PETRA RAŠKOVÁ raskova@svkkl.cz

Jsem pro spojení sil

Středočeská vědecká knihovna v Kladně si letos v září připomíná 120. výročí svého vzniku. Původně spolkovou knihovnu převzalo město a od roku 2001 je příspěvkovou organizací Středočeského kraje. O jejím vývoji i plánech do budoucna hovoří Jiří Mika, který v knihovně působí již od roku 1997. V říjnu 2012 se stal jejím ředitelem.

Pane řediteli, pojďme si udělat výlet do minulosti. Představme si, že jsme se ocitli v roce 1897, kdy knihovna vznikla. Co stálo u jejího zrodu a v čem se čtenáři té doby lišili od těch dnešních?

Myslím, že to byla zvláštní a zajímavá doba. Představme si důlní věže kolem města i v něm, komíny hutí hned za městem, naštěstí na závětrné straně, takže ty největší dýmy šly po většinu roku přece jen pryč od města, svažité náměstí, na kterém došlo ke zbourání gotického kostelíka a místo něj se začala zrovna v roce 1897 stavět velká novorománská bazilika… Kladno prudce měnilo svůj venkovský charakter na městský. Rozrůstalo se, bohužel, poněkud divoce a chaoticky, takže se promarnila šance dát mu nějaký urbanistický řád, a to se s ním táhne prakticky dodnes. Příliv obyvatel na konci 19. století probouzel společenský život, vznikaly spolky – od hudebních, divadelních přes tělocvičné, stavovské až třeba po různé spiritistické kroužky. A právě z kladenských spolků vzešel někdy v roce 1896 návrh na vytvoření lidové knihovny. První veřejnou knihovnu v Kladně nezřizovala obec, ale spolek s názvem Lidová knihovna na Kladně. Oficiálně vznikl v květnu 1897 a knihovnu se mu podařilo otevřít 5. září téhož roku v jedné místnosti zrovna nedávno dostavěné sokolovny. Čtenářů asi bylo dost, ale knih málo, takže si zpočátku mohl každý půjčit jen jednu knížku na týden.

Má literární kultura v Kladně své místo? Přeci jen to bývalo především město dělníků z Poldovky, a těm už asi moc energie na čtení nezbývalo…

Z prvních statistik vyplývá, že knihovnu využívali nejvíc právě dělníci. Avšak představa, že Kladno bylo jen městem horníků a hutníků, není úplně přesná. Rostoucí město potřebovalo k životu nejrůznější druhy řemesel a živností, lékaře, lékárníky, učitele; hutě zaměstnávaly techniky, inženýry, chemiky… Ostatně, v roce 1925 se do Kladna přistěhoval patrně za obživou z jihočeského Protivína pekař František Kolář se čtyřmi dětmi a z jednoho z nich vyrostl jeden z našich největších básníků, Jiří Kolář. Není asi běžně známé, že Kolář strávil v Kladně dvacet let života, vyučil se zde truhlářem, působil v pěveckém a recitačním spolku Anticorro a napsal tu svou básnickou prvotinu Křestný list. I on patřil ke čtenářům zdejší, v té době už městské knihovny. Ale vraťme se ještě na přelom 19. a 20. století. Mám to období rád od chvíle, kdy jsme před deseti lety připravovali s literárním historikem Alešem Zachem knížku Nakladatelské Kladno, kterou pak vydala naše knihovna k 110. výročí svého vzniku. V ní se můžete dočíst, jak se v průmyslovém městě rozvíjely i tiskárny a nakladatelství. Jak třeba tiskař Jaroslav Šnajdr rozběhl na začátku 20. století poměrně náročný ediční program, který zahrnoval spisy indického básníka Rabíndranátha Thákura nebo filozoficky a nábožensky orientovanou řadu Knihy východní. Osobně jsem se pak do tohoto období ponořil ještě jednou při psaní knížky o kladenském sládkovi, svérázném spisovateli a hlavně vydavateli starých alchymických spisů Otakaru Zacharovi. ¹

S kolegy připravujete knížku také k letošnímu 120. výročí Středočeské vědecké knihovny. Přiblížíte v ní tentokrát historii knihovny?

Jedná se o sborník, kterému jsme dali název Středočeská vědecká knihovna trojím pohledem (pozn. red.: viz obálka na s. 315). První část (Pohled čtenářský) obsahuje příspěvky návštěvníků knihovny, druhá (Pohled knihovnický) vzpomínky bývalých ředitelů a pracovníků a třetí bude opravdu Pohled historický. Z té první části mám trochu pocit, jako bychom si ji nechali napsat na objednávku, protože čtenáři se v ní svěřují, jak knihovna pro ně byla nebo je důležitá, ale nakonec, proč ne? Je vlastně docela fajn pracovat v instituci, která má pro lidi smysl a kterou – někdo třeba jen v době svých studií, někdo po celý život – potřebují.

Co se dá zdůraznit z té historické části? Můžete třeba zmínit, jak knihovna měnila své zřizovatele nebo místa sídla?

Po krátké epizodě spolkové knihovny se jí v roce 1901 ujalo přece jen město a vznikla Obecní knihovna královského horního města Kladna. Už předtím se přestěhovala do budovy Občanské záložny blízko náměstí, odkud přesídlila v roce 1928 do kladenského zámku. Za druhé světové války k ní byly připojeny knihovny z několika okolních obcí, které byly v té době sloučeny s Kladnem, a tak to zůstalo i po válce. V 50. letech se z ní stala Okresní lidová knihovna, od roku 1963 ji zřizoval Středočeský krajský národní výbor a jmenovala se Krajská lidová a později Státní vědecká knihovna v Kladně. Po zrušení krajských národních výborů v roce 1990 se zřizovatelem krajských, respektive státních vědeckých knihoven stalo Ministerstvo kultury a k další změně došlo po vzniku krajů. V roce 2001 byla kladenská knihovna převedena pod Středočeský kraj jako Středočeská vědecká knihovna v Kladně. Tím to ale neskončilo, protože v té době byl také vydán knihovní zákon, který potvrdil možnost, aby se na financování činnosti krajské knihovny, pokud zahrnuje i městské funkce, podílela obec. Kraj toho chtěl využít, nedohodl se však s městem na částce, kterou by mělo na knihovnu přispívat, a místo toho vedení města i kraje rozhodla o rozdělení knihovny na dva samostatné subjekty. Od konce roku 2002 tak v Kladně existuje vedle krajské knihovny také Městská knihovna Kladno, která převzala původní městské pobočky krajské knihovny, včetně dětského oddělení a kladenského informačního centra.

To už jste zažíval osobně jako pracovník knihovny?

Ano, dělení nebylo úplně jednoduché, ale zvládli jsme to. Co se týče mého působení v knihovně, tak letos mám vlastně také malé výročí, protože jsem do ní nastoupil přesně před dvaceti lety, v dubnu 1997, na pozici… jak ji nazvat? Tehdy se ještě nepoužívalo výrazu „systémový knihovník“. Snad tedy programátor, který měl na starosti implementaci knihovního systému.

Jak toto dvacetileté období hodnotíte? Měl jste možnost popsat ho ve výročním sborníku?

Tu možnost jsem si tak trochu přisvojil, historickou část sborníku jsme připravili společně s kolegyní Vlaďkou Švorcovou a ona se ujala té pozapomenuté, starší epochy kladenské knihovny, kdežto já jsem si ponechal novodobější historii od začátku 90. let minulého století. Dodejme, že tuhle část publikace doplňuje ještě text kladenského historika Zdeňka Pospíšila o Okresním domě, což je secesní budova z počátku 20. století, v níž má naše knihovna od roku 1954 své hlavní sídlo. Myslím, že za těch dvacet let strávených v kladenské knihovně jsem zažil hodně proměn, ale že to bylo období, které mělo určitou kontinuitu. Na jeho začátku přišly komerční knihovní systémy založené na relačních databázích. Nastoupil internet. Vznikalo virtuální prostředí, které se ale otevíralo uživatelům současně s tím přirozeným, s tradičním prostorem knihovny. Knihovníci se učili počítačovým dovednostem, připravovali projekty, psali žádosti o granty. To všechno vytrvalo až dosud. Nicméně mám pocit, a snad to není jen vlivem mého věku, že teď se to nějak více láme, mění z podstaty. Vedle komerčních systémů se začínají využívat open-sourcové. Na zpracování velkých objemů dat už nestačí jednoduše strukturované databáze. A tak je to i s procesy v knihovně. Větší knihovny už často nevedou knihovníci, ale manažeři, kteří mají k dispozici nejen systémové knihovníky, ale také projektové manažery, administrátory, pracovníky vztahů k veřejnosti… Dělba práce je určitě potřebná, jen si myslím, že člověka trochu ochuzuje. I ve funkci ředitele knihovny je pro mne pořád příjemné, když si mohu sestavit nějakou jednoduchou bibliografii, zorganizovat kulturní akci nebo přetvořit nějaký nápad do konkrétní podoby projektového záměru. A naopak pro knihovnu je dobré, když se její vedení vyzná v odborné problematice.

Hovoříte o projektových záměrech, můžete tedy prozradit, co Středočeskou vědeckou knihovnu čeká v nejbližších letech?

Byl bych rád, kdyby se podařilo realizovat projekt centrálního depozitáře, který by měl stát na pozemku v blízkosti knihovny. Na první pohled je to jen obyčejný sklad, tedy může se to zdát jako poměrně skromný cíl v době, kdy se v jiných krajích staví nové knihovny. Ale – jednak je to věc, která knihovně dlouhodobě chybí (knihovní fond je uložen na mnoha místech, často v pronajatých nebo nevyhovujících prostorách), jednak otevírá možnosti pro efektivnější zpřístupnění fondu a pro další rozvoj služeb poskytovaných v hlavní budově knihovny, v onom památkovém, secesním bývalém Okresním domě. Myslím si, že pokud se podaří vyřešit problémy se sklady, bude možné ještě víc využít potenciál tohoto domu a poskytovat v něm moderní služby, aniž by bylo nutné stavět novou knihovnu.

Můžeme to brát jako vaše přání knihovně k jejím 120. narozeninám?

Ano. A možná bych přidal ještě jedno přání, a to jak knihovně, tak jejím čtenářům. Přál bych si, aby se někdy v blízké budoucnosti našla cesta k jednání mezi městem Kladnem a Středočeským krajem o opětovném spojení městské a krajské knihovny. Vzájemně si sice nekonkurují, spíš než o konkurenci se dá hovořit o spolupráci a vzájemném doplňování, přesto však, jak kdesi řekl jakýsi kanadský hokejista – a jsme přece v Kladně, rodišti Jaromíra Jágra: „Cesta ke slávě vede přes spojení sil.“

1  MIKA, Jiří. Mezi alembikem a spilkou: svět sládka a spisovatele Otakara Zachara. Kladno: Halda, 2012. 205 s. ISBN 978-80-905223-0-5.