Main content
RECENZE: Kterak filozof Horáček k nakladatelství Paseka přišel a co z toho vzešlo
PETR NAGY
Přece tady nebudeme sedět nasucho. Bilanční rozhovor Petra Placáka s nakladatelem Ladislavem Horáčkem. Praha a Litomyšl: Paseka, 2014. 1. vyd. 192 s.
Nakladatelství Paseka svou činnost zahájilo na jaře roku 1990 a během následujících let se zařadilo mezi respektované stálice českého knižního trhu. U příležitosti čtvrtstoletí jeho existence vyšla na sklonku loňského roku publikace nazvaná Přece tady nebudeme sedět nasucho, která přináší knižní rozhovor s nakladatelem, ale také knihkupcem, kulturním organizátorem, zapáleným „váchalogem“ a svého času i majitelem pohostinství Ladislavem Horáčkem (* 1947). Štastným rozhodnutím se ukázala být volba tazatele, který je v přítomném dialogu Horáčkovi rovnocenným partnerem a jímž se stala další výrazná postava české kultury, o generaci mladší spisovatel, historik a publicista Petr Placák (1964). Věkový rozdíl dotyčné dvojici nijak nebránil v nadmíru srdečné a místy jadrné konverzaci, kterou spolu opakovaně vedli v hospodských kulisách. Rovněž počáteční Placákovy obavy z možných úskalí žánru „bilančního rozhovoru“ byly brzy zažehnány – „Horáček si totiž na nic nehraje (i když si třeba zrovna hraje)“.
Kromě Placákova „autorského vkladu“ a hovorového jazyka obou zúčastněných prospívá čtenářské atraktivnosti výsledného textu rovněž fakt, že se příliš neohlíží na chronologické mapování Horáčkových osudů a vcelku přirozeně plyne od jednoho tématu k druhému, aniž by ovšem zůstala opominuta nějaká důležitá kapitola nakladatelova osobního či profesního života. Samotnou existenci Ladislava Horáčka lze přitom rozčlenit na dvě zásadní etapy, v nichž se současně odráží i novodobý politický vývoj naší země, totiž na období před Pasekou (1947–1989) a po jejím vzniku (1990 až 2014). Klíčovým se ovšem z dnešní perspektivy jeví také rok 1972, kdy dochází k vpravdě iniciačnímu setkání Ladislava Horáčka s Váchalovým Krvavým románem, který se od té doby rozmanitými způsoby a stále hlouběji vplétá do jeho životního příběhu, od názvu nakladatelství (potažmo knihkupectví a hospody) přes filmové či divadelní zpracování románu a provoz litomyšlského Portmonea po vydávání reprintů Váchalových děl (právě Krvavý román se stal první knihou vydanou v Pasece).
Horáčkovo vzpomínání na léta dospívání a zrání dává čtenáři nahlédnout kupříkladu do měnící se atmosféry na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde budoucí nakladatel studoval v letech 1970–1974 filozofii a coby člen Akademické rady studentů se aktivně podílel třeba na organizaci Palachova pohřbu („Byl jsem hrozně pyšný, že můžu chvíli stát čestnou stráž u jeho rakve, což byl pro mne určující a zároveň limitující zážitek na celý život“). Ostatně v názoru na Palachův čin a jeho odkaz nalézá Horáček shodu s Placákem, stejně jako v celé řadě dalších témat spjatých s oběma svorně nenáviděnou dobou komunismu. Společná je jim také záliba v historii, jejíž kořeny sahají v Horáčkově případě do dob formování stolní společnosti v hostinci U Modré štiky, k níž patřili mnozí dnešní renomovaní historici formátu Petra Čorneje, Pavla Běliny či Jiřího Raka, a jejíž plody sklízí(me) vlastně dodnes, třeba v podobě loni dokončeného projektu Velkých dějin zemí Koruny české (15 dílů, 19 svazků, přes 14 000 stran), na němž se významnou měrou podílel právě Bělina nebo Čornej.
Úhelný kámen Horáčkova života i přítomné knihy však pochopitelně představuje nakladatelská činnost, v kterémžto oboru se začal pohybovat již před revolucí coby redaktor Středočeského nakladatelství. Horáčkovy vzpomínky tak odkrývají mnohé z absurdit předlistopadového knižního trhu, stejně jako řadu příznačných rysů provázejících jeho nelehkou porevoluční transformaci, s nimiž se jako majitel nového soukromého nakladatelství byl nucen vypořádat. Mnohé čtenáře pak možná překvapí bohatost a pestrost Horáčkových podnikatelských a kulturních aktivit v uplynulých pětadvaceti letech, které zdaleka nesouvisely pouze s jeho nakladatelstvím Paseka. Přestože leckteré informace, týkající se třeba dobového koloritu pražské intelektuální scény, může současný čtenář shledat poněkud marginálními, Horáčkův portrét by bez nich nebyl úplný. Placákův knižní rozhovor s Ladislavem Horáčkem, doprovázený bohatou fotografickou přílohou, věrně odráží nevšední naturel svérázného „nakladatele Paseky“ – je totiž titulem pro mnohé poutavým, zábavným a poučným, současně však pro některé čtenáře jen obtížně stravitelným.