PETR NAGY

Michal Přibáň a kol.: Česká literární nakladatelství 1949–1989. Praha: Academia, 2014. 1. vyd. 651 str.

Obecné povědomí o dějinách české literatury bývá nezřídka omezeno na samotné knihy a jejich autory. Neméně důležitou roli hrají ovšem v historii každého písemnictví nakladatelé, bez nichž by se valná většina textů nikdy nedostala ke svým čtenářům. Erudicí dlážděná a přitom velmi schůdná cesta za poznáním nejvýznamnějších tuzemských nakladatelských domů druhé poloviny 20. století se nyní otevírá v objemné knize s názvem Česká literární nakladatelství 1949–1989 (nakl. Academia). Pod pečlivě vypravenou slovníkovou příručkou je podepsán desetičlenný kolektiv autorů – pracovníků Ústavu pro českou literaturu AV ČR – v čele s literárním historikem, lexikografem a editorem Michalem Přibáněm, kterému co do množství zpracovaných hesel zdatně sekundovali především Michal Jareš a Veronika Košnarová. Vlastnímu přehledu jednotlivých nakladatelství předchází úvod z pera již zmíněného Michala Přibáně, jemuž se zde podařilo v krátkosti nastínit zásadní okamžiky vývoje české nakladatelské scény v průběhu sledovaného období a také osvětlit základní koncepci a strukturu přítomné publikace.

Nutno podotknout, že autoři slovníku nevstupovali na pole nezorané, byť o nějaké bohaté úrodě v této oblasti rovněž nelze hovořit. Ostat­ně všechna zásadní díla pojednávající o českých nakladatelstvích se objevují buď v samotném úvodu, nebo v závěrečném seznamu literatury. Svým časovým vymezením tato publikace příhodně navazuje na internetový Slovník českých nakladatelství 1849–1949 (www.slovnik-nakladatelstvi.cz), spravovaný a průběžně zpřesňovaný i rozšiřovaný Alešem Zachem, který ostatně tuto tematickou oblast zpracoval spolu s Michalem Přibáněm a Michalem Jarešem i ve čtyřdílných Dějinách české literatury a sám je autorem biblio­grafického slovníku Kniha a český exil 1949 až 1990 (1995), mapujícího česká exilová nakladatelství, vydavatelství a edice. Řadu styčných bodů lze pak na první pohled nalézt mezi novým Slovníkem a Encyklopedií českých nakladatelství 1949–2006 (2007). Michal Přibáň se svými kolegy ovšem zvolil poněkud jinou taktiku než autor této příručky Jan Halada – namísto stručné charakteristiky co největšího množství tuzemských nakladatelských podniků (Haladův slovník jich představuje cca 700) dávají přednost vy­čer­pávajícímu popisu nepoměrně užší, zato pečlivě volené sestavy českých nakladatelství. Naopak značná shoda – a to pokud jde přímo o náplň konkrétních hesel – panuje mezi novou publikací a internetovým Slovníkem české literatury po roce 1945(www.slovnikceskeliteratury.cz), což vzhledem k účas­ti stejných autorů na obou projektech není nikterak překvapivé a aktuálně vydané tištěné příručce to na hodnotě nijak neubírá.

Kniha Česká literární nakladatelství 1949–1989 obsahuje pět desítek hesel, snažících se pokrýt nejvýznamnější nakladatelství nejen tuzemská (oficiální), ale též exilová. Stranou pak byly ponechány veškeré samizdatové edice, kterým by prý autoři chtěli věnovat samostatnou, podobně koncipovanou publikaci. Je otázkou, zda by nebylo nakonec lépe, kdyby se kniha soustředila ryze na domácí nakladatelskou scénu. Exilovým vy­davatelským projektům, z nichž jsou zde nadto zastoupeny pouze ty nejznámější, byla v posledních letech věnována nemalá pozornost, což ostat­ně dokládá i dvojice starších knih samotného Michala Přibáně (který je také autorem všech hesel exilových nakladatelství v přítomném Slovníku) – Prvních dvacet let. Kulturní rada a literární život českého exilu 1948–1968(2008) a Jedno jméno, dva osudy. Dvojportrét exilových vydavatelů Antonína Vlacha a Roberta Vlacha (2012).

Autorům je nutno přičíst ke cti, že se v rámci mapování osudů jednotlivých nakladatelství nespokojili se zachycením formálně stanoveného časového úseku, tedy rozmezím let 1949 až 1989, ale neváhali v kýžených případech toto období překročit, a to oběma směry. Svůj přehled tak začínají mnohdy již za první republiky (v případě takového Melantrichu dokonce na sklonku 19. století) a při popisu „nakladatelských trvalek“, jako je Albatros, Mladá fronta či Vyšehrad, pokračují až do současnosti (respektive do roku 2013, kdy slovník začal vznikat). Promyšlená a neměnná struktura hesel zase napomáhá čtenářově snadné orientaci, aniž by pevný kompoziční rámec nějak bránil do výkladu zařadit jakékoliv relevantní informace. S tím, že určité pasáže potom tvoří sáhodlouhé výčty spolupracovníků nebo řada údajů o výši nákladů jednotlivých titu­lů či segmentů produkce, se čtenář podobné slovníkové příručky musí zkrátka smířit.

Pomineme-li ovšem trochu nezáživnou, byť zce­la nezbytnou statistickou rovinu hesel, historie naprosté většiny sledovaných nakladatelství nepostrádá řadu překvapivých či dramatických momentů, ba ani silných lidských příběhů. Velkou zásluhu – či spíše vinu – na tom pochopitelně má poválečný vývoj samotného Československa, přinášející střídavé utužování a uvolňování poměrů a s tím spjaté proměny edičních plánů, cenzurní zásahy, odchody nakladatelských pracovníků do emigrace, zákazy některých autorů (redaktorů, překladatelů, ilustrátorů, knižních grafiků…) a pro­težování jiných, plné sklady neprodejných blábolů a nedostatek papíru na vydávání kvalitní literatury atd. atp. Nemalý prostor autoři věnují také charakteristice jednotlivých edičních řad a opomenuta nejsou ani četná periodika vycházející při celé řadě nakladatelství.

Tak například vydání několika politicky údajně kontroverzních titulů (mj. Škvoreckého Zbabělců) se koncem padesátých let stalo záminkou k zásadním personálním změnám ve vedení nakladatelství Československý spisovatel a k zastavení výroby několika knih včetně plánovaného debutu Bohumila Hrabala Skřivánek na niti. Tezi „sepětí se současným životem“ pak prohlásila v 60. letech za své koncepční východisko nová edice tohoto nakladatelství s názvem Život kolem nás (velká řada 1960–1969, 73 svazků; malá řada 1963–1970, 44 svazků), která neměla být omezována žánrově či formálně, nýbrž pouze a právě požadavkem „aktuálnosti“, a jejíž malá řada se nakonec stala jednou z nejvýraznějších knižnic původní české beletrie šedesátých let (zahájena byla prvním sešitem Kunderových Směšných lásek). A ve stejném nakladatelství vydal roku 1969 nově založený republikový Svaz českých spisovatelů první a až do roku 1989 také poslední číslo surrealistické revue Analogon.

V knize jsou zastoupeny též některé ojedinělé vydavatelské podniky, jako bylo třeba cizojazyč­né nakladatelství Artia (1953–1990), zaměřené na populárně-naučnou literaturu, knihy o umění a literaturu pro děti a mládež. Zde vycházely kupříkladu tzv. panoramatické pohádky, jejichž duchovním otcem byl architekt a ilustrátor Vojtěch Kubašta a z nichž některé – vzniklé ve spolupráci Kubašty a studia Walta Disneye (!) – byly určeny výhradně pro zahraniční trh. Své heslo tu má i proslulá Jazzová sekce (1971–1986) – původně zájmové kulturní sdružení působící především na poli propagace jazzové hudby, které však postupně rozšířilo své vydavatelské a pořadatelské aktivity také do oblasti nezávislého výtvarného umění, literatury, filozofie, divadla a filmu.

Velký zlom v dějinách českého knižního průmyslu samozřejmě představoval rok 1989, který vedle svobody přinesl též zánik mnohých zavedených nakladatelství. A také množství takřka ne­uvěřitelných příběhů, jako je ten spjatý s exilovým nakladatelstvím Poezie mimo domov. Založil jej roku 1975 v Mnichově básník a publicista Daniel Strož vydáním vlastní básnické sbírky, na něž o dva roky navázal soustavnou nakladatelskou činností (mezi jeho spolupracovníky patřil i Karel Kryl). Po roce 1989 nakladatelství pokračovalo v knižní produkci, radikálně se však proměnil jeho charakter. Daniel Strož si totiž polistopadový vývoj vyložil po svém – jako politicky motivovaný postih skupiny dosud hojně publikujících oficiálních básníků. Rozhodl se proto jejich nová díla vydávat sám a posléze začal publicisticky i politicky úzce spolupracovat s KSČM, na jejíž kandidátce byl nakonec zvolen poslancem Evropského parlamentu.

Publikace Česká literární nakladatelství 1949–1989 tak nabízí nejen vyčerpávající profily vybraných tuzemských či exilových nakladatelství, ale zároveň se jí daří pojmenovat (v úvodní studii) a příhodně ilustrovat (výběrem i vlastním obsahem jednotlivých hesel) celou řadu příznačných rysů poválečných dějin české knižní kultury. Sami čtenáři pak budou tento záslužný slovník odkládat nejen o poznání poučenější, ale též bohatší o množství zajímavých tipů pro své budoucí výpravy do knihoven či antikvariátů.