PETR BOBEK bobek@kkvysociny.cz

Stojí od sebe zhruba 350 metrů a volnou chůzí od jedné ke druhé přejdete ani ne za pět minut. Mezi nimi je však ještě jiná cesta. Poněkud delší. Neměří se na metry, ale na roky, kterých letos na Štědrý den bude rovných sto třicet. Řeč je o pravděpodobném místě založení a také o současné budově havlíčkobrodské knihovny, jež ztělesňují její první milník a současnost.

Začalo to na Vánoce

Pokud zavítáte do Havlíčkova Brodu, setkáte se s mnoha domy opředenými zajímavou historií. Za pozornost stojí pak ten, který uvidíte v Dolní ulici. Je na něm napsáno „U Černého orla“ a před 130 lety se v něm začala psát historie veřejné knihovny v Havlíčkově, tehdy Německém Brodě. A její neobyčejný příběh, jehož rozplétání může být zajímavé a dobrodružné.

Od živého pamětníka není možné dozvědět se o historii něčeho, čemu táhne na 130. rok. Ovšem vypravěči, kteří rozklíčují dlouhou cestu dějinami, se dají najít i jinde. A může jich být několik. Protokol ze schůze prozradí, v jaký den všechno začalo – tedy že havlíčkobrodská knihovna byla založena 24. 12. 1894 akademickým spolkem Barák. Záznam o počasí zase řekne, že bylo pět stupňů nad nulou. A novinové články to, že už od začátku se do cesty stavěly překážky, kvůli kterým se například muselo poprvé otevřít až po necelých dvou letech od založení.

To všechno se poskládá dohromady a vyjde alespoň základní obrys toho, v jakých kulisách probíhalo založení knihovny a v jakých udělala své první krůčky. Tím to ale nemusí končit. Pak jsou tu budovy, které stojí dodnes. V případě havlíčkobrodské knihovny je zásadní už zmi-ňovaný Černý orel. V době jejího založení v něm byl hotel a také místnosti akademického spol-ku Barák, v nichž byla knihovna s největší pravděpodobností založena. Poprvé se otevřela 6. 9. 1896.

Na jak dlouho v nich ale našla útočiště, známo úplně není. Ani to, na kolika místech knihovna ve své historii sídlila. Bezpečně však můžeme určit jiné zásadní budovy, se kterými spojila osud a které nám mohou vyprávět další části jejího příběhu. Jsou dvě: stojí jen pár kroků od Černého orla a nesou názvy Hanusovský dům a Stará radnice.

Do obou domů se knihovna dokonce stěhovala opakovaně. Do prvního jmenovaného na delší čas v roce 1953, aby zde později (mimo jiné) zaznamenala důležitý milník. Roku 1960 se stala knihovnou okresní. V roce 1974 jsme se zase usídlili ve Staré radnici. V jejích moder-ních interiérech, navržených na míru čtenářům i knihovníkům, jsme našli domov na více než 40 let. A to do doby, než byla kousek od břehu řeky Sázavy postavena současná moderní budova knihovny.

Razítka aneb Městská, okresní, krajská

Budovy vyprávějí o tom, kde jsme sídlili. Příběh knihovny mohou rozkrývat ale i jiní „pamětníci“. Daleko menší a nenápadnější. Ti, které většinou přehlédneme nebo jim věnujeme minimální pozornost, ale kteří nám můžou z historického hlediska přinést spoustu cenných informací. Řeč je o razítkách, jimiž se označoval knižní fond.

Vůbec to první, které naše knihovna používala, uchovává spojení Lidová knihovna Havlíčkova. Jednoduchý, nenápadný nápis, ze kterého se dá ovšem vyvodit mnoho. Například to, že ač jsme byli založeni jedním ze spolků, což nám automaticky „přiděluje“ funkci spolkové knihovny, měli jsme ambici fungovat pro všechny občany a být především knihovnou veřejnou. A v neposlední řadě to, že jsme se od začátku hrdě hlásili k nejslavnějšímu „Broďákovi“ Karlu Havlíčku Borovskému.

I další razítko používané v našich knihách může vypovědět kus historie. Na něm nás zaujme zejména jedno slovíčko dodané k názvu: „městská“. To napovídá, že toto razítko naši předchůdci začali dávat do knih v roce 1905. V něm – konkrétně 25. 9. – jsme totiž začali být knihovnou městskou. To bylo výsledkem otázky, zda je řízení veřejné knihovny akademickým spolkem (který nás nejen založil, ale i vedl) zrovna nejideálnější. Vše bylo vyřešeno tak, že nás ve zmíněném roce začalo spravovat město. 

Podoba razítka se dále měnila v období druhé světové války. Není překvapením, že kromě českého obsahovalo i název knihovny v němčině. Zároveň se podařilo dohledat i to pouze s německým nápisem. Nebo razítko, kde byla němčina naopak někým přeškrtána.

Z tohoto období stojí za zmínku, že se nám povedlo zachránit tehdy zakázanou literaturu – anglickou, americkou, francouzskou nebo dokonce odbojovou. To nám mimochodem v poválečném období pomohlo k neubývajícímu zájmu čtenářů, protože zmíněné knihy okupanti jinde vyřazovali a později byly nedostupné.

Po válce se razítko opět měnilo. Pochopitelně zmizel německý nápis (stejně jako přídomek „Německý“ z názvu našeho města) a do knih bylo na věky věků otisknuto: „Havlíčkova městská veřejná knihovna v Havlíčkově Brodě“. Ani to ale nebyl poslední název a poslední funkce havlíčkobrodské knihovny. Další razítka ve starších knihách vypovídají o tom, že jsme byli, jak už bylo řečeno, okresní knihovnou. A v knížkách, které jsme ukládali po 1. 1. 2002, zase budou pro příští generace razítka trvalým svědkem toho, že jsme si v podstatě vyzkoušeli všechny možné role. Poté, co jsme fungovali jako spolková, veřejná, městská i okresní jsme se ve zmíněný den stali Krajskou knihovnou Vysočiny.

Pro další generace

Historie knihovny se dá číst z různých zdrojů. A nemusí nám ji vyprávět jen pamětníci z masa a kostí, ale i ti, kteří sice mluvit neumějí, ale kteří tu jsou nesrovnatelně déle než lidé. Stačí je jen najít. A naučit se je „poslouchat“.

To se ve výsledku může ukázat jako velké dobrodružství. A může z toho vzniknout i celá publikace, jak je tomu právě v případě Krajské knihovny Vysočiny. Dne 23. 11. 2024 bude při slavnostním dni pokřtěna knížka Knihovník vypráví aneb Křížem krážem havlíčkobrodskou knihovnou.

Nemenším zážitkem pak může být také to, že i my můžeme být vypravěči dějin knihovny. Vždyť co my víme… Třeba právě to razítko, které jsme před chvílí dali do knihy, může mít za 130 let pro nějakého badatele cenu zlata. A může mu pomoci odkrýt kus historie knihovny.

Foto: archiv Krajské knihovny Vysočiny