„Žádné médium nikdy nezanikne, ale koexistuje s těmi, která nastupují…“

Odborná veřejnost měla v nedávné době již nejméně dvakrát možnost vyslechnout přednášku Martina Sekery o tzv. virtuálním muzeu komunikace, která ale vždy začínala slovy o místě velmi reálném – Muzeu knihy ve Ždáru nad Sázavou. Co mají společného a jaké jsou vlastně v současné době možnosti prezentace dějin knihy a dalších médií nejširší veřejnosti? Tyto otázky nás vedly přímo do ředitelny Knihovny Národního muzea…

Pane řediteli, náš rozhovor bude možná trochu neobvyklý v tom, že ačkoli předznamenává nové vize, tak především reaguje na konec jedné tradice. Hovořit bude­me o ukončení činnosti Muzea knihy ve Žďáru nad Sázavou a o tom, co by mohlo, nebo mělo následovat. Můžeme na úvod trochu zapátrat v jeho historii?

Historie Muzea knihy ve Žďáru nad Sázavou nezačíná okamžikem, kdy fyzicky vzniklo, tedy rokem 1957. Nápad na jeho vytvoření se objevil ve 20. letech 20. století a souvisel s celou atmosférou první republiky, která si chtěla jako nástupnický stát po Rakousku-Uhersku vybudovat reprezentativní veřejnou dokumentaci své „národní“ kul­tur­ní identity. Myšlenka na vznik expozice Muzea knihy nebyla tehdy ojedinělá, už v 19. století se pomýšlelo například na vybudování muzea novinářství. V této souvislosti stojí za zmínku, že sna­hy deklarovat zdatnost Československa v literatuře a novinářské kultuře se výrazně projevily v roce 1928 na velké mezinárodní výstavě tisku s názvem Pressa v Kolíně nad Rýnem. Právě tady byl nejvíce vidět rozkvět a rozvoj první republiky v jedné odnoži literatury vyjádřený výstavně. Na krásnou literaturu ale v podobném rozměru nedošlo.

A po válce, to se už dostáváme ke Žďáru nad Sázavou, byl tehdejší majitel žďárského panství, hrabě Radslav Kinský, myšlence zřídit v prostorách zámku Muzeum knihy nakloněn. Přišel však rok 1948 a s tím související změny, ovšem jak se později ukázalo, nápad na vznik muzea z hlediska lokality během padesátých let úplně nezapadl. Tehdy se o zámek starala Státní památková sprá­va, která podnět ke vzniku muzea a koncept expozice, jejž připravil PhDr. Bohumír Lifka z Národního muzea, přijala.

Ve vývoji expozice byly určité mezníky, protože v roce 1957 byla koncipovaná zhruba na necelé polovině současné rozlohy. V roce 1963 došlo k jejímu rozšíření, zabírala 21 místností včetně chodeb. Dnes je její půdorys menší. Od toho roku až do konce 80. let se v muzeu vlastně nic zásadního nezměnilo, doplňovaly se pouze některé exponáty. K výraznější změně – kompletní výmě­ně textů a popisek – došlo až za ředitelky Helgy Turkové po roce 1989. A potom, z iniciativy kole­gy Muchky, byla expozice doplně­na o samizdato­vé tiskoviny, exilovou knižní produkci a o ilustra­ce knihy.

Jak byla a v současnosti ještě je expozice uspořádána? A jak jste v průběhu let získávali exponáty?

Byly to v zásadě čtyři zdroje, resp. pět, z nichž jsme čerpali. Jedná se především o naše vlastní materiály z Knihovny Národního muzea, mezi nimiž převažují originály, ale najdou se i kopie papírových dokumentů, faksimile a modely. Druhým zdrojem bylo Národní technické muzeum, odkud jsme měli více exponátů týkajících se výroby knihy. Dnes je vystaven už jen jeden – zdařilý model Guten­bergova tiskařského lisu. Od Národní galerie jsme měli půjčené umělecké předměty a samizdatová literatura je z knihovny Libri prohibiti.

Zastavím se u modelů, protože si myslím, že tato část expozice svou schopností vyvolat představu o tom, jak vypadala prostředí, v nichž se ve středověku, v raném novověku či v moderní době 19. století vyráběly knihy, se opravdu povedla a je dodnes návštěvníky vyhledávaná. Jsou to vlastně rekonstrukce různých míst, například skriptoria – středověké písařské dílny, tiskařské dílny či knihovny, v níž jsou vystaveny „knihy na řetězech“, tzv. libri catenati.

K obsahu a koncepci expozice bych rád zmínil jednu zajímavost: Když se veřejnost dozvěděla o rušení Muzea knihy, někteří lidé, především místní pamětníci, to nesli nelibě. Před časem se mi ozval bývalý ředitel žďárské knihov­ny, že má původní scénář expozice s vpisky a korekturami, který mi chce předat. Těším se na to, v něm by se totiž měla objevit eventuální odlišnost od konečného scénáře, podle kterého se stavělo… Při re­alizaci expozice se totiž často stává, že se odchýlíte od představy, protože dostanete na mís­tě nápad a podřídíte se mu. Také se v tom scénáři pravděpodobně objeví, kolik trojrozměrných exponátů – tiskařských nebo knihvazačských strojů a nástrojů – mělo být vystaveno a jak to nakonec dopadlo.

My jsme si stávající expozici filmově zdokumentovali, letos ji chceme ještě vyfotografovat, hlavně důkladně postihnout jednotlivé detaily, pro­tože mohou být použity případně i ve virtuálním muzeu. Dioramata se uchovat nedají, byla stavěna přesně na určité místo z různých druhů materiálů, takže se bohužel budou muset zlikvidovat.

Co se týče koncepce expozice Muzea knihy, ta se, jak už jsem zmínil, zásadním způsobem za dobu jeho existence nezměnila. Proměnily se ovšem klimatické požadavky na výstavní prostory, zvláště u takových exponátů, jakými jsou papírové dokumenty. Když muzeum vznikalo, teplotní rozdíly mezi létem a zimou, vlhkost vzduchu a světelné podmínky nebyly považovány za limitující faktory.

Můžete zmínit, jak takové prostředí působí na vystavené knihy?

Nejen na knihy, například kožené součásti strojů, které jsme tu měli z Národního technického muzea, hodně zasáhla vlhkost, některé kovové součástky postihla koroze. Až budeme knihy vyn­davat z vitrín, budeme vědět víc. V podstatě nevystavujeme nic, co bychom neměli ještě alespoň v jednom exempláři. Pouze barokní knihovna kapucínského kláštera z Roudnice nad Labem je uložena v prosklené místnosti vybavené odvlhčovačem, v níž se nám daří udržovat přijatelné podmínky.

Co se týče knih vyrobených před rokem 1850, ty se docela dobře vyrovnávají s klimatickými změnami, nesmí jít ovšem o pergamen, to máme vypozorováno z našich zámeckých knihoven. Ale špatné je to u moderního papíru a zejména tam, kde vystavíme otevřenou knihu, na niž působí světlo. V expozici nemáme žádné speciální nasvícení ani omezení počtu luxů, jen ve dvou místnostech na okenních tabulích UV folie.

Věnujme se teď aktuální situaci, a to důvodům, které vedou ke zrušení Muzea knihy…

V 90. letech se Knihovna Národního muzea dostala do situace, kdy jednak reagovala na politickou změnu, na příliv velkého množství samizdatové a ineditní literatury, a jednak začali tehdy knihovníci přemýšlet, jak muzejní expozici inovovat. To, co se tenkrát provedlo, spočívalo pouze ve výměně a doplnění některých exponátů a změ­ně popisků, ale nic zásadního z hlediska koncepce se neměnilo. Svým způsobem to byla výhoda, protože teď máme k dispozici něco, co vzniklo v jistém období 50. a 60. let, a přitom to není nějak krajně ideologicky poznamenané. Jde také o svědectví doby, které nám poskytuje představu o tom, jak takové expozice vypadaly.

Ovšem už v těch 90. letech bylo zřejmé, že její výrazové prostředky jsou zastaralé. Stále více se to začalo projevovat, když se do výstavnictví zapojila digitální technika, která přinesla nové možnosti. Vystavenou knihou si nemůžete listovat, jejím digitálním obrazem ano. Říká se tomu inter­aktivita – zjednodušeně řečeno rozpohybování exponátů a využití filmů a dalších digitálních prostředků k výkladu a doplnění jednotlivých vystavených modelů nebo jejich činnosti. V tomto směru je Muzeum knihy hodně statické a například dnešním dětem je sdělné asi jenom v některých místech. Odpovídala tomu i návštěvnost, která začala postupně klesat. Muzea, která se novému trendu přizpůsobila, to znamená, získala peníze na rekonstrukci, změny zachytila. Navíc expozice je v pronajatých prostorách, peníze na jejich rekonstrukci by musel investovat majitel. To se v 90. letech neuskutečnilo. Snažili jsme se expozici doplňovat třeba tím, že jsme připravili pracovní listy pro školy, aby učitelé mohli dětem sestavit dopředu program, aby nebyly vydány napospas pouze popiskům. Ale to dnes už není plnohodnotná nabídka. Zkrátka aby se změnila ex­pozice, muselo by tu být topení, regulace vlhkos­ti a světla, zabezpečovací systém.

V roce 2008, kdy zemřel hrabě Kinský a panství zdědil jeho syn Konstantin, ptal se nás, jestli chceme v zámku zůstat a expozici inovovat, udělat ji znova. Nebyl jsem pro to jednak z důvodů, o kterých jsem už hovořil – nemůžeme investovat do cizího majetku, ale také proto, že má představa o Muzeu knihy vychází z přesvědčení, že by toto muzeum mělo být součástí širšího komplexu vyprávění a sdělování o tom, co následovalo po knize. A to jsou všechny mediální prostředky. Taková koncepce by se do zámeckých prostor ani nehodila, spíše by jí slušela nějaká industriální budova. Letos tedy dokončíme sezonu, vystěhujeme se, a co bude v tom prostoru po nás, zatím nevíme.

Co by tedy mělo následovat, až se Muzeum knihy uzavře? Je pravda, že plánujete některé exponáty přestěhovat do historické budovy?

Některé exponáty se asi stanou součástí nových expozic v historické budově Národního muzea na Václavském náměstí. Zapůjčené exponáty vrátí­me, ostatní uložíme do depozitářů. Podklady z vit­rín s nalepenými popiskami a fotografiemi převezme místní žďárské muzeum, takže doklad o tom, jak byla expozice koncipována, zůstane v místě, kde existovala.

Paní starostka Žďáru nad Sázavou ing. Dagmar Zvěřinová má zájem připravit nějakou menší expozici v prostorách bývalé žďárské radnice. Jednalo by se o interaktivní výstavu zaměřenou na žáky základních a středních škol a na rodiny s dětmi. Připravili jsme jí základní koncept a teď záleží na městě, jestli zahájíme spolupráci.

Chtěl bych, aby se výstava skládala ze dvou částí, první by byla stálá, složená z několika tematických okruhů. Návštěvníci – děti i dospělí – by se jejím prostřednictvím mohli atraktivní formou seznámit například s vývojem a výrobou psacích látek (hliněné destičky, voskové tabulky, kámen, papyrus, pergamen, březová kůra, papír), psacích potřeb (rydla, štětce, různé druhy per atd.), psacích materiálů (inkoust, různé druhy barev, tuha), vývojem písma (obrázkové, klínové, alfabeta, latinské, arabské, hlaholské a cyrilské), vývojem jazyků, vývojem obrazového doprovodu knih, typem dokumentů a jejich funkčností či vývojem způsobu psaní (zleva doprava, zprava doleva, shora dolů atp.). Bude ovšem záležet na velikosti vymezeného prostoru, určitě ne všech­na témata, která jsem uvedl, se tam vejdou, ale s pomocí elektroniky je bude možné lépe „uskladnit“, využít např. dotykové obrazovky, videa, ani­ma­ce, skládačky, výukové programy apod. Expoziční vyprávěcí linka by však neměla být stěžejní, návštěvníka musí upoutat, musí ji vnímat jakoby mimoděk.

A co se týče druhé části výstavy, bylo by dobré, kdyby byla věnovaná sezónním výstavám – podobně, jako jsme je pořádali v Muzeu knihy. Úspěšné by byly např. výstavy o vývoji bulváru, o historii dětské knihy, o literatuře pro ženy – to jsou témata, která jsou atraktivní, expozice může být stále v nabídce, jen se musí aktualizovat. Ovšem projekt, o kterém hovořím, nemůže­me realizovat ze svých finančních prostředků, takže se do toho musí vložit město. Výsledek závisí na jeho iniciativě a na dalším jednání.

Kdy by podle vás mohla být tato expozice otevřená?

Myslím si, že celkem reálný by mohl být rok 2016. Záleží samozřejmě na mnoha okolnostech, ale když projekt, který je pro město užitečný, odsouhlasí zastupitelé, teď už asi ti noví, kteří vzejdou z komunálních voleb, tak by to nemuselo trvat dlouho, jen se předtím musí rekonstruovat ten objekt. Záměr je nyní výhradní věc samosprávy.

Na dvou přednáškách jste představoval metodický koncept Virtuálního muzea komunikace. Nebo médií? Která verze je správná?

Virtuálního muzea komunikace, ale ono je to troš­ku zavádějící, protože když řekneme – muzeum komunikace, tak by bylo dobré říct muzeum lidské komunikace. Aby se to nepletlo s muzeem zaměřeným na dopravu a přepravu, včetně poštovnictví, tím směrem se transformují poštovní muzea. Berte to jako pracovní název. Představuji si spojit do jednoho vývojového celku všechny druhy sdělování informací a sdílení obsahů mezi lidmi. Od doby, kdy se lidé dorozumívali jen posunky, znameními a signály, až do současnosti, kdy sice hovoříme o virtuální komunikaci, ale všechny předchozí fáze a druhy jsou stále frek­ventované, včetně tisku. Žádné komunikační médium nezanikne, ale koexistuje s těmi, která nastupují jako technologicky vyspělejší. To, o čem vypovídalo Muzeum knihy, tedy o tzv. Gutenbergově galaxii, by bylo jedním z pilířů tohoto muzea. Vedle toho samozřejmě rukopisná – tedy netištěná kultura. A další druhy podle technologií – médií: film, rozhlas, televize, nová média v prostředí internetu. To ale není vše, zásadní je přece i mluvená kultura v různých prostředích, soukromá komunikace v rodině, v různých sociálních skupinách. Komunikaci můžeme nahlížet tematicky, např. je zajímavé, jak se vyvíjela úřední komunikace, diplomatická komunikace, vojenská atd. Virtuálně to lze sestavit lépe než ve hmotné podobě. Ale chybí samozřejmě blízkost dotýkaného předmětu. Jenže virtuální muzeum může být předstupněm toho hmotného vyjádření, kamenného muzea, poslouží jako scénář a může se stát svými aplikacemi jeho součástí.

  

Příprava tohoto konceptu je teď vaším hlavním úkolem jako Knihovny, nebo se jedná spíš o osobní iniciativu?

Je to nyní čistě moje iniciativa. Národní muzeum, jehož jsme jako knihovna součástí, má před sebou jako prioritu nové expozice v historické budově. Kolegyně a kolegové z knihovny mají i výzkumné projekty. Navíc je tato představa o celostním obrazu lidské komunikace jasně mezioborová, vyžaduje zapojení jiných muzeí a jejich odborníků. Nechci vytvořit bublinu a potom to organizačně nezvládnout, takže by praskla. Což by se stalo, kdyby se předčasně požádalo o nějaký grant a dotaci. To si při našich dalších povinnostech nemohu dovolit. Lépe je tento záměr připravit postupně, po krocích, vytvořit ukázkové aplikace, model a architekturu celého systému a teprve potom se pustit za penězi. Je to sice delší cesta, ale spolehlivější než uspěchaná „huráakce“, což některé nepřipravené projekty bývají. Nyní vlastně potřebuji jen myšlenkově spřízněného programátora a pár lidí pro inspiraci a kritickou zpětnou vazbu, které to nebude stresovat. Už před dvěma lety jsem se pokusil dát dohromady takovou skupinu, která by na konceptu virtuální­ho muzea začala pracovat, ale pak jsme se všich­ni „utopili“ v provozních problémech na svých pracovištích. Předpokládám, že části z virtuální­ho muzea se objeví v nových muzejních expozicích po rekonstrukci historické budovy.

Zatím se tedy bavíme o virtuálním modelu, ale jak by to mělo být s reálnou expozicí? Hovoří se o využití části chátrajícího Nákladového nádraží Žižkov… Jsou nějaké vyhlídky na toto řešení?

Zatím není zdaleka jasné, jak to se žižkovským nádražím nakonec dopadne. Teď se upínám k to­mu, že za dva nebo tři roky budu mít připravený zmíněný gutenbergovský segment virtuálního muzea a poskládanou architekturu muzea jako celku. Takto vyjádřenou myšlenku můžeme přesvědčivěji nabízet k uskutečnění.

Děkujeme za rozhovor.

LENKA ŠIMKOVÁ, OLGA VAŠKOVÁ

Foto archiv M. S.