JAROMÍR KUBÍČEK kubicek.jaromir@gmail.com

Jiří Mahen

knihovník města Brna • předseda Spolku veřejných obecních knihovníků • redaktor ankety Knihovna jako instituce národní • organizátor knihovnických sjezdů a průzkumů četby

Jiří Mahen (vl. jm . Antonín Vančura, 12. 12. 1882 Čáslav – 22. 5. 1939 Brno), dramatik, básník a kulturní publicista, byl v únoru 1921 jmenován knihovníkem města Brna a tomuto povolání zůstal věrný po celý život. Přesto, že byl současně novinářem, dramaturgem a úspěšným spisovatelem, v knihovnictví se viděl. Řídil Spolek veřejných obecných knihovníků (SVOK), zorganizoval anketu o stavu veřejného knihovnictví a vyhodnotil ji v publikaci Knihovna jako instituce národní (1928). Pravidelně vystupoval na každoročních sjezdech knihovníků.

V Brně provozovala veřejnou knihovnu od roku 1891 Národní jednota pro jihozápadní Moravu, která ji po vzniku republiky nazvala Ústřední lidovou knihovnou. Šlo ovšem o spolkovou knihovnu a Brno svou městskou knihovnu zřídilo až na základě zákona o veřejných knihovnách obecních z roku 1919. Jiří Mahen po ustavení městským knihovníkem převzal stávající spolkovou knihovnu národní jednoty (10 000 svazků), knihovnu akademického spolku Zora studentů brněnské techniky (2768 svazků) a po dvou letech přípravy zahájila v Brně činnost městská knihovna. Mahen byl ke spolkovým knihovnám kritický, neboť podle něj neusilovaly o vzdělávání svých čtenářů a skladba jejich fondů neodpovídala potřebám moderní doby.

Své názory na poslání knihoven vyjádřil Jiří Mahen ve své Knížce o čtení praktickém, která vyšla v roce 1924 u brněnského nakladatele S. Kočího ve čtyřech vydáních. Podal v ní nejen návod k technice duševní práce, ale poprvé se v celé šíři vyjádřil odmítavě k dřívějšímu lidovému a spolkovému knihovnictví, poukázal na nedostatky knihovnického zákona a popsal pestrou skladbu činností americké knihovny jako vzoru, k němuž by mělo naše veřejné knihovnictví směřovat. V roce 1925 zveřejnil výsledky svého průzkumu o stavu a potřebách knihoven ve všech ústavech v působnosti města i dalších vzdělávacích spolků v Brně, aby poskytl podklady pro městskou knihovní radu, která se o ně měla také starat (viz Časopis československých knihovníků. 1925, s. 2–11). Po městu požadoval prostřednictvím knihovní rady finanční podporu všem veřejným knihovnám.

Ve své knize rovněž vyjádřil svůj názor na postavení školních knihoven. Kritizoval jejich nedostatky a vytýkal jim, že málo dělají pro to, aby děti našly cestu ke čtení a do knihoven. Na knihovnických sjezdech a v tisku se totiž objevily hlasy, které navrhovaly spojení školních knihoven s obecními – na školní knihovny vynakládal stát daleko více prostředků, než na kolik dosáhly obecní knihovny, a přitom jejich využití bylo velmi nízké. Z. V. Tobolka zastával radikální názor, že školní knihovny již není třeba vydržovat po vybudování husté sítě obecních knihoven. Většina veřejných obecních knihoven neměla dostatečné personální ani prostorové podmínky, a nejen proto k podobnému slučování nedocházelo. K těmto otázkám se vrátil také sjezd obecních knihovníků v Táboře, který se usnesl na rezoluci, podle které by mělo jít učitelům i knihovníkům o součinnost, ne však o slučování. Převládl názor, že každý typ knihovny má zcela jiné úkoly. Škola by měla budit zálibu žáků k dobré četbě a pořádat také návštěvy do knihoven, naproti tomu obecní knihovna by měla při nákupu knih pamatovat na potřeby žactva a budovat dětská oddělení.

I předsednictví J. Mahena ve SVOK má svoji pohnutou genezi. V novém státě si knihovníci nejprve založili v červnu 1919 Spolek československých knihovníků a jejich přátel. Ten si předsevzal organizovat knihovnictví a zastupovat profesní zájmy svých členů. Na aktuální problémy obecních knihoven se zaměřily spolkem každým rokem pořádané knihovnické sjezdy v různých městech. V roce 1926 byl spolek hlavním organizátorem mezinárodního knihovnického sjezdu v Praze. Zúčastnilo se 686 knihovníků, z toho čtvrtina ze zahraničí. Knihovnictví se sice stalo vydáním zákona v roce 1919 státem a obcemi podporovanou vzdělávací činností, zastoupení obecních knihovníků ve spolku tomu však neodpovídalo. Z celkového počtu členů jich zde byla jen třetina. Stejně jako na pražském mezinárodním knihovnickém sjezdu, tak i v Časopise československých knihovníků převažovaly problémy odborných a vědeckých knihoven. Ze strany lidových knihoven se projevovala dlouhodobě nespokojenost s vedením spolku.

SVOK uspořádal svůj první sjezd spojený s výstavou v roce 1927 ve Znojmě. S referátem vystoupil také J. Mahen (Čtení jako instituce národní). Sjezd přijal usnesení, aby knihovníci formou ankety zjistili stav veřejných knihoven a podali představy o jejich dalším rozvoji. Anketu zorganizoval Jiří Mahen a vydal ji v 10. roce republiky. Knihu uvedl výrokem prezidenta Masaryka o čtení: „Říkáme z plného srdce a čistého svědomí, že i knihovny v budoucnosti musí být národní institucí. Jedinec, národ i lidstvo mají před sebou velikou budoucnost. Co jsme dosud prožívali, bylo svítání.“ Mahen nazval knižní zpracování ankety Knihovna jako instituce národní a poukázal v ní na nedostatky, resp. shromáždil přání knihovníků: více peněz, více nových knih, lepší místnosti a zařízení, vytvořit čítárny, příruční knihovny, oddělení pro dorost, lepší osobní poměry knihovníků apod. Z ankety vyplynulo, že zákon stanovil z finančního hlediska pro knihovny minimum, naproti tomu od knihovníků žádal maximum. Prokázalo se, že výsledky veřejného knihovnictví naplnily všeobecné očekávání. Anketa z roku 1928 dala slovo dobrovolným i profesionálním knihovníkům. Mahen zdůrazňoval výchovné poslání knihoven a požadoval vypočítat „průměrného českého čtenáře“, a tak zjistit, co musí každý knihovník dělat pro jeho potřeby, pro jeho lepší budoucnost. V předmluvě vyložil současné problémy knihoven a poslání knihy. Ve dvanácti kapitolách kritizuje zastaralost knihovních fondů, zdůrazňuje práci čítáren, upozorňuje na potřebu vytváření okresních doplňovacích knihoven, součinnost veřejné knihovny se školou a na to, že největší podíl čtenářů tvoří střední vrstvy a dělnictvo. Anketa měla přesvědčit, že knihovny se staly základnou osvětového ruchu a vzdělávacím centrem veřejných činitelů. SVOK se také podílel na vytvoření knihovnické expozice při Výstavě soudobé kultury, která se konala v Brně k desátému výročí vzniku ČSR. U příležitosti této výstavy byl v červenci 1928 uspořádán v Brně první celostátní lidovýchovný sjezd, pro který SVOK připravil program do dvou sekcí – knihovní propagace a knihovní správa. V pragmatické části se snažil prosadit u Spolku knihkupců a nakladatelů a také u Svazu knihařů levnější ceny knih a knihovních vazeb pro veřejné knihovny.

Masarykův lidovýchovný ústav prováděl průzkumy, jak jsou kteří spisovatelé v knihovnách zastoupeni a jak se čtou. V městských knihovnách se v roce 1929 půjčilo devět milionů svazků převážně zábavné literatury. Jiří Mahen provedl v roce 1929 vlastní průzkum v městských knihovnách, který sledoval i náklady na knihy, vazby, mzdy ve srovnání s výpůjčkami, množstvím čtenářů ve vztahu k počtu obyvatel města (Slovanská knihověda. 1931, s. 79–80). Odpovědi ukázaly na neutěšený stav knihoven. Do eventuální novelizace knihovního zákona však zasáhla světová hospodářská krize.

Na valné hromadě SVOK v Kolíně 4. května 1930 bylo zvoleno staronové složení jeho výboru a schváleno memorandum o potřebách veřejných knihoven obecních (Osvětový věstník moravskoslezský. 1930, s. 1–3). V memorandu se požadovala novelizace knihovnického zákona, provedení šetření o desetileté činnosti knihoven, soustředění pozornosti k malým vesnickým knihovnám, provedení systemizace a ustavení samostatného oddělení pro veřejné knihovny na Ministerstvu školství a národní osvěty. Memorandum pak předala tříčlenná delegace představitelů obou knihovnických spolků (J. Mahen a S. Rambousek za SVOK a předseda Spolku čs. knihovníků F. K. Soukup) ministrovi Ivanu Dérerovi. Slíbil věnovat těmto otázkám náležitou pozornost i v souvislosti se státním rozpočtem, jenže v době hospodářské krize zůstalo jen u slibu.

Na jednání výboru SVOK 22. března 1931 v Brně bylo rozhodnuto, že spolek vydá svým nákladem plakát, vybízející čtenáře i občany k ochraně knih s tím, že text napíše starosta Jiří Mahen a obrázky nakreslí akad. malíř Josef Lada. Je to první zpráva o legendárním plakátu, který ovšem vyšel ve Státním nakladatelství až v roce 1934.

Začátek třicátých let 20. století byl ve znamení hospodářských problémů. V roce 1933 se snížily výdaje státního rozpočtu na podporu lidové výchovy a obecních knihoven o 60 % ve srovnání s rokem předchozím, který už byl také krácený. I to byl důvod, proč se v knihovnickém tisku ozývaly hlasy proti organizačnímu tříštění sil v několika spolcích. Knihovnická činnost mohla mít podle takových názorů úspěch jen koncentrací sil knihovníků obecních a veřejných knihoven, ale i knihovníků, působících v knihovnách vědeckých a administrativních. Slučovací snahy mezi oběma spolky trvaly přes dva roky. Výsledek byl oznámen na X. sjezdu československých knihovníků, který se konal v květnu 1934 v Hradci Králové. Oba knihovnické spolky jako jeho pořadatelé se na něm dohodly na změnách stanov Spolku čs. knihovníků. Bylo na něm například také dohodnuto, že knihovníci malých venkovských knihoven nemusí povinně odebírat drahý Časopis československých knihovníků a při zachování nižšího členského příspěvku se mohou stát členy spolku. Ten změnil název na Ústřední spolek československých knihovníků. Ke sloučení Spolku čs. knihovníků se SVOK došlo formálně na ustavující valné hromadě 16. června 1935. Předsedou nové organizace se stal František K. Soukup, který dlouhodobě prosazoval zájmy venkovských knihoven, místopředsedy Jiří Mahen a Josef Volf. Spolková činnost v meziválečném období hájila stavovské zájmy, v knihovnictví se zaměřovala na řešení profesních problémů a pořádání knihovnických sjezdů. Měla význam i pro vzájemné poznávání stavu veřejných knihoven v jednotlivých regionech.