ZLATA HOUŠKOVÁ zlata.houskova@gmail.com

Vzpomínat na ty, kteří odešli, lze mnoha způsoby: rekapitulovat životopisy, vyzdvihnout zásluhy a úspěchy, připomenout ocenění. Lze vzpomínat na úsměvné či dojemné příhody, mimořádné události, společné zážitky. Základní fakta o životě a profesní dráze dr. Ladislava Kurky sdělí zájemcům Slovník českých knihovníků. Heslo pod jeho jménem je obsažné. Jeho zásluhy i dosažené úspěchy, data z jeho biografie však byly již prezentovány vícekrát na oficiálních místech, při oficiálních příležitostech. Nechci je zbytečně opakovat. Tentokrát chci předložit čtenářům jako jejich doplněk něco jiného – pár osobních vzpomínek na mimořádného člověka.

Několika základním faktům se ovšem nevyhnu. V oboru jsme dr. Kurku znali především jako odborníka na výstavbu a rekonstrukce knihoven. Učil tuto problematiku na Vyšší odborné škole informačních studií (VOŠIS) Praze a v Kabinetu knihovnictví FF MU v Brně, přednášel na seminářích, ale hlavně ochotně a rád konzultoval a prakticky pomáhal s vedením rekonstrukcí či staveb v desítkách knihoven, radil na dálku, pomáhal ze všech sil. Podepsal se na nové Státní technické knihovně, rekonstrukci Městské knihovny v Praze a jejích poboček atd. atd. Knihovny byly prostě jeho láska. Jeho kolegiální spolupráce byla razantní – rád trval na svém, přímá – nikdy si nebral servítky, ale promptní a účinná. Našel-li souznějící partnery, dokázal být obětavý a velmi efektivní. Na jeho kolegiální přístup a pomoc vzpomíná dodnes řada vedoucích a ředitelů českých knihoven, ale i pedagogů.

Marcela BUŘILOVÁ (VOŠIS) vzpomíná: Byl mimořádnou osobností oboru knihovnictví. Měla jsem tu čest s ním spolupracovat. Pro novou akreditaci studijního oboru knihovnictví Vyšší odborné školy informačních studií v Praze jsme hledali vyučujícího. Největším odborníkem v České republice byl Ladislav, a tak jsem ho na sjezdu SKIP v září 1998 v Plzni oslovila a zeptala se, zda by to nevzal. On okamžitě řekl ano. A pak následovaly roky spolupráce při výuce. Velmi pečlivě si připravoval prezentace a svým nadšením pro fungující a dobře řešenou knihovnu strhával posluchače. Přednášky ve škole jsme od počátku doplňovali exkurzemi do vybraných knihoven. A to nejen v Praze, ale v celém Česku a také přilehlém zahraničí – především v Německu a Rakousku. Pro exkurze kromě návštěv knihoven plánoval i poznávání přírodních a historických krás. Udivoval všechny svými znalostmi a fyzickou zdatností. Památným se stal přechod Pálavy při návštěvě jižní Moravy. Na vrcholu Děvín stanul jako první, zpocené studentky a studenti o dvě generace mladší schváceně padali do trávy se značným odstupem (o učitelkách ani nemluvě) a Ladislav jim pojmenovával okolní pamětihodnosti. Z dochovaných fotografií z exkurzí čiší jeho zaujetí a zároveň odborné posuzování. Převzala jsem od něj zvyk, že po příjezdu do neznámého města vždy nejprve hledám budovu knihovny a pak teprve další zajímavosti. Jeho konání mělo vždy jasnou koncepci: jak ve vyučování, tak v ediční či jiné činnosti. Byl přísný na sebe i na ostatní…

Exředitelka Městské knihovny v Nové Pace Stáňa BENEŠOVÁ vzpomíná: Je to víc než 25 let, kdy mě oslovil PhDr. Ladislav Kurka. Měla jsem v redakční radě Bulletinu SKIP zastupovat menší městské knihovny. Taková nabídka se neodmítá. Zvláště, když vás osloví taková autorita. Jenže až potom mi došlo, na co jsem kývla. Všichni členové rady byli ředitelé krajských knihoven, případně vysokoškolští pedagogové, jako např. profesor Jiří Cejpek. Říkala jsem si, že asi nečekají na rozumy knihovnice z malého města v Podkrkonoší, a tak jsem se moc neprojevovala. Jednou na jarním setkání redakční rady nám dr. Kurka oznámil, že příště se sejdeme 27. listopadu. Trochu jsem se zamyslela a řekla, že to není problém, protože to je úterý. Tím jsem ho poprvé (a naposledy) zaskočila. Jak to můžu bez kalendáře vědět? Vysvětlila jsem mu, že to pro nás knihovníky – trenéry paměti nic není. Pokýval hlavou, nic neřekl, ale od té doby mi svým jednáním dával najevo, že jsem zcela rovnocenným členem rady. Uměl prostě ocenit, když člověk něco uměl či znal. Když zemřel prof. Cejpek, zastavil mě po jedné poradě a dal mi v obálce jeho rukopis se slovy, ať se na to podívám a řeknu, zda by se to mělo vydat. Projevil mi tím velkou důvěru. Rukopis už sice nevyšel (škoda), ale pro mě to hodně znamenalo. Často na něj vzpomínám... A protože jsme oba byli skauti, zakončím svou krátkou vzpomínku skautskou večerkou:

„Zapad den, slunce svit vymizel z údolí,
z temen hor,
odpočiň každý, kdos Boží tvor.“

Ano, jeho aktivní skautské působení bylo pověstné, cítil se skautem až do konce svého života. A další koníčky, další lásky? Byl vášnivým turistou a znalcem místopisu naší vlasti. Zajímaly ho i nenápadné a nám laikům možná neviditelné památky, jako zbytky rozvalin či zarostlé pozůstatky dávných tvrzí, hradišť apod. Většina z těch, kteří s ním přišli do styku častěji, věděla také o jeho mimořádném sportovním založení. V mládí se věnoval závodně běhu, ale běhal aktivně do relativně pozdního věku. Právě vytrvalostní běh byla jedna z jeho dalších osudových lásek; deset kilometrů běžně, ale nevyhýbal se ani maratonu. Pohyb mu byl prostě vášní. Přizpůsoboval mu i životní styl; vstával velmi brzy a na společenských akcích byste ho po deváté hodině večerní nalezli jen ve zcela výjimečných případech. Když mu zhoršení zdravotního stavu tuto jeho běžecko-turistickou vášeň znemožnilo, velmi těžce to nesl. Samozřejmě byl i nadšeným „pasivním sportovcem“, nevynechal žádný televizní přenos z významných sportovních událostí a dokázal s nadšením své zážitky interpretovat. Sportovce ostatně považoval za lidskou špičku, a to ve všech směrech. Vzpomínám si, že při jedné debatě se někdo vyjádřil o kterémsi ze známých sportovců, že je to, slušně řečeno, tupec. Ladislav se prudce ohradil: Je to sportovec, ten prostě musí být inteligentní!

Byl také vášnivým sběratelem pohlednic, nashromáždil během svého života snad dokonce největší sbírku pohlednic (konkrétně československých panských sídel) v České republice. Pamatuji se, jak jsme se mu snažili tu a tam nabídnout nějakou tu odloženou pohlednici do sbírky a jak nabídky odmítal s „lehce pohrdavým“, že tohle už přece dávno má… I se svou sbírkou se musel později velmi těžce rozloučit.

Jeho další vášní byla zahrada, po delší čas dokonce zahrady dvě – jedna v Praze, druhá v Kolíně. Byla to láska velká a asi poslední...

Gabriela JARKULIŠOVÁ (Městská knihovna Kutná Hora) vzpomíná: Mé vzpomínky začínají až v roce 1997. Tím AŽ myslím z pohledu Láďova. Můj pohled, pohled naprostého začátečníka, byl plný obav a respektu a vnímal zprostředkované setkání s kapacitou v oboru přestavby knihoven jako úkol srovnatelný s návštěvou ministra. A Láďa, tehdy tedy ještě pan doktor Kurka, nezůstal mé představě nic dlužen. Zastihl mne odborně nepřipravenou, o spoustě věcí nic netušící. A dal mi to dost jasně najevo. Jak já se ho bála! Ale přišlo druhé, pak třetí setkání a Láďa tak nějak rozpoznal, že tu knihovnu v Kutné Hoře fakt chceme. A tak, přestože jsem nevěděla, co je prvotní stavební program, mne vlastně přijal a začalo naše potkávání se, které se po mnoha letech přetavilo, snad to mohu říct, do přátelství. Nejsem neskromná, takže vím, že svou roli sehrála i láska ke Kolínu, Hlízovu a Malínu, kde žiji. V Hlízově a v Malíně trávil Láďa mnohé mladé chvíle a Kolín bylo jeho město. To byly nepochybně trumfy, které mne v jeho očích mockrát omluvily. Naše přátelství profesní se prostě postupně stalo přátelstvím osobním. Láďovi zůstala v Kolíně zahrádka, kterou miloval. Miloval svou skalku, rybízové keře, záhony cuket i ovocné stromy. A velmi rychle zjistil, že kromě toho, že jsem knihovnický pulec, jsem taky holka z vesnice, která hlínu a štěpařský vosk nezná jen z literatury. Mockrát mne na zahradu zval a ukazoval pyšně všechny své zahrádkářské úspěchy. Postupně zahrnul do svých pozvání mého muže i syny a my jsme jeho pozvání rádi přijímali. Byly to pěkné chvíle. Naše kluky naučil prořezávat ovocné stromy, trhat rybíz (no nemyslete si, to není jen tak něco!), mého muže zasvětil do péče o trávník – jakože kosa je nejsprávnější nástroj a jo, vysokou školu máš, ale kosu naklepat neumíš, co? Zvláštní kapitolou bylo moštování letních jablek, zmlazování maliníků a zavařování angreštu. Postupně se seznámil i s mými rodiči, zvlášť s tátou si rozuměl, ten tu kosu totiž uměl. Tak nějak úplně přirozeně se kolínská zahrádka stala předmětem plánování našeho volného času. Většinou s Láďou, ale později, uvažte, i samostatně! Dostala jsem totiž klíč od branky a po nějakém čase i od zahradního domku! Láďa nás prostě adoptoval a my mu to vraceli tím, že jsme se mu o jeho zahradu (podle přesných pokynů v desítkách mailů, samozřejmě) pomáhali starat... Když musel zahradu prodat, protože mu zdraví nedovolilo dál se starat tak, jak chtěl, a z Prahy do Kolína dojíždět, bylo to těžké období, které ho s rodným krajem (vím, že to zní pateticky, ale myslím, že to tak opravdu chápal) definitivně rozloučilo. Samozřejmě, psali jsme si dál, občas se i potkali v Praze. Ale to intenzivní setkávání spjaté se zahradou už nahrazeno nebylo. Dnes vím, že Láďu mrzelo i to nevyřčené přání, abychom se o jeho skalku a jabloně starali dále my. Až mnohem později mi řekl, že si moc přál, abychom si tu zahrádku koupili… Ale věděl, že máme svou skalku, pivoňky i rododendrony, vždyť ta pivoňka v naší zahradě je právě od něho. A když jsem ho pak navštěvovala v Krči, kde v domově pro seniory žil, o zahradě, Kolíně ani ovocných stromech jsme prostě nemluvili... V Kutné Hoře jsme novou knihovnu opravdu vybudovali, loni jsme dostali cenu Městská knihovna roku. Láďova odborná erudice byla v počátcích neocenitelná. A to, že rododendrony mělce koření, že jabloně se na Kolínsku prostě prořezávají do půlky dubna a že při ostření kosy musíš vidět vlnu, to už mým klukům taky nikdy nikdo říkat nemusí, vědí to. Díky Láďovi.

Ladislav se dožil záviděníhodného věku, byť v samém závěru ne zcela v záviděníhodném stavu. Jeho život byl ale naplněný, jeho památka zůstala nejen v desítkách publikací a nových krásných knihoven, ale také ve vzpomínkách jeho o generaci či generace mladších kolegů a přátel.

I já na něj vzpomínám jako na spolehlivého pracanta, ostrého a nesmlouvavého kritika, někdy nesnesitelného rýpala (vždycky s cílem donutit nás k něčemu, do čeho se nám z různých důvodů nechtělo, co jsme stále odkládali), sebevědomého člověka, který se dal ale věcnými argumenty přesvědčit ke změně názoru. Vzpomínám na něj ale také jako na absolutního abstinenta a odpůrce alkoholu (nikdy se mi nepodařilo přesvědčit ho ani těmi nejlepšími a nejsladšími likéry k požití alkoholického nápoje, uznával jen a jen maminčin nealkoholický vaječný „koňak“), jako na fanatického milovníka sladkostí a Coca-Coly (tolik mě mrzí, že už jsme nestihli stále odkládanou poslední společnou návštěvu cukrárny), jako na obdivovatele krásných žen, jako na kamaráda, jehož přátelství jste si opravdu museli zasloužit, ale pak trvalo… až do konce. Patřil prostě k těm, na něž se nezapomíná.

Čest jeho památce.