JIŘÍ TRÁVNÍČEK travnicek@ucl.cas.cz

Dawidowicz-Chymkowska, Olga a Dominika MICHALAK. Stan czytelnictwa w Polsce w 2012 roku.Warszawa: Biblioteka Narodowa, 2015, 431 stran. ISBN 978-83-7009-780-6.

Vypadá to tak. Třebaže nejhorší výsledek je ten z roku 2008. Tehdy totiž bylo v polské populaci nečtenářů, tj. těch, kdo deklarovali, že během roku nepřečetli ani jednu knihu (kritérium statistického čtenáře), 62 %. V roce 2012 to bylo 61 %. A protože už byly uvolněny i výsledky z průzkumu v roce 2014, zdá se, že by se polská čtenářská kultura mohla odrazit ode dna. Leč nejásejme předčasně, neboť to se zdálo i v roce 2010, kdy se výsledek viditelně zlepšil (56 % nečtenářů); poté však došlo k pádu. (Pro srovnání uveďme čísla z českých výzkumů: 2007 – 17 %, 2010 – 21 %, 2013 – 16 %.) Situace je neradostná – a naši severní sousedé si to zřetelně uvědomují – rovněž na druhý a další pohledy. Ještě v roce 2004 totiž Polsko deklarovalo, že sedm a více knih přečte 24 % Poláků, v letech 2012 a 2014 je to již jen 11 %. Když se mění dosah čtení, mění se i jeho intenzita. Čím je totiž čtenářská stopa užší, tím více v ní převládá čtenářství pragmatické, tedy takové, které je s to se spokojit s tím, co se číst „musí“ (příručky, učebnice). Pokles čtení, jak už to bývá, s sebou táhne dolů i ostatní aktivity čtenářské kultury, jako je nakupování knih či návštěva veřejných knihoven. A pokud čtení je – jak se soudí – spolehlivou diagnózou společenských napětí, tak polská společnost vykazuje značný stupeň neklidu, jakož i vnitřní nesoudržnosti. To je ostatně vidno i na povrchu – viz současná politická situace (leden 2016).

Data a trendy

Polské výzkumy, které organizuje Institut čtenářství při Národní knihovně, se provozují už od počátku 90. let; pravidelně každé dva roky statistickou metodou – reprezentativní výběr, populace 15 +, vzorek 1000–3000 respondentů, metoda dotazníku: face to face. Pokud je promítneme na časovou osu, je to již řada úctyhodná, nehledě na to, že výzkumy čtenářství – ne tak systematické a propracované – se v Polsku prováděly už od 60. let minulého století. Osobně mi není známa žádná jiná země, která by měla za posledních dvacet pět let tak podrobnou, systematickou a souvisle v čase sledovanou zprávu o tom, co se děje s domácí čtenářskou kulturou. Ukazuje se, že spolehlivě sesbíraná data mají svou váhu tak jako tak, ale časová řada je časová řada. Data – dobré; trendy – lepší; trendy v trvání čtvrt století – čtenářologický ráj. Teprve až tato osa totiž data patřičně zhodnocuje, jakož i mezi sebou osvětluje. Mezitím se už stačil generačně obměnit i tým lidí, kteří jsou za výzkumy zodpovědní. V mnohém, v tom podstatném, se setrvává u toho, s čím se přišlo v první fázi. Jisté věci však bylo nutno změnit. Řekla si o ně i měnící se situace (rozuměj: upadající čtení). Otázka po čtení knih – zdá se – staví dnes vyšší kulturní bariéru, než tomu bylo před 25 lety. Aby se čtení u respondentů podchytilo co nejšíře, logicky se rozšířilo pojetí knihy i o její verzi elektronickou. Je zavedena i nová otázka na audioknihy. Ale hlavně: respondenti dostávají otázku na čtení delšího textu (nejméně tři strany strojopisu) v průběhu měsíce; a protože digitální prostředí „nemyslí“ ve stránkách, je tento rozsah respondentovi „přeložen“ na parametry daného prostředí (delší článek na internetovém portále).

Klíčové poznatky

Jaké nejzajímavější poznatky kniha nabízí? Důkazem pro to, že čtení je mise výrazně socializační, je údaj o tom, že čím více osob v domácnosti přebývá, tím se čte více. Tím opět jednou padá poněkud romantický mýtus, že čtení je činnost čistého osamocení, kdy jsme vyvázáni ze všech společenských vazeb, jsouce zůstaveni pouze sami sobě. Zavedení nových proměnných ukazuje i věci, na něž dříve nedošlo, a sice že čtení koreluje s intenzivnějším zájmem o politiku, větší společenskou angažovaností a že čtenáři se rozvádějí méně než nečtenáři. Konstatováno je, že škola hraje ve výchově ke čtenářství stále menší roli. Ne tak úplně velkým překvapením je, že vzdělání přestává být tahounem čtení. Ne překvapením proto, že dané již víme z předchozích polských výzkumů. Reforma školství, která v Polsku proběhla na konci 90. let, nevedla k tomu, že se zvýšil počet čtenářů, ale nastal pravý opak. Ba hůř: největší proporční úbytky vykazují právě lidé s vysokoškolskými diplomy. Autorky tento úkaz nazývají „erozí étosu inteligence“ a částečně též „generačními změnami“. Nová generace vysokoškolsky vzdělaných lidí jednoduše nepřevzala vzorec těch předchozích, vzorec, v němž důraz na čtení knih patřil k jádru toho, kdo byl považován za vzdělance či alespoň vysokoškoláka. Osobně bych však dodal, že na vině není jen tato přetržená štafeta, ale jednoduše demografická statistika. V okamžiku, kdy se na vysoké školy dostává polovina populačního ročníku, máme co činit už i se zákonitostmi Gaussovy křivky. Společenský scholarizační tlak („musíš mít titul, všichni kolem tebe ho mají“) vhání do poslucháren i ty, kteří by se tam za jiných okolností nepotřebovali hlásit. A proč by četli, když tady tak úplně dobrovolně nejsou? Když tady jsou jen proto, aby získali titul?

Škola a rodina

Máme co činit zatím s nejobsáhlejší z publikací, které se v této řadě objevily. Dílem to je tím, že přibylo několik otázek v dotazníku, dílem je příčinou fakt, že autorky se nyní snaží přijít s co nejdůkladnější analýzou toho, jak čtení souvisí se společenskou strukturou. Tedy: s čím vším čtení koreluje, a to kromě jasně viditelných proměnných, jako je vzdělání, gender/pohlaví či věk. Jde o kapitolu v mnohém spíše teoretickou, opřenou o zavedené autority, jako je P. Bourdieu, M. Nussbaumová či E. Goffman. Přemýšlí se však na pozadí polských dat. Dost obšírně je tu pojednáno o škole. Proč hraje ve formování návyků stále menší roli? Proč lidé, kteří po jejím absolvování nepokračují v dalším vzdělávání, přestávají číst zcela? Zase se mi zdá – i na základě toho, co vychází z našich výzkumů –, že škola by neměla být hlavním obětním beránkem, na něhož je svalován úpadek čtení. Škola pouze staví na půdorysu, který byl položen v rodině. Dokáže si čtení vynutit (povinná četba), ale v okamžiku, kdy tento tlak pomine, potřeba číst mizí. Ale proč? Protože zde chybí druhý sloup – rodina. V okamžiku, kdy na čtení nejsem připraven a kdy je mi vnuceno pouze zvnějšku, pak se ho při první příležitosti nejenom zbavuji, ale namnoze na něj pro zbytek života zanevřu. Čtení se daří v dobře fungujících společenských vazbách. Není asi náhodou, že skandinávské země, kde se čte dlouhodobě nejvíce, vykazují u svých obyvatel největší důvěru ve veřejné instituce, vymahatelnost práva atd. A pokud nefunguje vazba mezi rodinou jakožto prvním čtenářsky socializačním prostředím a školou jakožto prostředím navazujícím, tak jakýmpak výsledkem tohle vše může skončit. Dobrým testem – a ukázal to i výzkum českých dětí (viz Prázová, I., Homolová, K., Landová, H. a Vít Richter. České děti jako čtenáři, 2015.) – je to, jak se dětem doma předčítá. Korelace mezi mírou samostatného čtení a mírou předčítání je zcela jednoznačná. Řečeno ještě jinak: do školy už je nutno přicházet s nakumulovaným kulturním kapitálem. A ten se bere pouze v rodině. Mnoho výzkumů ukazuje, že škola kulturní nerovnosti neodstraňuje, ale spíše ještě prohlubuje. Edukační optimisté, chyťte se za nos. Rozhodující není program, ale spíše niveau, ale takové, které necílí na budování kompetencí, nýbrž na vytváření vazeb.

Nejnovější varšavská publikace není asi pro naše sousedy příliš povzbudivým čtením, pokud jde o v ní obsažená data. Leč míra důkladnosti a to, že už jde o několikerou – ta řada! –, budí respekt přecházející v obdiv. Vím, že lidé z Institutu knihy a čtenářství chtějí ve svých dalších výzkumech otevřít i linii kvalitativní a že se chtějí ve větší míře orientovat i na antropologii. Zároveň se však chce věřit, že statistická linie bude pokračovat i nadále.