MIROSLAVA MIKUŠKOVÁ mikuskova@kmo.cz

V situaci, kdy byla v zákoně specifikována potřeba speciálního přístupu knihoven k uživatelům s hendikepem, většina knihovníků velice přivítala projekt Bezbariérová knihovna. Ten si dal za cíl vytvořit metodiku a následně i standard Handicap Friendly, který by byl vodítkem při vytváření podmínek pro uživatele knihovny z řad lidí se zdravotním znevýhodněním – a to jak v oblasti odstraňování architektonických bariér, tak především nabídkou a poskytováním služeb adekvátních jejich potřebám.

Knihovna města Ostravy (dále KMO) a zejména kolegové ze Zvukové knihovny, kteří se práci s uživateli se specifickými potřebami v širší míře a cíleně věnují, se do tohoto projektu aktivně zapojili. Zúčastňovali se seminářů a aktivit pracovních skupin pro přípravu metodik, primárně se snažili nabrat co nejvíce rad a zkušeností od odborníků na různé typy hendikepů. Časem mohli i oni sami zprostředkováním vlastních zkušeností přispět ke vznikající metodice standardu Handicap Friendly, zvláště v oblasti služeb zrakově znevýhodněným uživatelům.

Oddělení Zvukové knihovny pro nevidomé a slabozraké KMO je jednou ze šesti poboček Knihovny a tiskárny K. E. Macana v Praze a je součástí KMO od roku 1975. V současné době poskytuje služby 250 stálým přihlášeným čtenářům. Má stejný fond zvukových knih jako Macanova knihovna a nabídka služeb je velmi rozmanitá.  Seznámit se s ní lze na webových stránkách knihovny: http://cms.kmo.cz/www/cl-900/343-kmo-pro-handicap/. Služby zahrnují také zásilkovou a donáškovou službu, které zprostředkováváme zájemcům z celé Ostravy (donášková služba) i Moravy (zásilková služba). Uživatelé mají možnost dohodnout si individuální návštěvu i mimo půjčovní dobu Zvukového oddělení. Pracovníci docházejí pravidelně do vybraných domovů pro seniory, informují o novinkách ve fondu oddělení, společenských akcích, které knihovna pořádá, případně o některých novinkách v oblasti technického vybavení potřebného pro poslech zvukových knih.

Naše silná stránka spočívá především v individuálním přístupu ke čtenářům a návštěvníkům tohoto oddělení: v navození osobní přátelské atmosféry, která čtenáře přesvědčí, že je v knihovně vítán, že se mu dostane maximální pozornosti, a to nejen v otázkách odborných, ale řekněme i osobních. Jistě neříkám nic nové­ho. Ti, kteří pracují s lidmi se zdravotním hendikepem – v tomto případě s hendikepem zrakovým – vědí, že návštěva knihovny či dokonce osobní návštěva knihovníka nebo dobrovolníka v domácím prostředí uživatele pro ně bývá čas­to jedinou společenskou událostí a knihovník se někdy stává i osobním přítelem. Takto pojatá donášková služba je psychicky, odborně i časo­vě velmi náročná, a proto jsme hledali pomoc v řadách dobrovolníků – např. v řadách studentů. Zde se, bohužel, ukazuje, že ne všichni zapojení studenti jsou vždy těmi nejvhodnějšími dobrovolníky. Jsou empatičtí, vstřícní, poučení, ale respekt k nutnému dodržování časového harmonogramu zatím chybí. Proto i nadále zajišťujeme donáškovou službu převážně vlastními silami.

Ještě několik slov ke studentům – návštěvníkům tohoto oddělení. Jsou to především studenti speciální pedagogiky Ostravské univerzity, kteří přicházejí konzultovat své ročníkové a jiné písemné práce, ale třeba i studenti sociálních a zdravotnických oborů středních škol, kteří zde získávají první praktické zkušenosti s jednáním s osobami se zdravotním hendikepem. Zmiňuji to proto, že uživatelé a návštěvníci oddělení jsou většinou „starší ročníky“, a tak je zájem mladých lidí přínosný a podnětný zvláště při využívání technických novinek. Nezapomínáme ani na žáky základních škol. Těm je určena beseda o komunikaci s nevidomými či zrakově postiženými občany. Je doplněna praktickými ukázkami. Děti mají možnost vyzkoušet si různé simulační a kompenzační pomůc­ky, které jsme díky grantům pořídili, a je zřejmé, že žáci besedu neberou jen jako vhodný únik od školních povinností. Besedu také postupně absolvovali všichni kolegové a kolegyně z celé KMO a vyhodnotili její obsah jako velmi přínosný pro svou praxi v pobočkách, navíc ocenili i přitažlivou formu besedy – workshopu.

Samozřejmostí je úzká spolupráce s organizacemi sdružujícími osoby se zrakovým postižením, především s Tyflocentrem, Tyfloservisem a SONSem. Pořádáme společně řadu kulturně společenských akcí a setkání. Jejich program připravujeme s pomocí a zapojením uživatelů s jinými druhy hendikepu, a zcela přirozeným způsobem sbližujeme osoby s různým typem postižení. Velice oblíbené jsou koncerty mentálně znevýhodněných uživatelů z centra pro zdravotně postižené Čtyřlístku, Mens Sany, výtvarné workshopy se sluchově a tělesně postiženými uživateli nebo „čtení“ zvukových knih jejich autory apod. Velmi se nám osvědčily besedy pořádané společně s Unií neslyšících za účasti překladatele do českého znakového jazyka. Údiv vyvolala například skutečnost, že téměř nevidomý fotograf může pořídit profesionálně zvládnuté fotografie a v knihovně dosta­ne i prostor vystavit je. Poznání, že podporujeme všechny aktivity bez ohledu na postižení, pomalu otevírá hendikepovaným cestu do knihovny a přispívá k jejich integraci, což je u komunity s tímto druhem postižení velmi vzácné.

Nejvýznamnějším počinem naší knihovny na poli prezentace kulturních aktivit nevidomých a zrakově postižených občanů je spoluorganizace mezinárodního festivalu Dny umění nevidomých. Loni se konal již devátý ročník – opět to byl velký svátek a přehlídka schopností nevidomých umělců ze všech uměleckých oborů. Festival se koná v Ostravě tradičně v květnu.

Doufáme, že podobný úspěch by v budoucnu mohl mít i nově vznikající projekt Umění bez bariér. Stejně jako u výše zmíněného festiva

lu nám jde o prezentaci schopností, znalostí a úspěchů lidí s hendikepem – a tak trochu doufáme, že bychom mohli motivovat i další, aby bojovali za splnění svých snů a nadějí.

Činnost oddělení Zvukové knihovny pro nevidomé a slabozraké není v žádném případě formální a stále více se stává přirozeným centrem nejen půjčovních a informačních služeb, ale i dalších aktivit zdravotně znevýhodněných spoluobčanů. Myšlenka, že lidé, návštěvníci a čtenáři, jsou nejdůležitějším měřítkem knihovnic­ké profese, je nám vlastní.

Tyto skutečnosti byly zřejmě rozhodující i při posuzování oprávněnosti přiznání certifikátu Handicap Friendly, o nějž jsme požádali.

Ostatní požadavky standardu, zvláště z hlediska architektonických aspektů bezbariérovo­sti, nebyly našim snahám zcela příznivé. Ústřed­ní knihovna a její oddělení Zvuková knihovna má svůj prostor ve velmi členité budově, památkově chráněné, a skloubit některé požadavky standardu s názory památkářů bylo téměř nemožné (vodicí lišty, otevřený prostor, reflexní nátěry atd.). Bylo potřeba zvážit, zda dodržíme všechna doporučení standardu, ale oddělení bude muset opustit stávající prostory, nebo je tak docela nesplníme, ale zůstaneme v prostředí uživatelsky příjemnějším a klidnějším. Po krátkém rychlém průzkumu a poradě s pracovníky Tyflocentra a Tyfloservisu jsme zvolili raději původní „přátelské prostředí“ s předsevzetím, že budeme hledat nové možnosti, jak nedostatky odstranit. Technické a počítačové vybavení zatím splňuje naše, ale hlav­ně čtenářské představy a požadavky. Ovšem všichni víme, jak kompenzační pomůcky a počítačové vybavení rychle stárne. Tyto aspekty lze těžko ovlivnit, ale je potřeba na ně pamatovat. Naštěstí vedení knihovny práci a její výsled­ky oceňuje a na další rozvoj oddělení ve svém rozpočtu pamatuje. Také jsme uspěli v několika grantových řízeních, ale to už jsou dnes běžné způsoby, jak si finančně polepšit, a zmiňuji je jen pro dokreslení stavu.

Po celou dobu od zapojení do projektu Bezbariérová knihovna až po vyhlášení metodik Standardu Handicap Friendlyse pracovníci snažili splnit požadavky nutné k získání standardu ve všech bodech vydané metodiky. V souladu s rčením „nikdo tě nepochválí, když se nepochválíš sám“ jsme o udělení certifikátu po­žádali. Dnes můžeme s hrdostí konstatovat: POVEDLO SE – ale jsme si vědomi toho, že určité mezery musíme ještě vyplnit, pokud budeme chtít certifikát v budoucnu obhájit.

Foto Andrea Peříková