LUDMILA BARTOŇOVÁ bart.l@centrum.cz

Není to zase až tak dlouho, kdy jsem během komise, která pravidelně každý týden rozhodovala o nákupu knih do naší knihovny, u jednoho skutečně velmi lehoučkého románku ženské četby prohlásila: „Rozhodně se to číst bude. JÁ si ale raději vezmu týden staré noviny než tohle.“ Tento můj výrok se pak stal přímo legendárním a kolegyně, když hodnotily podobné sladkobolné příběhy, ho začaly běžně používat také. Podobně ironicky jsem komentovala i obálku takzvaných historických romancí, které toho většinou měly se skutečnou historií společného opravdu jen velmi málo. Bývala na ní pravidelně zobrazována dvojice mladých krásných lidí, on vždy odhalen do půli těla, pokud ne, pak alespoň v hodně rozhalené haleně, aby bylo dobře vidět jeho dokonalé mužné tělo (navíc vždy skvěle opálené). Dívka z přebalu byla překrásná, dlouhovlasá, tvarovaná až přecházel zrak. Jedinou obměnou u ní kromě oblečení bývala barva vlasů. Řekla bych, že blondýnky a rusovlásky byly oproti tmavovláskám v přesile. Pár byl na první pohled silně zamilovaný, vždy ve vášnivém objetí, někdy až v pozici lehu. Odtud moje označení – „přitulení“. I to se ujalo. To jen tak na úvod a vysvětlení mého vztahu k této četbě.

Ale nic není neměnné a všechno se vyvíjí. Čím více těchto titulů vycházelo a jejich obliba silně rostla, bývala jsem čtenářkami častěji, vlastně denně, žádána o výběr a doporučení dalších a dalších. Romány pro ženy už nečetly jen starší dámy jako doposud, ale postupně se přidávaly i ženy středního věku a hodně mladé dívenky. Začalo mne pochopitelně zajímat proč. Proč všechny touží právě po tomto typu literatury, a já tedy rozhodně ne? Zahájila jsem proto soukromý průzkum a začala se poptávat, nechávat si dopodrobna vysvětlovat důvody zájmu, pocity při četbě a podobně. Teď už ovšem bez znevažování a ironie. Něco na tom přece být musí. Po určité době jsem začínala mít jasněji, výsledky zanalyzovala a dospěla k závěrům: čteme proto, že nám četba přináší uspokojení, příjemný pocit, možná i nějak doplňuje to, co nám momentálně chybí – nejčastěji emoce (při čtení detektivek a thrillerů naopak vzrušení a napětí). Proto jsem nezřídka mezi pravidelnými čtenářkami ženských románů objevila lékařky, právničky, manažerky, to znamená pracovně silně vytížené profese. Chápala jsem to u nich doslova jako obranný reflex. Co nejrychleji se dostat z nepříjemné tvrdé reality, ocitnout se v něčem naprosto odlišném. Tam, kde platí dávná pravidla dobra a zla, a to vše je navíc popsáno jazykem tolik se lišícím od úřední řeči. U mladinkých čtenářek jsem to zase odhadovala na silný nedostatek romantiky v dnešním světě. Nedostatek galantních mužů, kteří pro lásku udělají všechno, dámu ochraňují za každé situace, bojují o ni přes všechny překážky, milují ji, nikdy ji neopustí, nezradí. A nejpočetnější skupina: dámy ve zralém věku? Ty už přece ví, jaký život byl, je a hlavně mohl být. Proč se mořit nezáživnou nudnou literaturou na tak­zvané úrovni? To je jako jíst denně něco, co nám nechutná. A ony si chtějí ještě hodně a rády pochutnat.

Se schlíplýma ušima jsem musela svoji původní silnou kritiku hodně přehodnotit, moje netaktní výroky byly rázem bez vtipu.

A závěrem? Čtěme, čtěme všechno, co nás baví, bez ohledu na kohokoliv. Všechno, co se líbí nám, co cítíme, že je pro nás dobré.

P. S. Také na něčem ujíždím a kdyby moje kolegyně z nákupní komise měly jen tušení, možná bych u nich hodně klesla. Romány pro ženy jsou proti mé „neřesti“ jen slabý odvar. Mezi námi důvěrně – neprozrazovat: denně si na počítači pouštím krásnou hudbu. Čím líbeznější a sladší, tím lépe. Nechávám se jí unášet, notuji si, falešně zpívám až řvu a často dojetím i pláču.