Zdroje jsou dostupné v Knihovně knihovnické literatury Národní knihovny ČR

Počátkem 20. století vznikla na Novém Zélandu legislativa k uložení a uchování tištěných dokumentů a v 21. století se rozšířila o ochranu a archivaci elektronických informačních zdrojů. Tamější Národní knihovna získala nové funkce s ohledem na správu digitálního dědictví a právo povinného výtisku. Uchovávání zákonných kopií dokumentů na celém světě je důsledkem globalizace a činnosti mezinárodních organizací (UNESCO, IFLA). Novozélandský systém má své kořeny v britské legislativě, ale historická a institucionální zkušenost jeho Národní knihovny se podstatně liší od zkušeností Spojeného království. Knihovna vznikla až v roce 1965 a v následujících letech se stala primárně institucí pro ochranu dokumentárního dědictví. Její vznik umožnil přístup k informacím všem občanům; v předchozím období sloužily knihovny především privilegovaným vrstvám společnosti. Nová legislativa ukazuje ochotu novozélandských vlád přijmout argumenty týkající se významu dokumentárního dědictví pro novozélandskou společnost.

(IFLA Journal – Volume 43, Number 4, December 2017, s. 379–390)

Bavorská státní knihovna digitalizuje významnou knihovnu Maximiliana hraběte z Montgelas, který byl klíčovou postavou bavorských dějin počátku 19. století. Maximilián hrabě z Montgelas (1759–1838), je považován za tvůrce moderního bavorského státu. Tento vyškolený právník budoval knihovnu již od mládí. Na konci jeho života měla 13 000 svazků, 70 rukopisů, 340 map, 35 atlasů a 2 glóby. V dubnu roku 1971 se bavorské státní knihovně podařilo získat tuto jedinečnou knihovnu od dědiců, a byla tak zachována v jedinečné celistvosti. Knihy zahrnují období od počátku 16. století do poloviny 19. století. Více než 8000 titulů je v němčině, následuje francouzština (5 600 titulů), latina s 736 tituly a angličtina (674 titulů). Převažují zde knihy, které hrabě potřeboval ke své každodenní práci, a důraz jednoznačně kladl na současné publikace. Ministr Montgelas se o svoji knihovnu velmi dobře staral a od roku 1813 byl za vedení jeho knihovny zodpovědný knihovník Martin Schrettinger, bývalý benediktinský mnich. Ten ji odborně zkatalogizoval a snažil se o třídění do systému podle odborných skupin, který později převedl i do jiných knihoven. Systematický katalog rukopisů a tisků z roku 1872 vytvořil základ pro převod do bavorské státní knihovny v polovině osmdesátých let. Knihovna byla digitalizována jako součást projektu společnosti Google, a je tak přístupná celosvětově.

(Bibliotheksmagazin – Jahrgang 12, Ausgabe 36 , Oktober 2017, s. 50–53)

Rozvoj informačních technologií a internetu vytyčil cestu k rozvoji otevřené vědy (Open Science) a otevřeného vzdělávání (Open Education). Do popředí se dostala problematika otevřených dat (Open Data), otevřeného přístupu (Open Access) a otevřených vzdělávacích zdrojů (Open Educational Resources). Všechny jmenované oblasti mají vysoký přínos pro rozvoj společnosti. Důležitým požadavkem z hlediska otevřenosti je vyrovnání autorských práv, umožňující zpřístupňování autorských děl co nejširší veřejnosti. Jedna z možností, jak správně zabezpečit realizovatelnost otevřeného přístupu, jsou veřejné licence, které upravuje autorský zákon. Pro tento účel se jako nejvhodnější jeví veřejné licence Creative Commons (CC). CC je americká nezisková organizace, která od roku 2001 vyvíjí snahy v oblasti šíření a zabezpečování právní infrastruktury na podporu využívání a výměny výsledků tvořivé duševní činnosti, poznatků a vědomostí formou otevřeného přístupu. Pro naplnění tohoto cíle vytvořila standardizované typy licencí vyjádřených mezinárodně uznávanými zkratkami nebo piktogramy. Licence CC doplňují autorský zákon a jejich podstatou je vědomé vymezení autorských práv k určitému dílu s cílem umožnit jeho využívání veřejností. Vznikají kombinací několika základních vlastností, které popisují, jaká práva si chce držitel autorských práv ponechat a jakých se chce vzdát. V praxi to znamená, že když autor označí své dílo některým piktogramem licencí CC, uděluje tak souhlas s jeho použitím za specifických podmínek dané licence. Aplikaci licencí CC jako užitečného nástroje na legální ošetření využívání díla doporučuje i Evropská komise a spolupráci nabízí slovenská pobočka CC.

(Bibliotheca Universitatis – Ročník 1, číslo 2, 2017/2018, s. 10–11)

Připravil ROMAN GIEBISCH