JANA NAVRÁTILOVÁ jana.navratilova@mlp.cz

Téma zaměřené na fungování hudebních knihoven ve veřejném prostoru ČR bych ráda vedla směrem, který považuji za aktuální a jehož základní aspekty mají nepochybně globální charakter. Co se vlastně dnes očekává od hudebního knihovníka? Má být schopen reprezentovat před veřejností znalosti a informace napříč hudebními žánry, být užitečný všem zájemcům o hudbu, odpovídat na všechny typy dotazů a uspokojovat požadavky směřující k různým druhům hudebních materiálů?

Rok po vzniku Československa vešlo v platnost prováděcí nařízení k zákonu o veřejných obecních knihovnách, jenž ukládal všem obcím s více než 10 000 obyvateli povinnost zřídit v obecních knihovnách hudební oddělení s nabídkou hudebnin a knih o hudbě. Hudební oddělení se tedy zakládala v době, kdy hudba žila naplno, ačkoli její nahrávky ještě k dispozici nebyly.

Až příliš často a v neprospěch oboru i samotných služeb se bagatelizuje nutnost speciálního vzdělání hudebních knihovníků.

Hudební knihovník

Profesi hudebního knihovníka i v současnosti neustále provází řada specifických aktivit a speciálních dovedností týkajících se jak akvizice a zpracování hudebních fondů, tak i jejich zpřístupňování a propagace mezi uživateli. Tempo změn i jejich rozsah vyžadují i některé nové přístupy ke sdílení informací a artefaktů a rovněž jejich bezpečné právní zakotvení, neboť již několik desetiletí žijeme v propojeném a technologiemi přímo nabitém prostředí. Od hudebního knihovníka se navíc očekává i řada technických dovedností při obsluze reprodukčních zařízení a různých digitálních „udělátek“.

Specializace je opravdu nutná. Také proto, že světová hudební produkce je obrovská a vnímání hudby nemá prakticky žádné znalostní bariéry. Je typickým uměním pro uši: samozřejmě, jak jinak vnímat hudbu než jejím poslechem. A české a moravské hudební knihovny se v tomto ohledu snaží držet krok s dobou. Sledují produkci světových hudebních vydavatelů (nejen CD, ale ani LP dosud nevymřely, což dokládá mj. globální úspěch Gramofonových závodů v Loděnicích u Berouna, v současnosti největšího výrobce vinylových gramofonových desek „na klíč“ na světě, jenž lisuje novinky např. The Rolling Stones, U2 nebo Lady Gaga), vyhledávají a testují pro své uživatele stále košatější hudební databáze, dokonce vytvářejí konsorcia pro jejich cenově co možná nejvýhodnější nákup, zajímají se o podmínky licenčních smluv, které by uživatelům poskytly přístup k zajímavým hudebním projektům, digitalizují vlastní zvukové sbírky, které s odstupem času nabývají na kvalitě komfortem své dosažitelnosti, když naše domácí diskotéky podlehly zubu času, nedostatku místa či energie pro jejich uchovávání. Zřejmě se shodneme, že taková činnost knihovnám přísluší a řada našich současných uživatelů ji oceňuje.

Vznik a úskalí existence hudebních oddělení

Zůstat pouze u poslechu hudby však nelze. Připomeňme si, že rok po vzniku Československa vešlo v platnost prováděcí nařízení k zákonu o veřejných obecních knihovnách, jenž ukládal všem obcím s více než 10 000 obyvateli povinnost zřídit v obecních knihovnách hudební oddělení s nabídkou hudebnin a knih o hudbě. Hudební oddělení se tedy zakládala v době, kdy hudba žila naplno, ačkoli její nahrávky ještě k dispozici nebyly. Připomeňme také, že kvalitou odedávna zakotvenou v konceptu jakékoli knihovny je základní gramotnost. A že jednou z jejích specifických, staletí kultivovaných odnoží je hudební gramotnost, která stojí v základu tvorby a sdílení hudebního umění. Tato specifická schopnost vytvářet hudbu, zapisovat ji a číst ji v notových záznamech, tyto záznamy shromažďovat a uchovávat dala kdysi vzniknout hudebním knihovnám: je to právě notový zápis, který dodnes zůstal tím nejobvyklejším a nezastupitelným návodem k „dělání“ hudby, k učení hudbě, ke skládání hudby a k její interpretaci.

A právě toto je jádrem mé úvahy: připomenutí, že hudební život v dnešní České republice si zaslouží opřít se o kvalitní, druhově univerzální nabídku široce přístupných hudebních knihoven. Dnes se právem začínáme pyšnit vysokým počtem tzv. základních uměleckých škol s hudebním zaměřením, k jejichž ocenění a podpoře vznikl v roce 2016 Nadační fond Magdaleny Kožené. Hudební knihovny samy mají rovněž ambici být partnerem a oporou těm, kteří se hudbě nějakým způsobem věnují – hudebním pedagogům a jejich žákům, studentům hudebních škol všech typů, profesionálním umělcům, hudebním publicistům i laikům, kteří se chtějí hudbou prostě jen bavit.

Téma, které se zde pokouším pootevřít, je teď živé v hudebním knihovnictví napříč světem. A bývají to nejčastěji právě hudební oddělení veřejných knihoven, zejména v evropských zemích, která ve vlastní instituci pociťují v různé míře slábnoucí či přinejmenším vratkou podporu a nedostatek respektu vůči jejich činnosti a profesní specializaci. U některých se dramaticky snížil jejich akviziční potenciál, někde čelí tlaku směřujícímu k omezování univerzálnosti jejich fondů, jinde je činnost hudebních (mělo by se říci snad už i bývalých hudebních) oddělení knihoven jednostranně redukována pouze na zvukový či audiovizuální fond, jehož obsahem už ani nemusí být hudba. Navíc se až příliš často a v neprospěch oboru i samotných služeb bagatelizuje nutnost speciálního vzdělání hudebních knihovníků.

Výhled

Východiska určitě existují. Hudební knihovníci i přes naznačené obtíže o svůj obor pečují, hudbě a hudebnímu životu rozumí, sledují ho a ani v nejmenším nepochybují o jeho bohatství a rozmanitosti: hudba je všude kolem nás a hudebních žánrů, které vedle sebe žijí a prosperují, je nespočet. Rozvoj a stabilita hudebních oddělení knihoven by měly proto zůstat přirozenou součástí strategických plánů zřizovatelů i vedení českých a moravských knihoven. Samozřejmě jsme si vědomi, že je nutné ještě více zapracovat na efektivnějším propojení činností a výstupů ze všech typů knihoven a dalších hudebních institucí, v jejichž prvořadém zájmu je umožnit veřejnosti přístup k hudbě a podporovat hudební vzdělávání, od institucionalizovaného až po individuální. Hudební oddělení Městské knihovny v Praze, kde pracuji, se i ve své současné praxi opírá o tradici a univerzálnost svých fondů, zároveň však nachází podporu i pro svůj další rozvoj. Něco podobného lze sledovat v hudebních odděleních jen několika desítek dalších knihoven Čech a Moravy. Proto je, myslím si, namístě upozornit, že tato situace, resp. podmínky zdaleka nejsou samozřejmé. S kulturním a vzdělávacím potenciálem knihoven a hudebních knihovníků je třeba pracovat důsledněji – jak pro současnost, tak i v zájmu blízké budoucnosti.