SYLVA ŠIMSOVÁ, Londýn

Zahraniční přispěvatelka

Jsem pravidelným přispěvatelem časopisu Čtenář. Od roku 1999 jsem napsala celkem 125 příspěvků o britských knihovnách.

Tento časopis jsem poprvé viděla v polovině padesátých let v  knihovně anglického knihovnického sdružení Library Association, kam jsem chodívala studovat na knihovnické zkoušky. Překvapilo mne, jak mnoho informací o českém knihovnictví se tam tehdy našlo. Těšilo mě číst o domově, ze kterého jsem v roce 1949 s rodiči musela odejít do exilu.

Myslím, že volba mého povolání v  Anglii byla ovlivněna dětskými vzpomínkami na návštěvy pražské městské knihovny, kam mne maminka pravidelně vodívala. Protože jsem vždycky byla náruživá čtenářka, viděla jsem tuto knihovnu jako palác s  nespočetnými poklady.

Když jsem v Anglii v druhé polovině padesátých let studium ukončila, napadlo mě, že by anglické knihovníky mohla zajímat činnost knihovníků českých. Nabídla jsem nově zřízenému časopisu Library Science Abstracts, že budu ve volném čase psát anglické abstrakty z českých knihovnických časopisů, mezi nimi i z časopisu Čtenář. Pokračovala jsem v této činností asi deset let.

Měla jsem dojem, že české knihovnické časopisy jevily větší zájem o čtenáře a četbu než knihovnické časopisy anglické. Angličtí knihovníci se zajímali spíše o technické a manažerské problémy. Výzkumy četby přišly do anglického knihovnictví až v polovině šedesátých let. Při pozdějším dálkovém studiu na universitě jsem pak napsala práci o bibliopsychologii.

Uplynulo mnoho let a v roce 1990 jsem po 40 letech exilu mohla znovu navštívit svou vlast. Šla jsem také do pražské městské knihovny a hovořila s  knihovníky, kteří tehdy naplnili přednáškový sál. Navázala jsem tam mnoho nových přátelství. Po několik let jsem navštěvovala knihovny v  celé zemi a zařizovala soukromé návštěvy a stáže českých knihovníků v Anglii, aby si doplnili znalosti, které jim byly dříve upírány. Považuji to za velice tvořivé období svého knihovnického života.

Během této činnosti mě redakce časopisu Čtenář požádala, abych psala pravidelné příspěvky o anglickém knihovnictví. Napřed jsem pouze odpovídala na dotazy, později psala o současném knihovnickém dění v Anglii, které mi připadalo významné. Práce mě velice těšila a dělám ji ráda dodnes. Když si prohlížím své dřívější příspěvky, připadá mi, že ze začátku jsem psávala převážně o věcech, které doporučuji, kdežto dnes o věcech, které kritizuji nebo před kterými varuji. Možná, že je to způsobeno nástupem stařeckého pesimismu, anebo proto, že anglické knihovny, bohužel, už nejsou, co bývaly.

Síla českých knihoven, prezentovaná mimo jiné v  časopise Čtenář, spočívá ve zdůrazňování významu četby ve společnosti, mezi dětmi a mládeží. Možná, že to souvisí s historickým vznikem veřejných knihoven a s gramotností, což je u nás spojováno s  národním obrozením, kdežto v  Anglii s  průmyslovým rozvojem.

Archetypem českých knihovníků je pěší poutník, který ve svých kapsách roznáší knihy. Zajímavé je, že při útěku naší rodiny do exilu jsme si každý nesl drobnou knížku ve svém malém zavazadle. Moje knížka byl výběr Březinových básní, které jsem pak v uprchlickém táboře předčítala skautům a školním dětem. Touha po literatuře tam byla velká; uprchlíci si opisovali básně na kousky papíru, protože ke knihám neměli přístup.

Časopis Čtenář patří k české knihovnické tradici a je její součástí. Přeji mu k  jeho sedmdesátinám, aby si toto osvícenské poselství udržel a podporoval nastávající generace v radostech z četby, které pro předchozí generace byly tak vzácné a závažné.