KAMIL BOUŠKA kamil.bouska@nkp.cz

V letošním roce si připomínáme smutné výročí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších pražských německých spisovatelů, Franze Kafky. Jeho dílo vznikalo hned v několikeré izolaci způsobené společenskými a rodinnými podmínkami, v nichž tvořil, přesto dosáhlo světového ohlasu. Kafkovo dílo, zejména jeho poetika a motivy vyskytující se v povídkách a románech, bylo bohatě komentováno a interpretováno nejen literárními historiky, ale i filozofy. V tomto skromném příspěvku proto budu věnovat pozornost zásadnímu, samotným Kafkou často tematizovanému problému, kterým je vůbec možnost a předpoklady vzniku jeho díla.

Rodinné poměry

Všeobecně známé skutečnosti Kafkova života bývají žurnalisticky zjednodušovány a zkreslovány; uvedeme alespoň některé z nich, protože tvoří podloží Kafkova pozdějšího díla. Kafkův otec Hermann Kafka byl český Žid, který se narodil v Oseku u Strakonic. Pocházel z nejskrovnějších poměrů a stal se typickým selfmademanem – vypracoval se z potulného obchodníka v majitele obchodu s galanterním zbožím. Za žádoucí cíl považoval pouze společenské uznání. Toho bylo možné v Praze, hlavním městě rakouské provincie, dosáhnout jen přes tenkou německou vyšší vrstvu. Ačkoli Kafkův otec nejprve patřil k představenstvu první pražské synagogy, v níž se kázalo česky, záhy se přimkl k německé společnosti, o čemž svědčí výchova dětí – všechny jeho děti, včetně Franze Kafky, navštěvovaly jen německé školy, ačkoli doma se mluvilo česky. Otec Franze Kafky nikdy bezchybně neovládl německý jazyk. Kafkova matka pocházela naopak ze zámožného a vzdělaného německo-židovského měšťanstva. Již tímto původem se Franz Kafka lišil od ostatních básníků „pražské školy“. Jako jediný z nich mluvil a psal bezvadně česky, jediný vyrůstal uprostřed Starého Města, na hranici ghetta. Za celý svůj život jen zřídka opouštěl nejvnitřnější obvod Starého Města pražského, s výjimkou posledních let, kdy ho nemoc donutila vyhledávat sanatoria. Již první léta Kafkova života jsou tak spojena s uzavřeností a omezeností životního prostoru.

Vztah k židovskému náboženství Kafka hledal až v pozdních letech svého života a teprve během nich se začal učit hebrejsky. Původ Kafkovy úzkosti, která signifikuje jeho dílo, leží v rodinné výchově. Jako dítě vyrůstal pod dozorem kuchařky a domácího faktóta Marie Wernerové, Češky, kterou v Kafkově rodině po desítky let nazývali „slečna“. Jedna přísná, druhá vlídná, ale obě v posvátné hrůze z Kafkova otce. K nim přibyla ještě chůva a později francouzská vychovatelka. Rodiče vídal Franz Kafka zřídka. Otec si zřídil hlučné sídlo v rozrůstajícím se obchodě a matka se točila kolem něj a působila jako jeho pomocnice a smírčí soudce mezi ním a jeho zaměstnanci.

Vřelost a srdečnost ze strany rodičů tedy Kafka jako dítě nikdy nepoznal. Otcova strohost, příkazy a zmínky o těžkém mládí byly malému Kafkovi nepochopitelné. Dítě vyrůstalo v prostředí, kde neexistoval názor – pouze záhadné zákony v nepochopitelném světě. Konec 19. století v Praze charakterizovaly navíc třenice mezi Čechy a Němci, pouliční bitky a atentáty, šarvátky mezi českými a německými školáky byly běžné. Kafkovo osamocení a uzavření se do sebe bylo prvotně vyvoláno pragmatickou a abstraktní výchovou, ovšem ani rakouské humanistické gymnázium, jemuž byl chlapec svěřen, nebylo prostředím, kde by se pěstovala Kafkovi tolik potřebná schopnost vcítění. Po absolvování gymnázia na příkaz otce a s velkým sebezapřením vystudoval právo.

Jazyk

Zaměřme nyní pozornost na situaci pražské němčiny, na jazykové podmínky Kafkových próz. Pražská němčina byla velmi vzdálena nejen od výslovnosti, ale i stavby a slovníku spisovné němčiny. Němčina se v Praze pod tlakem izolace stávala státně podporovaným svátečním jazykem, charakterizovaným úbytkem slovní zásoby. Suchá papírová pražská němčina nebyla schopna bezprostřední důvěrnosti obecně mluvené řeči nebo dialektu. Tato chudoba byla vlastní příčinou neobvykle bohaté slovní zásoby Pražanů. Rozšiřovala se propast mezi úřední a mluvenou pražskou němčinou. Díla autorů pražské školy odpovídala na tuto situaci bohatým a poněkud nabubřelým slohem. Kafka se však rozhodl pro střízlivou stavbu vět, určitý purismus a spíše chudý slovník. V dopise Mileně Jesenské píše: Nikdy jsem nežil mezi německým lidem.

Rozhodl se pro jasnost řeči – pro jazyk, proti spisovatelům své generace. Německý vydavatel a interpret díla Franze Kafky Klaus Wagenbach dovozuje, že Kafkovo rozhodnutí mělo i psychologické příčiny. Emancipace od domova, jíž Kafka nikdy nedosáhl, bylo dosaženo aspoň vůči okolnímu světu. Kafkova životní situace se tedy vyznačovala několikavrstevnou osamoceností, izolací, okrajovostí – okrajové bylo i jeho postavení v rámci rodiny, v rámci židovské, české i německé komunity a také v rámci nepočetného kroužku pražských německých spisovatelů a intelektuálů. Kafka nenáviděl nacionalismus jakéhokoli zabarvení.

Konflikt mezi životem a dílem

Vlastní Kafkovou touhou však nebyla emancipace od okolního světa, jak píše Wagenbach, ale naopak celý život usiloval o to, aby se svým dílem i civilním životem včlenil do světa. Bránila mu v tom nejen jeho citlivá povaha, trvale poznamenaná strohou rodinnou výchovou, ale hlavně dobové společenské konvence. Po celý svůj život prožíval konflikt mezi tím, k čemu se cítil být povolán, požadavkem díla, a touhou po přirozeném rodinném životě. Tento konflikt a nemožnost jeho řešení, nemožnost jakéhokoli kompromisu spolu s vyostřenou vnímavostí vůči společenským konvencím tvoří páteř jeho spisovatelského díla po obsahové i jazykové a stylotvorné stránce.

V posledním desetiletí svého života Kafka stále silněji prožíval pocit viny vůči nežitému životu, vůči životu, který neprožil. Cítil strach z nicoty života, který vedl a který ospravedlňoval jedině psaním. Je ovšem třeba rozlišovat mezi Kafkovou touhou po přirozeném životě a jeho odhodláním se ho zříci. Všechny Kafkovy četné pokusy stát se milujícím otcem rodiny a družným člověkem ztroskotaly nikoli na vnějších okolnostech a lidech, ale na něm samém. Na případný zdar těchto pokusů Kafka pohlížel jako na pomocnou konstrukci, podpírající život věnovaný výhradně literatuře. Pokud si Kafka měl volit mezi životem a literaturou, rozhodoval se vždy pro literaturu, aniž se ovšem chtěl rozhodovat proti životu. To je konstelace, která ustavičně vystupuje na povrch a tvoří nit Kafkova života.

Franz Kafka byl zaměstnán v dělnické úrazové pojišťovně, měl zaměstnání, patřil ke světu a chtěl k němu patřit. Svět však disponoval jeho časem – Kafkův deník je plný poznámek o myšlenkách na sebevraždu, protože mu schází čas. Čas, fyzické síly, samota, ticho. Musí psát po večerech nebo v noci, má neklidný spánek, je dlouhodobě nevyspalý. Zaměstnání a jím vnucený každodenní rytmus překážejí v rozvíjení tvůrčí potence. Kafka zoufale hledá nějaký modus operandi svého psaní. Pracuje do dvou hodin odpoledne, po příchodu domů chodívá ve tři odpoledne spát. Spí do devíti večer a v půl desáté chodívá na hodinovou procházku. V jedenáct hodin v noci začíná psát a píše do tří hodin ráno. Jako zaměstnanec má nárok na čtrnáct dnů dovolené ročně, ale zaměstnavatel může určit, kdy ji bude čerpat. Žádá-li Kafka o dovolenou, pak nikoli proto, aby si odpočal a jezdil na výlety, ale proto, aby pracoval, aby se mohl cele uzavřít do světa svého díla a ve vymezeném čase jej stvořit. Jedinkrát požádal Kafka svého zaměstnavatele o neplacené volno. Žádost byla odmítnuta. Teprve nemoc, která u něj prudce propukne v závěru jeho života, ho zbavuje dočasně zaměstnaneckých okovů. I přes špatnou prognózu ji v počátcích Kafka s úlevou vítá. Konflikt však zůstává nevyřešen, jen mění formu a nemoc nakonec bere síly i k psaní.

Kafka není spokojený s psaním po malých dávkách, v nedokončenosti oddělených chvil. Právě to mu odhalila jedna noc, během níž na jeden zátah uchopil pohyb, který jej přivádí k psaní, a vydal ze sebe povídku Ortel. V deníku k tomu uvádí: Psát je možné jen takto, s takovou kontinuitou, s tak úplnou otevřeností těla i duše. A právě zde leží vysvětlení příčiny tolika opuštěných a nedokončených vyprávění, povídek a dvou ze tří románů, které Kafka napsal. Lze se důvodně domnívat, že kdyby Kafka žil v příhodnějších podmínkách a nebyl v psaní brzděn svým civilním zaměstnáním, nevyhovujícím rodinným prostředím a nemusel se potýkat se společenskými nároky, které dobové konvence kladly na mladého muže, dočkali bychom se od něj mnohem objemnějšího díla a pravděpodobně by neobsahovalo tolik nedokončených próz.

V deníku z roku 1913 Kafka píše: Nesmírný svět, který mám v hlavě. Ale jak osvobodit sebe a osvobodit tento svět a neroztrhnout se přitom. A tisíckrát raději se roztrhnout, než ho v sobě zadržovat nebo pohřbít. K tomu tu přece jsem, to je mi naprosto jasné. Kafkovy deníky obsahují mnoho prozaických fragmentů, často jeden následuje za druhým.

Naplnění osudu sňatkem

Francouzský literární kritik Maurice Blanchot k tomu podotýká: Kafka v čase, který má k dispozici, nenachází dostatečný prostor, který by příběhu umožnil rozvinout se tak, jak by sám chtěl, do všech směrů; příběh je vždy pouze fragmentem, po něm následuje další fragment. Kafka by potřeboval více času, ale také by potřeboval méně světa. Světem je v první řadě jeho rodina, jejíž omezující tlak těžce nesl, od něhož se však nikdy nedokázal osvobodit. Dále je to jeho snoubenka, jeho hluboké přání dostát zákonu, který po člověku žádá, aby naplnil svůj osud ve světě, aby měl rodinu, děti, aby patřil do komunity.

Kafka v době uzavíraných, rušených a znovu uzavíraných zásnub se stále větším napětím zkoumá, co je pro a proti jeho sňatku, a vždy naráží na tento požadavek: Mou jedinou snahou a mým jediným posláním je literatura… vše, co jsem vytvořil, je pouze výsledkem samoty… potom už nikdy nebudu sám. To ne, to ne. Maurice Blanchot píše: Kafka opouští pozemské štěstí normálního života, opouští tak zároveň pevnost správného života, staví se mimo zákon. Kafka se celý život snažil spojit své spisovatelství s normálním životem po boku milované ženy a v rodinném kruhu, který by neohrožoval jeho spisovatelskou práci.

Život a tvorba

Každé psaní je však spojeno se samotou. Psaní jej odsuzovalo k samotě a staromládeneckému životu bez lásky a závazků. Přesto mu připadalo jako jediná činnost, která by ho mohla ospravedlnit. Snad proto, že příliš průzračně viděl, že samota hrozí nejen v něm, ale i mimo něj, že komunita je pouhým přeludem a konvence se svými „přirozenými“ nároky a zákony jsou prostě falešné a vylhané.

Život a literární dílo Franze Kafky jsou svědectvím konfliktu mezi nadaným a k velkému dílu předurčeným jedincem a dobovými podmínkami, v nichž je mu dáno toto dílo realizovat. Kafkův osud je rukavicí hozenou do tváře všem společenským konvencím napříč časem. Partnerka Franze Kafky z posledních let jeho života, Milena Jesenská, o něm řekla: Já vím, že se nebrání proti životu, že se brání jen proti tomuto druhu života zde.

Foto: archiv Muzea literatury

Použitá literatura:

— KAFKA, Franz. Deníky 1913–1923. 1998. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1998. ISBN 80-858-4442-7

— KAFKA, Franz a Josef ČERMÁK. Deníky 1909–1912. 1997. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997. ISBN 80-858-4423-0

— KAFKA, Franz. Dopisy Mileně. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2001. ISBN 80-858-4480-X

— BLANCHOT, Maurice. Literární prostor. Praha: Hermann a synové, 1999.

— BENJAMIN, Walter. Výbor z díla I: Literárněvědné studie. Praha: OIKOYMENH, 2009. ISBN 978-80-7298-278-3

— DELEUZE, Gilles a Félix GUATTARI. Kafka: za menšinovou literaturu. Vydání druhé. V Praze: Herrmann, 2016. ISBN 978-80-87054-49-9

— FIŠEROVÁ, Michaela, Martin CHARVÁT a Gregg LAMBERT. Gilles Deleuze o literatuře: mezi uměním, animalitou a politikou. Praha: Togga, 2018. ISBN 978-80-7476-156-0

— KAUTMAN, František. Franz Kafka. Vyd. 3. Praha: Academia, 1996. ISBN 80-200-0528-5

— WAGENBACH, Klaus. Franz Kafka. Praha: Mladá fronta, 1967. 168 s.