Počátkem roku 2024 Blanka Skučková ukončila své téměř čtvrtstoleté působení na Ministerstvu kultury, z toho dvacet let jako vedoucí oddělení literatury a knihoven. Požádali jsme ji proto o jakési bilanční zhodnocení jejích ministerských aktivit…

Co rozhodlo o tom, že jste se ve svém studiu zaměřila právě na knihovnický obor? 

Vybavuji si, že jsem svou budoucnost spojovala s knížkami už od dětství, pomáhala jsem v místní knihovně v Hradci Králové – a tak nějak logicky jsem zamířila na specializovanou střední školu. Ty byly v mé době v republice jen tři: v Praze, Brně a Bratislavě. Byly vnímány jako poměrně výlučné, tak jsem se setkala s pochybami, zda mám šanci se na některou z nich dostat. Povedlo se, nejen na střední, ale i na navazující obor na FF UK. Přestože jsem se setkávala později v profesním životě s názory, že je lepší vystudovat nějaký tradiční obor a až poté se stát knihovníkem, za sebe musím říct, že prostředí lidí, kteří žili kulturou a měli smysl pro literaturu, bylo velmi inspirativní a jsem za to velmi ráda.

S jakými představami jste v roce 2000 na ministerstvo nastoupila?

Tehdejší představy při nástupu překryla turbulentní doba, do které jsem skočila rovnýma nohama. Oddělení – tehdy odbor – pod vedením Evy Kantůrkové právě připravoval nový knihovní zákon, který byl postaven na odlišných principech. Nebylo možné zavazovat povinnostmi samosprávu, tudíž úhelným kamenem, na kterém byl zákon postaven, byly služby knihoven. Odborná veřejnost s některými ustanoveními zákona výrazně nesouhlasila, tudíž probíhala bouřlivá vyjednávání. Do dnešního dne si pamatuji určitou satiru, která byla na tehdejší situaci složena, škoda, že se nejspíš nedochovala. Pro mě to byl poměrně dramatický přechod z klidného prostředí historické knihovny do nečekaně bouřlivých vod úřednické činnosti. Rozhodně to byl razantní začátek…

Ve vedení specializovaného ministerského útvaru pro oblast knihoven jste působila téměř dvě desetiletí. Jak za ta léta hodnotíte proměny knihovnictví ve vztahu k ministerstvu?

Ráda bych zde vyzdvihla práci celého týmu oddělení literatury a knihoven, s kolegy/němi Petrou Miturovou, ekonomkou Lenkou Macholdovou a právníkem Jiřím Klusoněm jsme se vždy snažili pomocí dotační, metodické i legislativní činnosti vytvářet takové prostředí, v němž by knihovny bez ohledu na typ měly dobré podmínky pro svůj rozvoj a mohly svým čtenářům poskytovat moderní služby. Takto řečené to zní banálně a samozřejmě, ale nebylo vždy jednoduché obhajovat potřeby knihoven v měnících se ekonomických i společenských podmínkách. Doufám, že odborná veřejnost toto naše snažení tímto způsobem vnímala…

A jak se pod vaším vedením tento útvar proměnil?

To se mi osobně špatně hodnotí, přísluší to spíš jiným, ale jsem ráda, že se nám dařilo vládám kontinuálně předkládat koncepce rozvoje knihoven, což zdaleka neplatilo pro všechny obory kultury. V poslední době se nám podařilo získat pro knihovny prostředky z Národního fondu obnovy pro činnosti, které nejsou financovány z programů VISK ani Knihovna 21. století, byť jde o dočasný finanční příliv – ale třeba se úřadu podaří finance na vzdělávání knihovníků a dalších kulturních pracovníků v oblasti soft skills i na podporu sofistikovaných činností v oblasti digitalizace zajistit knihovnám i po skončení Národního plánu obnovy.

Chtěla bych zmínit i nedávné založení národního rejstříku programu UNESCO Paměť světa a souvisejícího národního odborného komitétu. Národní dokumentární dědictví si zviditelnění rozhodně zaslouží…

Co vypovídají výsledky celostátních průzkumů čtenářství?

V širší rovině nutnost pěstovat a rozvíjet funkční literární, čtenářskou i mediální gramotnost; nejen kvůli škole, ale hlavně pro život – umět rozeznat skryté významy psaného textu i mluveného slova i schopnost odhalit skrytou manipulaci nabývají v každodenním životě na významu pro celou populaci a představují pro knihovny významnou oblast působnosti.

Co je podle vás největším problémem tohoto oboru, se kterým je třeba se vypořádat?

Začala bych naopak tím, co je silnou stránkou oboru: nebývalá profesní solidarita a schopnost spolupráce knihovníků, výborná komunikace, schopnost „táhnout za jeden provaz“. Ukázková je role Ústřední knihovnické rady – jak z hlediska vzájemného informování různých typů knihoven, tak vzhledem k ministerstvu. To je něco, co knihovníkům mohou jiné obory závidět… Exemplární byla a je spolupráce odborné veřejnosti pod vedením Ústřední knihovnické rady na strategických materiálech týkajících se knihovnictví (Koncepce rozvoje knihoven v ČR) – nasazení jak při jejich tvorbě, tak při implementaci. Skutečnost, že tento materiál bere odborná veřejnost za svůj, je opět něco, co je ve srovnání s jinými obory spíš výjimečné…

Ke slabým stránkám stále patří poměrně malá společenská prestiž oboru, ale řekla bych, že se situace pomalu zlepšuje. Může k tomu přispět i zapojení knihoven do implementace národních strategií, např. nyní aktuální Národní strategie umělé inteligence, kde knihovny k jejímu využití v oblasti kultury mají co nabídnout.

Co byste svým nástupcům popřála a na co zvlášť upozornila?

Rozhodně bych přála, aby se oddělení dařilo udržet dobrou komunikaci a spolupráci s odbornou veřejností a v rámci úřadu schopnost získávat finanční prostředky na podporu rozvoje. Zájem zlepšovat prostředí pro činnost knihoven je samou podstatou činnosti oddělení, stejně tak advokacie pro alokaci prostředků potřebných na jejich rozvoj. K dalším úkolům bude patřit patrně výraznější novelizace zmíněného knihovního zákona, od jehož přijetí již uplynula řada let a společnost se posunula…

Jaké máte teď další plány na své působení v oboru i mimo něj, pokud si tedy nechcete pouze užívat nerušeného odpočinku?

Ráda bych se teď na chvíli zastavila a udělala si určitou životní rekapitulaci, kterou mi neustálý shon neumožňoval. Jsem si jistá, že další plány mého působení vyjdou brzy najevo…

Chtěla bych na závěr poděkovat knihovnicím a knihovníkům za partnerství, kterého jsme si s kolegy v oddělení velmi vážili, a popřát i nadále dobrou kooperaci mezi úřadem a profesními knihovnickými organizacemi!