PETR NAGY

KOPÁČ, Radim, Josef SCHWARZ a Jakub ŠOFAR (eds.). Ve sladké tísni klína. 1. vydání.

Praha: Paseka, 2016. 320 stran.

Málokdo toho napsal o erotice v literatuře tolik jako Radim Kopáč (* 1976), toho času zaměstnanec Ministerstva kultury ČR. Nadmíru plodný kulturní publicista, nakladatelský i časopisecký redaktor a editor, přezdívaný některými trochu výsměšně „gastarbajtr české literatury“, je (spolu)autorem celé řady titulů nahlížejících z různých stran odvěké sepětí lidské sexuality a světa umění, z nichž většinu napsal s Josefem Schwarzem. Do této kategorie patří publikace Nevěstince a nevěstky(2013) z cyklu Zmizelá Praha, soubor statí Pohlavní sklony v pořádku?(2011), kniha o erotismu v dílech Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho Létavice touhy (2011), soubor erotických textů připisovaných Jaroslavu Vrchlickému Vrchlický erotický (2011) nebo pojednání o erotice v české literatuře 19. a 20. století Zůstaňtež tudíž tajemstvím… (2010).

Nejnovějším počinem dua Kopáč & Schwarz na tomto poli je antologie s poetickým halasovským názvem Ve sladké tísni klína. Bohatě ilustrovaný třísetstránkový svazek menšího formátu slibuje dle svého podtitulu čtenářům představit „erotiku v české literatuře od počátku po dnešek“. Výsledný záběr je však přece jen o něco skromnější – domnělý „počátek“ české literatury autoři situovali do poloviny 14. století, které bylo podle jejich slov „prvním vrcholem původní české literatury“, a oním „dneškem“ se trochu překvapivě ukazuje být rok 1989. Nutno ovšem podotknout, že tématu české literární erotiky po roce 1989 se Kopáč se Schwarzem opakovaně dotkli v některých výše zmiňovaných publikacích.

„Já jsem se tě neprosil, proč jsi za mnou přišla? Tys mně dala veverku, já jsem ti dal sysla. – To bych ráda věděla, jaký jest to syslík, když on leze do díry, nechá venku pytlík.“

 (anonym, 18. století)

Knihu dedikovanou „Bohuslavu Broukovi, tomu, co neměl pohlaví zarostlé mechem“ (těmito slovy kdysi Brouk složil poklonu K. H. Máchovi), uvozuje předmluva literárního kritika, publicisty a editora Jana Nejedlého, který před lety společně s Radimem Kopáčem uspořádal antologii s názvem Jezdec na delfíně (2005). Ta představila českou erotickou literaturu z let 1990 až 2005 a tvoří tak vlastně doplňující protějšek knihy Ve sladké tísni klína (jejíž završení rokem 1989 se v tomto světle jeví vcelku logické). Na přítomné antologii oceňuje zejména její ekumenické pojetí, které nedělá rozdílů mezi tvorbou lidovou a uměl(eck)ou ani literaturou takzvaně vysokou a nízkou. Zmiňuje také důležitý fakt, který odpůrci erotické literatury často přehlížejí, a sice že „to všechno jsou dokumenty doby a jejích valivých proměn“.

Sledovaný úsek dějin české erotické literatury autoři dále člení do pěti kratších etap, v jejichž nikterak překvapivém časovém vymezení se odráží tuzemský vývoj umělecký i politický. Čtenářům jsou tak postupně představena eroticky laděná díla starší české literatury (do roku 1780), doby národního obrození (1780–1850), druhé poloviny 19. století a prvních dekád století dvacátého (1850–1918), éry první republiky s přesahem do válečných let (1918–1948) a čtyř desetiletí komunistické totality (1948–1989). Jednotlivé oddíly pak sestávají z krátké přehledové stati, jejímž autorem je Radim Kopáč, a souboru básnických či prozaických textů dané provenience (které spolu s Kopáčem vybíral Jakub Šofar).

„Rozčilovala ho. Proto chtěl ji za ženu. Aby mohl ji užít, kdykoli by chtěl. Maitressou jeho měla být. Nic více. A zaplatit jemu svým věnem. Fuj! Jak to bylo hnusné! Prostituce manželství! Bestiálnost chráněná zákonem!“

(Karel Kamínek: Konec písně, 1896)

Kopáčovy exkurzy nezapřou autorství zkušeného stylisty, obdařeného schopností výstižné zkratky i obrazného vyjádření, a přestože jsou psány stylem spíše publicistickým, poskytují čtenáři zasvěceného průvodce po erotikou dotčených oblastech česky psané literatury (latinské, německé a další cizojazyčné plody tuzemského písemnictví autoři přiznaně opomíjejí). Pětice literárněhistorických statí přitom plní nejen roli komentáře k zařazeným beletristickým materiálům (krátce představen autor, zdůvodněna volba ukázky a podána její stručná charakteristika), ale takřka nutně – s ohledem na neutěšenou bilanci tuzemské reflexe dané problematiky – též úlohu osvětovou. Nabízí rovněž nástin obsahu zastoupených děl a jejich zařazení do širšího kontextu, a to včetně pozdějších ohlasů, citace jiných literárních badatelů, odkazy na příslušné zdroje či zmínky o dalších publikacích s obdobnou tematikou.

Samotné texty jsou zde představovány (s výjimkou krátkých básní) formou pouhého úryvku a dohromady tvoří značně různorodou směsici, a to jak z hlediska kvality, tak žánru. Právě co největší pestrost byla nepochybně jedním z hlavních kritérií při sestavování přítomné antologie, naproti tomu na kvalitu (či estetickou hodnotu) příspěvků autoři nekladli nijak přehnané nároky. Jinak tomu ostatně ani být nemohlo, neboť erotická témata či motivy se nikdy netěšily v české literatuře takové hojnosti, aby si pořadatelé antologie mohli dovolit přehlížet všechna méně podařená díla.

„Spatřil jsem, jak z jejího klínu vytéká a bobtná její pohlaví, viděl jsem, jak stále rostouc přetéká z postele na zem a jako láva vyplňuje můj pokoj. Rychle jsem vstal a jako šílený prchal jsem z domu.“

(Jindřich Štyrský: Emilie přichází ke mně ve snu, 1933)

Do značné míry samozřejmě záleží na osobním vkusu čtenáře, jisté ovšem je, že si tu přijdou na své jak ctitelé nápaditých metafor („maso bez kosti provrtalo dievku“) a cituplných vyznání, tak milovníci vulgárních výrazů a naturalistických výjevů. Přestože se erotická literatura (či spíše literární erotika) musela v průběhu staletí potýkat s lecčím – od křesťanské morálky přes tiskovou cenzuru až po ideologický dohled –, dokázala téma lidské tělesnosti a sexuality nezřídka ztvárnit velmi originálně, poutavě i otevřeně, a přitom s jistým přesahem a humorem.

Přestože výběr spisovatelů a textů pro účely antologie, která má nadto překlenout takřka celé dějiny české literatury, je pochopitelně do značné míry ovlivněn subjektivním vkusem jejích pořadatelů, přítomný soubor můžeme – s ohledem na autorský záměr – směle označit za poměrně vyvážený a ve výsledku reprezentativní. A i když Kopáčova interpretace našich literárních dějin prizmatem erotiky působí snad až příliš suverénně a neproblematicky (viz například jeho jednoznačně negativní pohled na národní obrození, které nazývá tím skutečným obdobím temna v naší kulturní historii), nelze jeho statím upřít erudici, poutavost a záslužné vyzdvižení celé řady neprávem zapomenutých či přehlížených jmen a plodů české prózy a poezie.

„Mé milé je dnes dvacet čtyři / tak vytáhl jsem z kalhot úd / a napsal jsem si na žalud: / ,Vše nejlepší Ti přeje Jiří!̒’ / Už zvoní zvonek, otevírám / se ztopořeným pohlavím / dvě pionýrky na mě zíraj / snad přišly pro sběr, co já vím…“

(J. H. Krchovský, cca 1985)

Pomineme-li vlastní čtenářský požitek z přítomných básní a próz, nabízí antologie Ve sladké tísni klína nejedno zajímavé a pro leckoho i překvapující zjištění. Vedle nečekané přítomnosti některých jmen (např. Voskovec a Werich skrývající se za pseudonymem Sirius Vokno a jejich Balada o šišce) či nezvyklého hodnocení vybraných etap našich literárních dějin (středověk přející erotice a naproti tomu národní obrození srovnávané co do míry umělecké svobody s komunistickou totalitou) k nim patří kupříkladu rozličnost rolí, jakých mohla erotika v literatuře nabývat (třeba za normalizace se stává gestem odporu), nebo samotný fakt, kolik autorů (i autorek), děl, forem, skupin a směrů se v dějinách české literatury odvážilo pracovat s erotickými motivy a tématem lidské sexuality jako takové.