Text a foto EVA HUSÁKOVÁ knihovnachrustenice@email.cz

Před pěti lety jsem převzala obecní knihovnu v Chrustenicích, středočeské vesničce s téměř 900 obyvateli. Knihovnu jsem přebírala od své maminky, takže mě nečekal žádný šok. Vedení obce po mně chtělo, aby se knihovna více zapojila do kulturního života, který se v tu dobu začal probouzet.

Zdědila jsem knihovnu s více než 20 let starými (a dvěma novými) regály. A k tomu fond, který obsahoval kromě nových knih ještě i Leninovy spisy. Za odměnu a jako počáteční investici do mé osoby jsem dostala od obce notebook. Po šesti letech mohu říct, že to byla nejlepší investice, kterou obec mohla udělat. Nemusím vám jistě popisovat, že především knihovníci v malých obcích si nosí práci domů. S notebookem jsem knihy mohla zapisovat kdekoliv, stejně tak po večerech vytvářet webové stránky nebo vyhledávat na internetu nápady na akce. Nebylo tedy těžké zapadnout do role knihovníka v malé knihovně.

Přesně jsem věděla, kdo do knihovny chodí. Já ale potřebovala poznat ty, kteří do knihovny nechodí. Do našeho zpravodaje jsem tedy dala informaci o knihovně, její otvírací době a prvních akcích, které jsem pořádala. Nebudu vám tvrdit, že první akce vzali čtenáři útokem. Naopak, na ty v rámci mého prvního Týdne knihoven nikdo nepřišel. A pak následovala akce pro děti a naše malá knihovna byla plná. Začala jsem tušit, kterým směrem se budu ubírat, a výtvarné dílničky už patří k našim stálicím.

Loni v březnu jsme pořádali už 4. ročník akce Čtení sluší každému, při které čtou naši nejmenší čtenáři s těmi dospělými. V proběhlých ročnících nám četl pan starosta, hasič­ka, automobiloví závodníci nebo horník. Každý rok připravuji několik výstav a pokouším se aspoň jednou ročně pozvat nějakého spisovatele.

Poté co se zvýšila návštěvnost a knihovna začala stabilně „vyrábět“ akce, jsem směle požádala o nákup nových regálů do knihovny. Podařilo se mi získat dotaci od kraje ve výši 25 % celkových nákladů. A čekalo mě stěhování. A vyhazování. Lenin letěl do sběru. Jako knihovník mám jednu neobvyklou vlastnost – nebojím se vyhazovat knihy. Ó ne, to zní krutě… Knihy dávám synovcům do sběru a pravidelně vyhráváme. Ctím pravidlo, že jsme knihovny, ne archivy. Máme přece Národní knihovnu, která uchovává všechny naše „poklady“. Nevidím jediný důvod, proč mít ve fondu dvě police Javořické, když ji 15 let nikdo nevzal do ruky. A když nám něco bude chybět, není nic jednoduššího než použít meziknihovní výpůjční službu. Náš fond během stěhování pohubl o více než tisíc knih – na 2900 titulů. A svě­te div se, nikdo si nestěžoval. Nikdo nehledal staré knihy, většina čtenářů zamíří totiž do novinek. Nejen v době rekonstrukce mě držel nad vodou výměnný fond, který nám poskytuje Středočeská vědecká knihovna v Kladně. A proč na­jed­nou mluvím o rekonstrukci? Přece nedáme nové regály do staré knihovny. Všechny staré regály šly dál do světa – do knihovny, která neměla ani ty staré. Dále šel do kontejneru ošklivý koberec, stěny jsme vymalovali, položili nové lino a knihovna byla jako nová.

Když jsou peníze, jde to. Přiznávám, že v tom­to ohledu mám štěstí. Když jsme nedostali celou dotaci na regály od kraje, obec přispěla. Věřím, že pokud by pan starosta za mnou neviděl práci a pokrok, peníze by nepustil. Všichni víme, že peníze nejsou všechno, mnohdy stačí jenom vyluxovat regály, dát na parapet květiny a knihovna hned vypadá útulněji. Já si například vyprosila malou korkovou nástěnku za stovku. Pověsila jsem ji před knihovnu, umísťuji na ní plakátky lákající na akce, zajímavé články nebo fotky z akcí.

Obroda naší knihovny byla pozvolná, ale podařila se. Čtenáři začali chodit nejen do knihovny, ale i na programy, které pořádáme. Zřizovatel je spokojený, a tak jsou moje prosby skoro vždy vyslyšeny. Jak jsem již psala, mám štěstí na lidi. A to platí i o metodikovi. Paní Červenková ze Středočeské vědecké knihovny mi byla oporou v začátcích, dodávala mi odvahu při rekonstrukci a nakonec jsem díky ní získala i ocenění Středočeský Kramerius pro nejlepšího neprofesionální­ho knihovníka. Každé ocenění práce potěší, a když se nám změnilo osazenstvo metodiků a chtěli mě na Krameria navrhnout znovu, moje srdce zaplesalo. Neusnula jsem na vavřínech, stále jdu svou cestou. A může to být i vaše cesta, ale o tom snad příště.