JAN KAŇKA kanka@kfbz.cz

„Ich bin ein Berliner!“ Tuto známou větu z projevu proneseného při návštěvě Západního Berlína roku 1963 si mohly od 3. do 5. července 2013 spolu s Johnem Fitzgeraldem Kennedym zopakovat čtyři desítky účastníků studijní cesty Sdružení knihoven České republiky, jejímž cílem byla právě německá metropole. Cesta do Berlína byla obohacena zastávkou v Chotěbuzi, cesta zpět pak návštěvou Postupimi. Viděli jsme šest zajímavých knihoven v průběhu necelých tří dnů, více už by ani zapálený knihovník pravděpodobně nevstřebal. Vzhledem k tomu, že v Brémách právě probíhal německý národní knihovnický kongres (obdoba české „Seče“), nesetkali jsme se většinou v knihovnách se zástupci vrcholového managementu, což však nebylo na škodu – kolegové z provozu, kteří nás provázeli, nám byli schopni sdělit mnoho detailů a postřehů přímo z praxe.

První navštívenou knihovnou bylo tzv. IKMZ (Informations-, Kommunikations- und Medienzentrum) Braniborské technické univerzity v Chotěbuzi. Nepřehlédnutelná budo­va navržená renomovanou architektonickou kan­celáří Herzog & de Meuron (mj. autoři olympijského stadionu v Pekingu) byla projektována v letech 1992–2001 a realizována v období 2001–2005. Z půdorysu ve tvaru améby se zvedají dvě kulaté věže tvořící komunikační i statickou dvojitou páteř skeletu, na nich je zavěšeno sedm podlaží, z nichž nejnižší dvě jsou pod úrovní uměle navršeného kopce, na kterém stavba stojí. Skleněná fasáda pokrytá bílými grafémy působí kompaktním dojmem zvenčí, dovnitř pak propouští dostatek světla, které zároveň tlumí a účelně rozptyluje.

Prohlídka začala v nejvyšším patře, kde sídlí vedení, prezentací o knihovně a poté jsme klesali budovou dolů. Nejsilnějším dojmem z interiéru jsou zde barvy: rozsáhlé plochy v plných odstínech světle zelené, žluté a růžovofialové doplněné neutrální bílou a prolamovaným pozinkovaným plechem skýtají působivé průhledy knihovnou, zejména skrze impozantní točité schodiště. Fond v jednotlivých patrech je rozdělen (či spíše seskupen) do předmětových skupin, které obsahují k danému tématu pokud možno veškerou literaturu bez ohledu na její klasifikační označení (s tímto přístupem ke stavění se lze setkat ve více německých knihovnách). V rámci jednoho podlaží není prostor členěn jinak než regály a nábytkem, což údajně přináší problémy s hlukem a rušením.

První z berlínských knihoven, do které jsme zamířili, byla Filologická knihovna Svobod­né univerzity Berlín. Byla nově vestavěna do již existujícího areálu, ze kterého se však svým organickým pojetím vymyká a její tvar i poslání jí daly jméno – říká se jí Mozek. Návrh pochází z dílny renomované kanceláře Foster + Partners a tato skutečnost, včetně detailního popisu architektonického řešení, je v samotném prostoru knihovny patřičně akcentována. Na každém ze tří podlaží – palub vložených pod kapkovitou konstrukci fasády je panel s texty o projektu a pro návštěvníky jsou k dispozici audio-průvodci s další, možná až příliš objemnou dávkou informací.

Po obvodu zmíněných palub jsou studijní místa a i zde bylo jasné, že daní za úžasně vzdušný, prosvětlený a kontemplativně pojatý nedělený prostor je potřeba maximálního ticha – i tlumený hovor či klepnutí propisky o stůl je slyšet velmi daleko. Konstrukčně nejzajímavější je dvouplášťová fasáda budovy s vnější vrstvou z oceli a skla a vnitřní ze speciální tex­tilie. Meziprostor a sofistikovaný systém ote­vírání různých segmentů umožňuje jemnou regu­laci klimatu s nízkou spotřebou energie, vnější plášť je však zřejmě velmi citlivý na těsnost spojů, v několika místech zjevně zatékalo.

Druhý den v metropoli jsme zahájili exkurzí ve Státní knihovně v Berlíně, konkrétně v její historické budově na ulici Unter den Linden. Již několik let je částečně v rekonstrukci a právě hlavní vstup z tohoto ústředního berlínského bulváru je uzavřen. Vstupní prostory jsou řešeny dočasně z opačné strany budovy, nejde však o žád­né nouzové provizorní řešení – je vidět, že i ono je důkladně architektonicky promyšleno a od zbytku interiéru výrazně odlišeno jasnou, žlutozelenou barvou stěn, stropů i podlahy.

Berlínská státní knihovna je největší knihovnou v Německu. Její historie sahá do poloviny 17. století, fond čítá na 11 milionů knihovních jednotek, nejstarší knihou je koptský rukopis ze 3. století… a tak by se dalo ve výčtu zajímavostí pokračovat. Ve 20. století do vývoje knihovny zasáhla (doslova i obrazně) významně II. světová válka: její fondy byly z důvodu bezpečnosti deponovány na nejrůznějších místech třetí říše většinou v dolech a po skončení války zůstaly na těchto místech – částečně mimo Německo (např. i v Čechách) a větší část ve dvou rozdělených německých republikách a v Západním Berlíně, kde roku 1975 vyrostla na Postupimském náměstí její nová budova. Ta dnes hostí novodobé fondy, v historické budově na Unter den Linden jsou fondy do roku 1900. Po válce, během níž byla silně poničena, podstoupila rozsáhlou rekonstrukci a vznikla mj. velká centrální studovna, která je dnes vskutku působivým prostorem doplněným originálním uměleckým dílem zavěšeným v prostoru. Na galerii studovny jsou situována intimnější studijní místa se zajímavou službou – uzamykatelnými pojízdnými boxy, do kterých si mohou uživatelé odkládat literaturu na vícedenní studium. Spolu s velkorysou studovnou vzácných fondů a dalšími prostorami je studijních míst v této knihovně několik stovek, ale těsná blízkost Humboldtovy univerzity způsobuje, že jsou často beze zbytku obsazena. Knihovnu zřizuje Pruský kulturní institut, je financována z federálního rozpočtu a z rozpočtu jednotlivých spolkových zemí.

Zmíněná univerzita, respektive její ústřední knihovna nesoucí název Centrum Jakoba a Wilhelma Grimmových byla naším dalším cílem. Budova navržená švýcarským architektem Maxem Dudlerem byla otevřena v roce 2009, realizace stála 72 milionů eur. Dříve měla univerzita 160 malých knihoven, dnes pouze tuto ústřední a několik málo jejích poboček. Srdcem a hlavním prostorem knihovny je obrovská centrální studovna se dvěma k sobě otočenými kaskádami stupňů nesoucích na 500 studijních míst. Do ní směřují průhledy úzkými okny z vnějších obchozích galerií, na kterých je uložen volný výběr fondů. Klidným dojmem působící interiér studovny je proveden ve tmavém dřevě.

Hlavní princip – otevřenost – s sebou opět nese velký problém s hlučností, často způsobenou turisty, kteří do budovy uváděné v průvodcích nezřídka zavítají. Cenou za impozantní stupňovité uspořádání studovny procházející téměř celou výškou budovy je menší počet studijních míst, než kolik by jich bylo možné umístit do jednotlivých oddělených pater. Provozní doba je od 8 do 24 hodin, během ní knihovnou projde až 6000–7000 návštěvníků denně, což mj. generuje potřebu téměř neustálého úklidu. Po 20. hodině jsou k dispozici již jen automaty na půjčování a vracení (RFID), obsluha je pří­tom­­na pouze ve formě bezpečnostní služby. Knihov­na nenese jméno bratří Grimmů náhodou, vlastní totiž fond jejich osobní knihovny, který je vyčleněn a chráněn jako speciální sbír­ka.

Po několika hodinách na prohlídku města jsme se v podvečer opět sešli u další knihovny, tentokrát zcela jiného, menšího formátu. Šlo o pobočku městské knihovny v Luisenbad. Sídlí v budově bývalých lázní z roku 1888, která prošla v roce 1991 zajímavou konverzí a dostavbou navrženou kanceláří Chestnutt–Niess. Pro ten­to projekt je charakteristické cílené zanechání některých vybraných architektonických prvků z historie a jejich kombinace s novými. Po 20 letech provozu se znatelně změnily služby knihov­ny, nicméně prostor zůstává v podstatě beze změn. Dnes mnohem více lidí v knihovně pracuje nebo relaxuje, dříve převažovaly výpůjční služby.

Problémem a výzvou je umístění v oblasti s vyšší kriminalitou, budova je terčem častého vandalismu, chybí zde stálý, trvale přítomný správce budovy. S ohledem na sídlo v převážně imigrantské čtvrti (převaha Turků a Arabů) se knihovna snaží mít v řadách zaměstnanců pracovníky s jazykově širokým vybavením, pořádají bilingvní akce, snaží se přitáhnout lidi, kteří by do knihovny sami nikdy nepřišli (např. pořady na téma spojení fotbalu a literatury aj.). Uplatňuje se zde filozofie welcoming culture – snaha mít aspoň jednu knihu v každém relevantním cizím jazyce svých uživatelů (z nichž někteří vůbec neumí německy).

Poslední den nás cestou z Berlína čekala už jen Městská a zemská knihovna v Postupimi, z pohledu autora této zprávy však patřila k nejzajímavějším. Vznikla sloučením dvou knihoven v roce 1969 a plní roli městské a zemské knihovny (Postupim má přibližně 160 000 obyvatel). Zřizovatelem je město a od zemského úřadu dostávají podporu formou dotací. Budova, v níž ústřední knihovna sídlí, pochází z roku 1974 a v letech 2010–2013 prošla radikální rekonstrukcí (zachován pouze holý skelet, vše ostatní je nové). Knihovna působí velmi příjemně, světle, otevřeně, interiér je neokázalý, ale přitom elegantní a funkční. Převládá bílá, kterou doplňují další barvy použité zejména na sedacím nábytku. Na spodním podlaží – přízemí – je městská, resp. veřejná část, v patře na široké galerii pak část odborná/vědecká. Čítárna denního tisku a vybraných časopisů je v těsném sousedství kavárny, do které lze projít i s dokumenty (v kavárně jsou u východu bezpečnostní brány).

Budovu s názvem Bildungsforum sdílí knihov­na s dalšími třemi subjekty. Veškeré finanční operace probíhají buď online platbami, nebo přes platební automat pro příjem hotovosti, obsluha vůbec nepřichází do kontaktu s penězi. Zajímavá je služba půjčování bestsellerů (urych­leně zpracovávaných) na tři týdny (dvě eura za výpůjčku). V této kategorii jsou knihy po dobu, kdy se nacházejí na žebříčku bestsellerů v časopisu Spiegel, pak přecházejí do běžného fondu. Další zajímavostí je tzv. kaleidoskop – čtyři regály s pečlivě vybranými a doporučenými knihami na tři široká témata (Žít a užívat si, Co se právě děje, Vědomosti pro každodenní život). S touto nabídkou mají výbornou zkušenost, zde umístěné knihy se půjčují více než zbytek fondu naučné literatury. Ve volném výběru je také vyčleněn regionální fond Brandenburgica a k dispozici je regionální studovna. Knihovna buduje databázi Brandenburgdok, která obsahuje nejrůznější dokumenty produkované úřady a veřejnou správou v Brandenbursku, a také zemskou bibliografickou bázi (oboje dostupné online).

Inspirativním nápadem jsou tematické akce s názvem lunchpaket pořádané a koncipované tak, aby časově odpovídaly obědové pauze návštěvníků (začátek 12.30, trvání pouze půl hodiny, v jejich rámci se podává malé občerst­vení). Zajímavostí v dětském oddělení jsou tzv. tematické boxy/kufříky, které obsahují růz­né dokumenty (nejen knihy) k danému tématu. Součástí knihovního fondu je sbírka německého lékaře a expresionistického básníka Gottfrieda Benna, která je umístěna ve zvláštní místnosti, sloužící zároveň jako kolektivní studovna. Postupimská knihovna působila celkově sympatickým a svěžím dojmem a její dvě role se zde nenásilně propojovaly.

Během tří dnů jsme toho viděli hodně, ale rozhodně nelze říci, že Berlín už máme zmapovaný – naopak, v tak velkém, dynamicky se rozvíjejícím a rozmanitém městě i jeho okolí je knihovnicky i turisticky ještě mnoho důvodů k návštěvě. Ta první, pod skvělým vedením a organizací Mgr. Blanky Konvalinkové, rozhodně stála za to.