JARMILA OKROUHLÍKOVÁ okrouhlikova@upm.cz

V tomto článku se pokusíme seznámit vás s některými příklady speciálních sbírek dokumentů, které se nacházejí v muzejních knihovnách. Pojmem speciální sbírky rozumíme dokumenty, které nejsou běžnou knižní produkcí, ale mají určitou historickou vypovídací hodnotu, pro kterou byly shromažďovány.

V některých větších nebo specializovaných muzeích, kde byly speciální dokumenty shromažďované původně v muzejních knihovnách a kde jejich počet vzrostl, byly časem vyčleněny a nyní tvoří součást muzejních sbírek. Ovšem v řadě muzeí zůstaly v knihovně a péče o jejich doplňování, zpracování a zveřejňování zůstala na muzejním knihovníkovi. V muzeích se provádí dvoustupňová evidence, nový přírůstek dostane tzv. přírůstkové číslo, po zpracování pak dostává definitivní číslo inventární. Tato praxe je odlišná od evidence v knihovnách, kde se provádí evidence jednostupňová. Protože speciální fondy mají charakter sbírek, jsou zapsány v centrální evidenci sbírek (CES), vedených na Ministerstvu kultury ČR.

Na vysvětlenou citace z webu MK ČR: „Centrální evidence sbírek je veřejnosti přístupným informačním systémem – seznamem sbírek, které jsou spravovány podle zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů. Tyto sbírky jsou uchovávány, doplňovány, spravovány a využívány ve veřejném zájmu a činnost těch, kdo se o ně starají, je nebo může být dotována z veřejných rozpočtů.“

Knihovník muzejní knihovny, pokud má v knihovně speciální sbírkové fondy, je podle toho­to zákona povinen zasílat záznamy o těchto sbírkových fondech do centrální evidence sbírek. Z toho vyplývá, že muzejní knihovník se musí řídit při správě fondu knihovny dvěma zákony, zákonem o knihovnách a zákonem o sbírkách.

Veřejnost právem předpokládá, že ve sbírkách muzejních knihoven je mnoho zajímavých knih a dokumentů. Jsou to rukopisy, staré tisky, kramářské tisky, bibliofilie, sbírky uměleckých knižních vazeb minulosti i současnosti. Bývají vystavovány, pojednává o nich řada publikací a článků, takže veřejnost se s nimi může seznámit.

V muzejních knihovnách je bohatě zastoupena regionální literatura a tisky regionálních tiskáren, také v nich bývají uloženy literární a jiné pozůstalosti, pokud nejsou uloženy v archivech. Dále tiskoviny vydávané různými spolky, divadelními společnostmi apod., které dokládají společenské, vlastivědné, hospodářské, historické či přírodovědecké aktivity v určitém místě či regio­nu. Jsou to často sbírky více méně archivní povahy, které jsou velmi zajímavé a cenné a mnoh­de čekající na důkladné zpracování.

Poměrně bohatě jsou v muzejních knihovnách zastoupeny výstavní katalogy, katalogy sbírek muzeí a galerií, aukční katalogy, firemní katalogy a vzorníky. Snahou knihoven je tyto dokumenty podrobněji zpracovat, aby informace v nich obsažené byly snáze vyhledatelné pro uživatele.

V katalozích hledají badatelé historii muzejního předmětu, cestu od původního vlastníka či naleziště až po jeho umístění v muzeu. Mohou se v nich najít informace o zásahu restaurátorů, o místech, kde byl předmět dříve vystaven apod. Ve vědecky zpracovaných katalozích se dá zjistit mnohé o tvůrcích uměleckých děl a souvislostech jejich vzniku. Jedná-li se o prodejní výstavy, bývají v katalozích uvedené ceny. V aukčních katalozích je uvedena vyvolávací cena, cena odhadce a někdy bývá vložen list s dosaženými cenami. Firemní katalogy a vzorníky dokládají produkci jednotlivých firem, někdy uvádějí i ceny.

K dalším tiskovinám uchovávaným v muzejních knihovnách patří noty, atlasy, mapy, plány, drobná grafika, ex libris, pohlednice, svaté obrázky, kramářské tisky, taneční pořádky, kalendáře, plakáty apod.

Muzejní knihovny uchovávají také sbírky fotografií, skleněných fotografických desek, diapozitivů, filmů a nově i DVD. Všechna tato média zachycují podoby lokalit, staveb, etnik, lidí, nástrojů a oděvů. Dokládají lidské zvyky, práci i způsob zábavy. Jsou na nich záznamy z archeologických vykopávek, záznamy postupů různých řemeslných technik. Nověji se také zaznamenávají vernisáže, akce muzea a podobně. Předev­ším sbírky historických fotografií jsou vyhledávanými doklady ilustrujícími minulost a sou­časně jsou i výborným pramenem pro badatele.

Jako zajímavost můžeme uvést, že v některých knihovních fondech muzejních knihoven se nacházejí i knihy jako umělecké objekty. Dále se zmíníme o méně běžných dokumentech, které se často vážou k regionu či odbornému zaměření muzea. Plakátkům, které zvaly na divadelní ochotnická či profesionální představení, se dříve říkalo divadelní cedule. Informovaly o tom, kde se bude představení konat, jaká hra bude předvedena a kdo vystoupí. Zvaly na vystoupení baletu, hudebníků, zpěváků, kouzelníků apod.

K didaktickým účelům se používaly ve školách učební tabule. Většina z nás si na ně vzpomene, jak visely na stěnách tříd. Byly na nich obrázky zvířat, rostlin, ale také příklady zdravé výživy, hygienických úkolů, znázorňovaly obchod, přepravu zboží, průmysl a řemesla. Krásnou sbírku těchto tabulí má Pedagogické muzeum v Praze.

V mnoha muzejních knihovnách se nacházejí také předlohy. Ve městech, kde se v 19. století rozvíjel průmysl, byly zakládány odborné školy – sklářské, textilní apod. Řada muzeí také měla dříve ve svém názvu „uměleckoprůmyslové muzeum“ (např. Západočeské uměleckoprůmyslové museum v Plzni). Muzejní knihovny v těchto místech pak sloužily jako odborné knihovny. A právě v nich se uplatňovaly tzv. předlohy. Byly to na tuhých kartonech nalepené buď tištěné, nebo kreslené, později i fotografované příklady uměleckého zpracování určitého materiálu v minulosti. Jednalo se o reprodukce dekorací – pro nábytkářské dřevořezby, výrob­ky ze skla, prostých i drahých kovů, malířské, štukatérské práce, architektonické prvky apod. Užívání předloh pro práci řemeslníků ustávalo ve 30. letech 20. stol. hlavně pro změnu uměleckého vkusu. Nyní slouží jako neocenitelné  zdroje vzorů a  příkladů restaurátorům a výrobcům replik uměleckých předmětů.

Ve fondech muzejních knihoven se také nacházejí textilní vzorníky. Jsou to vlastně knihy, často velkých rozměrů, ve kterých jsou nalepeny buď nákresy vzorů, nebo malé vzorky látek.

Starší textilní vzorníky jsou dokladem rozvoje textilního průmyslu v Čechách a většinou pocházejí z 19. století. Sloužily obchodníkům, kteří si z nich vybírali vzory, o kterých se domnívali, že půjdou dobře na odbyt. Podle vybraných vzorů se vyráběly především tištěné látky. Dobře zpracovaná sbírka těchto textilních vzorníků je v knihovně Vlastivědného mu-zea a ga­lerie v České Lípě. Tyto vzorníky byly i zdigitalizovány v rámci projektu Česká Lípa v evrop­ském pásmu textilu. V Textilním muzeu v České Skalici nebo v Uměleckoprůmyslovém museu v Pra­ze jsou starší textilní vzorníky součástí sbírkového fondu a mladší, tj. především z 2. pol. 20. stol., jsou již součástí běžného knižního fondu.

Obrázky v příloze na třetí straně obálky Čtenáře jsou vybrány z příspěvků a prezentací kolegyň knihovnic, které zazněly o těchto speciálních fondech na seminářích muzejních knihovníků v minulých letech.

(Na celé prezentace je možné se podívat buď na stránkách Asociace muzeí a galerií ČR www.cz-museums.cz v rubrice knihovnická komise, nebo na stránkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze www.knihovna.upm.cz v rubrice muzejním knihovnám.)