Křehký svět

Snad každý národ má mezi svými členy válečníky a násilníky, stejně jako umělce a filozofy. Některé, početné, ale trpí neustálou potřebou expanze, i když ve svém středu mají bezpochyby i skvělé literáty nebo výtvarníky, ale ti jsou do značné míry umlčeni, když ani nesmějí beztrestně používat přesného termínu „válka“. Asi to nedokážu jako příslušník středně velkého národa, který již tu expanzi na vlastní kůži a za pomoci vlísavých kolaborantů jednou prožil, domyslet a procítit do všech důsledků. Před zhruba deseti lety jsem si začal libovat, že země evropského sociokulturního okruhu nám blízké se začínají poměřovat spíše kvalitou svých hudebních, architektonických či literárních děl, koncertů a výstav než stále ničivějšími raketami a účinnějšími granáty. I když i ty do arzenálu odstrašení samozřejmě patří. A nedokázal jsem si představit, když mám tak unikátní příležitost žít v období tak relativně dlouhého míru, že by tomu mohlo být i jinak. Působím v oblasti, kde se vše spíše poměřuje znalostmi v kombinaci s kreativitou a nápady, jak předávat poznatky z minulosti i do budoucna včetně té mladší generaci. Nepřipouštěl jsem si změnu, protože lidstvo se již mnohokrát poučilo, že předsudky znásobené propagandou vedou mnohdy ke zničujícím konfliktům a konfrontacím pod stále stejně omílanými klišé záchrany. Možná o tom mnozí lidé málo čtou…

Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč se tvůrčí síly nevynakládají spíše na vznik nových uměleckých děl, zlepšování kvality života a krásna kolem nás, a někde vyúsťují spíše v pochodujících šicích vojáků, jdoucích v řadě případů vstříc jisté smrti… Nejtragičtější na tom je, že se za použití primitivních prostředků propagandy daří mnohé členy těchto národů přesvědčit o správnosti násilí, ničení a devastace. Asi neměli nikdy možnost – ať už fakticky, nebo ve svém vědomí – vyjet i za hranice svého omezeného rozhledu. Několik z těchto početných národů východně od nás jsem měl možnost poznat osobně včetně podmínek jejich života smutně zamrzlých hluboko v minulosti. Když jednou zazněla slova lítosti a omluvy za daný stav, bylo mi zřejmé, že nelze vše vnímat bez rozlišení. Ovšem s hrůzou mi to s odstupem času připomnělo, že mnohé lze oprášit a v modifikované podobě použít znovu.

Z těchto apokalyptických končin se hravě dokážu vrátit k obsahu nového čísla Čtenáře. Neposkytuje totiž prostor ani násilí, ani ničení, ale literárnímu fenoménu Franze Kafky, nápaditým akcím pro děti i dospělé, bilancování dobrých nápadů a stavbám a rekonstrukcím nových knihoven a jejich zahrad apod. Jedná se o smysluplné využití finančních zdrojů. Jen čas má, bohužel, tu moc poukázat na správnost jedné cesty oproti té temné v myslích stejně zatemněných. Jenže času na cestě k pravdě se nám asi vždy bude nedostávat…

JAROSLAV CÍSAŘ