Redaktorka: 1973–1984, 1991

Šéfredaktorka: 1992–2006

Po přečtení příspěvku své kolegyně Olgy Vaškové jsem si uvědomila, že nepůjde ani trošku opisovat: každá jsme nastoupila v jinou dobu. V jiném věku a v úplně jiné společensko-politické konstelaci. Já začátkem sedmdesátých let, hned po vysoké škole, ve chvíli, kdy doznívaly tzv. prověrky, v nichž se hodnotil poměr k sovětské invazi v roce 1968. Hned druhý den mého pobytu v redakci se odehrávala schůze, na níž bylo několika redaktorům de facto oznámeno, že budou propuštěni. A byli – po delším či kratším boji zmizeli všichni. Jediná výhoda: člověk hned od začátku věděl, na čem je.

I když jsem knihovnictví vystudovala, věděla jsem o něm pramálo a z dnešního pohledu se mi zdá, že jsem se učila hrozně pomalu. Vše bylo v jakémsi mlžném oparu. Dnes bych tomu řekla ideologický nátěr, který rozostřoval obrysy a bránil v pronikání k jádru věcí. Sebevětší blbost (i chytrost) se řešila ve světle závěrů nějakého sjezdu KSČ. Vždycky trvalo určitý čas, než se lidé odvážili být přímočaří (na oficiální platformě nikdy, v soukromí po delším či kratším oťukávání), o kritickém přístupu nemluvě. Zahraniční zkušenosti se přejímaly jen z jedné světové strany, a to ještě z té, kde veřejné knihovnictví nebylo nijak zvlášť rozvinuté, dokonce na mnoha místech prostě ani neexistovalo.

Zároveň s tím jsem ovšem začala poznávat knihovnice a knihovníky, a to už byla jiná káva. Zažraní do svého oboru, z jejich kuloárových debat vždy „vylézaly“ podstatné věci, takže jsem začala chápat to, co na katedře knihovnictví jaksi zapomínali vytknout před závorku: že knihovnictví je služba – a od toho se odvíjí všechno ostatní. Uvědomuji si, že trochu generalizuji, ale píšu jen malou glosu a po těch letech a ve srovnání s dneškem si tenhle pohled snad mohu dovolit. Dokázala bych popsat i bizarnější věci, ale raději odkážu na svou výše zmíněnou kolegyni, která před deseti a pěti lety – vždy při výročí vzniku časopisu – procházela staré ročníky Čtenáře a vždy v nich našla překvapivě velké množství dobrých zpráv o českých knihovnách.

Přeladím tedy na jinou strunu a budu se věnovat tomu, co mi působení ve Čtenáři dalo. To nejlepší, co jsem si odnesla, bylo seznámení s řadou pozoruhodných lidí. Nedokážu napsat o všech a musím vybírat. Při jedné z prvních reportáží v sedmdesátých letech jsem se v Chebu seznámila s dlouholetým ředitelem okresní knihovny, tehdy poměrně čerstvě sesazeným (myslím, že o sovětské invazi nehovořil jako o přátelské pomoci) panem Karlem Douchou a jeho ženou Clotildou, kteří v pohraniční knihovně strávili život – od pětačtyřicátého roku až do odchodu do důchodu (u pana ředitele vynuceného). Tvrdě pracovali, aby z hromad nacistické literatury vybrali použitelné zbytky, z nichž vytvořili základ fondu nejen chebské, ale i okolních knihoven. Padesátými i šedesátými léty prošli s jasným povědomím o smyslu své práce, přestože jako odměnu občas slízli nějakou perzekuci. Oba byli chodící kronikou pro nás už těžko představitelných zážitků. Skutečné přátelství jsem navázala s bystrou a energickou Danou Kupcovou z Knihovny města Ostravy a legendárním ředitelem náchodské knihovny Jaroslavem Suchým. Každý měl jinou představu o tom, jak knihovnické služby poskytovat, ale na jejich účelu se oba shodli. Předvedli mi, jak diskutovat a vášnivě hájit a argumentovat pro svůj názor a přitom si vážit svého oponenta a celou dobu ho považovat za svého přítele. S doktorem Suchým jsem se naposledy setkala v roce 2001 na 4. valné hromadě SKIP v Brně, kde dostal Cenu českých knihovníků. A tehdy mi řekl, že si váží toho, že jsme si mohli vždycky věřit. Žádný metál nemůže tuhle větu vyvážit.

Mrzí mě, že nemohu uvést všechny své spřátelené kolegy, knihovnice a knihovníky, s nimiž jsem spolupracovala a jejichž práce si nesmírně vážím. Patří mezi ně tým Víta Richtera z Národní knihovny ČR, který dal činnosti někdejšího „metoďáku“, dnes Knihovnického institutu, hluboký smysl a nevídanou efektivitu. Jakožto šéf má výkonnost několika pracovních sil. Ráda jsem spolupracovala s Ladislavem Kurkou, který po sametové revoluci v době nástupu gründerského kapitalismu hovořil velmi skepticky o výstavbě a rekonstrukci knihoven a za pár let nevěděl, kde mu hlava stojí. Jeho stopu nesou nejzdařilejší projekty. Chtě nechtě musím vzpomenout na svou poslední nadřízenou – Jiřinu Kádnerovou. Ne vždy jsme měly na věci stejný názor, ale o Čtenáře šlo nám oběma a Jiřina si na jeho zachování odpracovala velký kus práce.

Musím se vrátit i ke své kolegyni Olze Vaškové. Už jsem někde napsala, že se po svém příchodu suverénně ujala redakční práce, rychle vplula do knihovnické problematiky, navazovala přátelské vztahy s našimi spolupracovníky a pro mě byla naše spolupráce vždy velkou radostí. I ona má velkou zásluhu na tom, že Čtenář přežil.

A nakonec jsem si nechala to nejlepší. Bylo mimořádně zajímavé pozorovat, jak se knihovny ze zmatku devadesátých let prokousávaly ke své dnešní podobě. Jsem ráda, že jsem mohla být u toho, když se ze zaprášených a podceňovaných knihoven staly moderní a dynamické instituce, když se ukázalo, jak nadaní a šikovní jsou lidé, kteří v nich pracují.