se líbí. Přitahuje. (…) je mnohem zábavnější než chudák pronásledovaný osudem a svou rodinou,“ píše Vassalli. Campana měl ve svém životě smůlu; nejen na matku a poněkud slabého otce, který se ho přesto všemožně zastával a podporoval ho, ale i na prostředí, v němž vyrůstal, na jistou nevyrovnanost a nejistotu pramenící z toho, jak byl od dětství odvrhován matkou a osočován, že je blázen; jak si citlivá dětská a později dospívající duše může s něčím takovým poradit? A přitom Campana nebyl špatný student. Vojenská kariéra nedopadla dobře, ale už to, že byl vůbec přijat na Vojenskou akademii v Modeně, je důkaz, že nemohl být schizofrenik či „předčasně dementní“, jak se tehdy říkalo a psalo v chorobopisech, protože by ho prostě na Akademii nepřijali. Ani studia chemie v Bologni nedokončil. Ani pobyt v Argentině, kam Campana opravdu odjel, nic nevyřešil. Měl smůlu: rád se toulal, utíkal z domova, snil, ale často byl zatčen a strávil hodiny či den na policii. Byl ostýchavý před ženami. V Marradi byl za obecního blázna. Nevěděl, co se sebou počít, jak se uživit, co dělat, zda má být umělcem (malířem či básníkem?). Ale kolik takových nejistých mladých lidí po světě běha­lo, běhá a bude běhat, a proto musí být považováni za blázny?

Už jen peripetie kolem vydání Orfických zpě­vů v roce 1914 jsou přímo dobrodružné, stejně jako je zajímavé líčení literárních kruhů ve Florencii té doby. Campana šel proti proudu jak ve své tvorbě, tak ve vztahu k literárním veličinám a časopisům, a to mu nemohlo být odpuštěno. Byl chudý, toulal se, vypadal jako pobuda, šílenec či anarchista, byl výbušný (i v milostném vztahu se spisovatelkou Sibillou Aleramovou, který trval od srpna 1916 do ledna 1917 – „krát­ký románek plný bezuzdného sexu a bi­tí“), vedl divné řeči… A se vší pravděpodobností pocházejí jeho potíže z onemocnění syfilidou. Komu by se taková skutečnost hodila? Je lepší vymyslet si legendu… Posledních 14 let svého života strávil Dino v psychiatrických léčebnách, kde také v 46 letech zemřel. Bylo mu tam prý dobře…

Myslím, že ve čtenáři se po dočtení knihy (alespoň mně se to tak stalo) rozhostí smutek nad jedním lidským osudem a nad tím, jak urputně přetrvávají legendy, silnější a atraktivnější než většinou daleko prostší skutečnost.