Rozhovor s Vlastimilem Vondruškou začal trochu netypicky tématem zdravé výživy. Nešlo si totiž nevšimnou dobré kondice a pohody, kterou spisovatel vyzařoval, a když navíc odmítl cukr do kávy i nabízené sušenky… Potom už ale došlo na to nejdůležitější – jeho knihy, spisovatelskou dráhu, spolupráci s knihovnami a závěrem i na malé nahlédnutí do středověku… Středověk očima Vlastimila Vondrušky bude také tématem besedy, kterou jsme společně naplánovali na druhý říjnový týden ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně, v níž se naše setkání uskutečnilo. Jste s předstihem srdečně zváni, ale pozor na jednu věc: „…jen s mí­st­ními ‘badateli’ bývají někdy potíže,“ směje se Vlastimil Vondruška.

Podle statistik půjčovanosti knih, sledovaných Národní knihovnou v Praze, jste byl v letech 2011, 2012 i 2013 u nás nejžádanějším autorem. Věděl jste to?

Dozvěděl jsem se to až na podzim roku 2014 díky zprávě ČTK. Záhy poté mi to oznámilo několik novinářů, že by se mnou chtěli udělat rozhovor. Většina otázek se nesla v duchu nesmírného údivu, jak je možné, že je neznámý autor nejčtenější. A jak je možné, že o tom dosud nevěděli. To říkám proto, že existuje obrovský rozdíl mezi představami médií a knižní realitou, a je to škoda. Určitě by stálo za to více medializovat, co lidé ve skutečnosti čtou, protože jinak vzniká dojem, že jediná naše knižní kultura je ta, jejíž autoři se objevují na stránkách bulvárů nebo dostávají ceny za knížky, jejichž prodej se počítá v řádu desítek kusů. Už Umberto Ecco napsal, že knihy se píší proto, aby byly čteny, a ne aby ležely v zaprášených regálech.

Odhlédneme-li od toho, že vaše knihy jsou zkrátka dobře napsané a dobře se čtou, čemu přičítáte současný zájem o historická témata?

Když jsem před dvaceti lety zkoušel v různých nakladatelstvích nabízet své rukopisy, redaktoři mne odmítali s tím, že český čtenář nemá o historii zájem, je to prý vyčpělé a příliš to zavání naftalínem, Jiráskem a Nejedlým. Teď prý „frčí“ americká literatura. Nesouhlasil jsem ze stejného důvodu, o kterém mluvím už v předchozí odpovědi. Český národ vždycky ctil své dějiny a pou­ze nakladatelství, obluzená zahraničím, si toho nevšimla. Proto si tak vážím svého nakladatele Moravské Bastei z Brna, protože ten se už tehdy choval jinak. Dodnes vzpomínám na rozhovor s ředitelem docentem Stroebingerem v jakémsi časopisu, který tehdy tvrdil, že oni se chtějí českým autorům a národním dějinám věnovat. Díky tomu článku jsme se spojili a díky němu naše „nakladatelské manželství“ trvá už déle než patnáct let. Záhy se k historickým tématům začali obracet další autoři a nakladatelé, neboť pochopili, že zlato je třeba hledat doma a ne za oceánem. Český čtenář je totiž kultivovaný, občas podléhá módním trendům, ale žije tady. O historii měl zájem vždy, ale strmý růst tohoto žánru v současnosti lze přičíst ještě jedné zajímavé věci. Čím více byl v minulosti český národ utlačovaný, tím více se zajímal o své dějiny. Tuhle zkušenost ať si každý vyloží po svém.

Vy jste historii vystudoval. Jak se vlastně z historika/etnografa stane spisovatel?

V životě je všechno souhra náhod. Svou nejčestnější občanskou povinnost jsem absolvoval u jednotky, která se eufemisticky nazývala silničně-stavební prapor. Leč v době mého mládí jsme už třídní nepřátele vymýtili, a proto se tyto jednotky skládaly z kriminálníků, absolutních debilů a posluchačů filozofické fakulty (aby bylo jasno, já tam byl jako absolvent filozofické fakulty). Co se však od časů majora Terazkyho nezměnilo, byla naprostá dezorganizace vojenského života. Proto jsem hodně času trávil nedovoleně vzdálen od posádky. A tento čas jsem trávil v jihomoravských archivech (stavěli jsme jadernou elektrárnu v Dukovanech, tedy lépe řečeno, pobývali jsme na staveništi elektrárny). A v archivech jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Začal jsem je studovat, nikoli že by mne napadlo, že budu někdy psát historické detektivky, ale proto, že jsou v nich unikátní zprávy o běžném životě. Po skončení vojny jsem během aspirantury v Československé akademii věd začal psát pro Signál, kde jsem vydával sloupky o historii, ovšem vždy na základě nějakého skutečného zločinu. A s překvapením jsem zjistil, že mi beletristická forma psaní nesmírně vyhovuje, protože se mohu více „rozmáchnout“. A tak jsem kromě vědeckých studií začal dělat první nesmělé literární krůčky.

Výhradně spisovatelské činnosti se věnujete od roku 2009. Měnil byste?

Já nedělám nikdy nic bez rozmyslu, a pokud jsem se stal spisovatelem „na plný úvazek“, věděl jsem, do čeho jdu, a rozhodně bych neměnil. Do roku 2009 jsem provozoval sklárnu Královská huť v Doksech, kterou jsem založil spolu se svou ženou. Vyráběli jsme tam kopie historického skla a myslím, že jsme byli úspěšní. Proto se všichni divili, proč s tím končíme, protože jsme byli asi jediná firma u nás, která skončila výrobu v situaci, kdy byla neustále ve zisku. Jenže na dvou židlích se sedět nedá a psát a podnikat, pokud děláte oboje s maximálním nasazením, to prostě nejde. A k tomu ještě připočítejte schválnosti života. Jak postupně krachovaly sklárny v okolí, chodilo k nám stále více a více úředníků na kontroly, protože měli plán, kolik mají zkontrolovat, a neměli kam jinam chodit. Prostě drobnosti vás nakonec zadusí. Od doby, kdy jsme sklárnu uzavřeli, jsem se tak trochu zregeneroval, protože podnikání, pokud většinu práce a všechnu odpovědnost nesete výhradně na svých bedrech, je martyrium. Jako spisovatel nemám méně práce, ale určitě žiju klidněji. I když kolem vyhaslé sklářské pece, která nám v budově sklárny zůstala, chodím stá­le s nostalgií.

„Klidnější“ život jistě oživují autorské bese­dy, mimo jiné i v knihovnách, nelze se tedy nezeptat, jak se vám s nimi spolupracuje a líbí se vám „naše“ knihovny?

Já bych odpověděl šířeji. S knihovnami se mi spolupracuje skvěle a hrozně dobře se cítím mezi čtenáři, s kterými se v nich mohu setkávat. Od začátku svého literárního snažení (ovlivněn sklářskými zkušenostmi) jsem dbal na marketing. Je­ho součástí samozřejmě bylo navštěvování knihoven. Zpočátku pár akcí do roka, ale časem se to rozrostlo a dnes musím „brzdit“, aby mi zbyl čas na psaní. Má vystoupení v knihovnách nejsou autorské čtení (přiznám se, že to já rád nemám), není to ani klasická beseda, je to cosi jako talk-show. Do loňského roku ji ještě doprovázel zpěv, protože se mnou jezdíval Petr Traxler a hrával své skvělé písně středověkých žáků darebáků a renesanční milostné zpěvy. Ale loni nás bohužel navždy opustil. Navzdory tomu zájem o mé pořady stále je a jsem opravdu „vyprodán“ na dlouho předem, takže s ohledem na čas momentálně obsazuji s knihovnami termíny na příští rok.

Pro mne mají akce v knihovnách hned několik půvabů. Pokud odmyslíme od faktu, že ve větši­ně knihoven působí ženy, pak musím říci, že se za posledních dvacet let hodně změnilo. Mnoho knihoven se zmodernizovalo, ve většině lze nalézt atraktivní tituly a co je potěšitelné, zájem čtenářů o knihovní služby skoro všude roste. Pro mě jsou navíc zajímavé názory čtenářů, protože na konci každého setkání je beseda či diskuse. Mohu si tak dělat představu, co vlastně čtenáři chtějí, co jim vadí, jakým směrem bych měl kráčet. Protože knihy se nepíšou proto, aby se líbily literárním kritikům, ale čtenářům. To není podbízení, neboť smyslem literatury od nejstarších časů bylo dávat lidem radost, víru a naději.

Vás čtou čtenáři rádi, ale co čtete rád vy? „Sáhnete“ i po elektronické knize?

Elektronickou knihu jsem dosud žádnou nečetl. A asi už ani nebudu. Že je evropská civilizace dekadentní a v úpadku, mi potvrdil nedávný knižní veletrh ve Frankfurtu, kde se k čtečkám elektronických knih prodával sprej, jímž tu věc nastříkáte, a ona má vůni papíru. No, nevím… Ze současných statistik navíc vyplývá, že se růst pro­deje elektronických čteček celosvětově zastavil a stag­nuje i prodej e-knih. Jsem konzervativní, a až zemřu, budu v ruce třímat knihu tištěnou na papíře. Jakou, to zatím nevím. Pravda je, že mi na čtení beletrie příliš času nezbývá, protože kromě vlastní práce musím neustále sledovat odborné publikace. Pokud však sáhnu po beletrii, je to často spíše dílo starší, klasické. Rád se vracím k titulům svého mládí, protože po letech v nich nacházím úplně jiný úhel pohledu, zajímá mne, jak s výstavbou motivů pracovali velikáni literatury. Pokud bych však měl jmenovat nějaký oblíbený titul konkrétně, pak by to spektrum bylo hodně široké – od Šolochovova Tichého Donu až po Chevallierovy Zvonokosy.

A máte oblíbené panovníky nebo historické postavy?

Protože píšu poměrně emotivně, musím svým postavám věřit, musím k nim mít pozitivní vztah. Je tedy logické, že píšu především o takových historických osobnostech, které považuji za kladné a pro naše dějiny užitečné. Mými oblíbenými jsou poslední Přemyslovci, protože vysoko ční nad všemi politiky našich dějin, nad těmi minulými i současnými. Víte, on je v politice obrovský rozdíl, pokud nějaký panovník spravoval zem, která byla jeho, a dělal vše, aby ji zvelebil a po mnoha a mnoha letech předal v co nejlepším stavu své­mu synovi. Středověcí panovníci v mezích tehdejších možností chránili svůj lid a nikdy nedělali nic vysloveně proti němu. To tvrdila až marxistická historie (a přisadila si i ta raně buržoazní, aby dokázala prohnilost feudalismu). Dnešní politici vládnou v horizontu od voleb do voleb. Co bude za třicet let, je jim ve skutečnosti naprosto jedno, protože během své „vlády“ chtějí zabezpečit především sami sebe. A místo aby opravdu svědomitě zem spravovali, slibují voličům podle známého klíče, že nikdo vám nemůže dát tolik, kolik já vám mohu slíbit. Proto dnešní politika nesahá svým étosem ani po kolena té Přemyslovské.

Neuvažoval jste tedy někdy o napsání romá­nu bez historické tematiky?

Já jsem ho napsal: jmenuje se Strana štěstí a je satirou na současnou politiku. Psal jsem ho před osmi lety a vymyslel jsem tam neuvěřitelné množ­ství hloupostí, které se k mé hrůze postup­ně naplňují.

Tak se raději vrátíme k té historii… Byl počátek vydávání Husitské epopeje, vašeho nejnovějšího díla, cíleně směřován k roku 2015, kdy si připomínáme 600 let od upálení Jana Husa? Jak dlouho trvala příprava na její psaní?

I když náhodou Husitská epopej spadá do oslav upálení Mistra Jana Husa, vůbec jsem to tak neplánoval. Kdysi dávno, když jsem začal psát beletrii, jsem si pro sebe udělal plán témat, který jsem pracovně nazval „Kde nechal Jirásek díru“. Po Přemyslovcích tam byli husité a náhodou to tak vyšlo.

Na každý podobný velký projekt se samozřejmě musíte připravit. I když jsem historii studoval a myslím, že se ve středověku pohybuji velice jistě, tak s husitstvím to tak snadné není. Musel jsem nastudovat současné historické prá­ce, protože pohled na mnoho věcí se diametrálně liší od časů mých školních let. Husitství je totiž nejkontroverznější téma našich národních dějin (tedy těch starších). Je určitým neuralgickým bodem našeho chápání českých středověkých dějin. Snad žádná jiná doba nebyla poznamenána ideologií tolik jako právě události první poloviny 15. století. Jenže právě pohled na husitství se významně podílel na našem pojetí národa a vlastenectví, ale také třeba na představách sociální spravedlnosti, a to jak ve smyslu dobrém, tak i špatném. Chci proto přiblížit husitství co nejvěrněji, ale jinak než starší autoři. Jde o dobu nesmírně složitou (i když pro středověk zcela typickou) a obě strany sporu měly svým způsobem pravdu, obě nesou díl viny za devastaci země a obě páchaly bezpráví. Obě však také bojovaly za své ideály a konaly skutky špatné i dobré. Na osudech jednoho rodu vyprávím o té době bez příkras a frází. Právě dnes je totiž podle mne aktuální zamyslet se nad otázkou, která provází celé dějiny lidstva – kde je hranice svobody a zda je možné nadřadit ideologii potřebám praktického života. Na něco takového se musíte samozřejmě připravovat opravdu léta, protože já nechci opakovat myšlenky jiných, ale snažím se vytvořit si vlastní názor. A ten pak přenáším do knih.

Z nich ale například život prostých lidí nevyznívá tak krušně, jak to v případě středověku známe ze školy. Byl tedy hodně tvrdý, nebo ne?

Je otázka, co si představujeme pod pojmem „tvrdý život“. Ano, byla to doba hmotného nedostatku, lidé museli tvrdě bojovat o přežití, nikdo jim nic nedal zadarmo. To je jedna stránka mince. Ta druhá je fakt, že byli se svým životem nejen spokojení, ale oni byli šťastní, byli optimisty a jsem přesvědčený, že měli k životu mnohem pozitivnější přístup, než máme dneska my. Stačí se podívat do kronik, pokud se popisují nějaké katastrofy. Ano, stalo se to, píšou, ale život jde dál, musíme se s tím nějak poprat. Nefňukali! Dneska nám ve skutečnosti nehrozí nic fatální­ho, ale z médií mám pocit, že nastává apokalypsa. Pokud se podíváte do televize, pak lid, kte­rý je stavěn před kamery, prolévá neustále kýble slz nad tím, jak je nám zle. Zapomněli jsme totiž na to, co je skutečným smyslem života. Díky politické pseudoideologii rovnosti si lidé myslí, že mohou bez práce mít, cokoli si zamanou. Jenže většina na to prostě nemá schopnosti a život je něco jiného než vyhlášky a politické sliby. A pro­to mnozí neuskuteční svoje sny a jsou frustrovaní a nešťastní.

Naši předkové byli realisti. Oni nemohli snít, protože to by byl jejich konec. Smysl života proto hledali v tom, co bylo dosažitelné. Životními hodnotami bylo uživit poctivě sebe a svou rodinu, mít rodinu a děti a dětem předat majetek. Pokud nepřijde zrovna morová epidemie nebo třicetiletá válka, jsou to touhy splnitelné. Většina předků proto odcházela z tohoto světa s přesvědčením, že naplnili smysl svého pozemského bytí. A proto byli usmíření se světem a Bohem a byli šťastnější než my. Protože ve skutečnosti jsou duchovní hodnoty vždycky cennější než pomíjející světské statky. To nemyslím z hlediska náboženství, ale z hlediska obecné lidské pokory, morálky a cti.

Děkujeme za rozhovor.

Lenka Šimková, Zuzana Mračková

PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc. (* 1955),

se narodil v Kladně a po absolvování gymnázia vystudoval obor historie a etnografie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd ukončil v roce 1982. Působil v Národním muzeu v Praze a je autorem řady výstav (kromě jiného expozice Dějiny české státnosti do roku 1848 v Lobkovickém paláci na Pražském hradě – otevřena 1987). Od roku 1990 se věnoval podnikání, publicistice a literatuře. Společně s manželkou Alenou (je rovněž publicistka a spisovatelka) založil sklárnu Královskou huť v Doksech, kterou provozoval do roku 2009 (za tuto činnost získal ocenění ministra kultury ČR). Od roku 2009 se věnuje výhradně spisovatelské činnosti. Kromě literatury patřilo mezi jeho zájmy především horolezectví (aktivně se mu věnoval více než 20 let), dnes se věnuje už jen rekreačním sportům, cestování, fotografii, štípání dřeva a svému psovi.

Literárně je činný s přestávkami od mládí. Psal pro různé populární i odborné časopisy. Dosud publikoval více než 50 vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, 15 knih vědeckých a populárně naučných, více než 40 historických románů pro dospělé a několik knih pro mládež. Jeho knih se dosud prodalo více než 900 000. Mezi nejúspěšnější se řadí Přemyslovská epopej  (má čtyři díly a zatím se prodalo už přes 100 tisíc výtisků).

Kromě literární tvorby je autorem dvou divadelních her a filmu Jménem krále. Spolupracuje s Českým rozhlasem a pořádá pravidelná setkání v knihovnách. Spolu s Petrem Traxlerem vystupoval v pořadu Příběhy a písničky ze středověku (více než 200 repríz). Podle jeho románů vznikly čtyři rozhlasové hry, vydané rovněž na CD. Připravil čtyřdílné dokumentární DVD Lidový rok. Za své dílo byl oceněn Zlatou stuhou IBBY, cenou knihovníků SUK a získal sedm cen čtenářů nakladatelství MOBA.