Main content
TÉMA: Knihovny a AI: Implementace AI do akvizice
MICHAEL FIALA michael.fiala@mlp.cz
Umělá inteligence (či AI) patří mezi nejskloňovanější termíny posledních měsíců a nevyhýbá se ani knihovnickému prostředí, se kterým je – vzhledem ke kulturním, společenským, vzdělávacím a informačním důvodům – principiálně spjatý. Ostatně, poslední ročník knihovnické konference CASLIN, tentokrát pořádané Krajskou knihovnou v Pardubicích, se v říjnu 2023 věnoval právě a výhradně tomuto tématu. A do svého štítu si vetkl mj. hlavní otázku: Jak se knihovny pod vlivem AI změní?
Hledání odpovědí na tuto otázku je samozřejmě do jisté míry věštěním z křišťálové koule, ale jedna věc je jistá: cosi důležitého se děje a my jsme svědky možná dynamických a dalekosáhlých proměn. Ačkoli je vývoj AI věcí kontinuální a odehrává se ve skrytu kanceláří a laboratoří, s příchodem a zveřejněním sofistikovaných programů, zejména na poli jazykových modelů, překladačů nebo nástrojů pro generaci obrázků se bezesporu vytvořil dojem technologického průlomu. Zda je to všechno „pouze“ časově omezený výtrysk lidského pokroku, nebo zda se jedná o odrazový můstek k dalšímu komplexnímu vývoji na cestě za tzv. obecnou umělou inteligencí (AGI) a k „životu 3.0“ (pojem kosmologa Maxe Tegmarka), zůstává ve hvězdách. Autonomní auta ještě nevytlačila ta lidmi řízená, e-knihy nevytlačily ty papírové (možná nikdy nevytlačí), ale oba fenomény jsou tady a využívají se. A stejně tak nástroje AI již též svět okolo nás změnily: řada profesí pomoc AI hojně používá.
Kde může hrát AI výraznou roli?
Když se nyní jako knihovníci zamyslíme (podobně jako třeba na zmíněné konferenci CASLIN), můžeme se pokusit identifikovat řadu oblastí a jevů, kde může AI hrát v rámci knihoven výraznou roli. A zde je důležité se ptát nejen na to, jaké prostředky AI lze využít uvnitř knihoven, ale též na jinou, lehce obrácenou, avšak kruciální otázku: Jaký význam a roli budou hrát samotné knihovny ve světě AI? Následující možnosti mohou být, jak se říká, za rohem, na jiné je třeba ještě možná dlouho čekat, jiné patří do říše utopií a naplněné nikdy nebudou: ať už se jedná o informační hyperexplozi, nadprodukci uměle vytvářených knih či jiných uměleckých děl a s tím spjatou potenciální redefinici autorského práva, zánik a vznik nových profesí, nezastavitelné šíření dezinformací, deepfakeů a hlubší potřeby fact-checkingu, útoky na kyberbezpečnost, vznik digitální a sociální propasti, digitalizaci veškerých dokumentů, automatizaci procesů, robotizaci infrastruktury, prostorů a skladů, sociální izolaci versus hledání „živého“, prohloubení pobytových služeb (knihovna jako „obývák města“), odstraňování jazykových bariér a záchranu zanikajících jazyků, rychlejší vzdělávání, vylepšování personalizovaných asistentů, rozšiřování virtuální a rozšířené reality, zefektivnění katalogizace, vznik inteligentních knih atd. atd. Všechny tyto věci se mohou stát zásadní výzvou v otázce dalšího směřování knihoven, které sice tyjí ze své úctyhodné tradice a fungují s větší dávkou setrvačnosti než některé jiné instituce, ale v proměnlivém světě 21. století nesmí zakrnět.
Oblast akvizice
Když se ovšem vrátíme z více či méně futuristických úvah o tekutém a technologicky vyspělém světě do kamenné budovy roku 2023, ve které je stále největší službou půjčování knihovního fondu, můžeme se zastavit u nákupu knih, jinými slovy akvizice. Autor těchto řádků tento obor, oblast, proces či profesi, chcete-li, rád přirovnává k okurkovému salátu. Aby byl výsledek co k čemu, musí se vyvážit řada faktorů. V případě salátu jde o jeho ingredience a jejich správné množství a vzájemné poměry: okurka, voda, sůl, pepř, ocet, cukr, citronová šťáva… V případě akvizice se pak jedná o celou řadu proměnných, které se mění v čase a zároveň čelí svému zhodnocení v řadách čtenářů, tj. veřejnosti. Ve veřejné knihovně o velikosti a významu Městské knihovny v Praze (dále MKP) se nákup knih odehrává mnohdy nikoli v rámci otázky co koupit, nýbrž v rámci kolik toho koupit, přičemž počet exemplářů variuje mezi nízkými jednotkami k několika desítkám, ve velmi výjimečných případech velice žádaných bestselerů (z poslední doby např. Tučková, Mornštajnová) překoná i stovku kusů daného titulu.
Akvizitéři pak na misky vah svého uvažování musí klást problém finančního rozpočtu, cenu knihy, její umělecký přínos a význam, který není vždy přímo úměrný její čtenosti, půjčovanost autora/série/tematiky/žánru, formát knihy, relevanci vůči našemu zaměření, mediální nasvícení a propagaci, krátkodobé trendy a oblíbenost a v neposlední řadě samotnou žádanost titulu, zrcadlící se v desideratech a čtenářských rezervacích, jež však nemůže být jediným a nejvýznamnějším ukazatelem, ať už z důvodů pomíjivosti popularity, rozpočtových limitů, nebo jakési snahy nekonkurovat nekale knihkupcům a nakladatelům.
Proaktivnost MKP
MKP si nástup AI uvědomuje a snaží se být v tomto směru proaktivní, pořádá mnoho akcí a přednášek na dané téma, zároveň usilovně přemýšlí a zkoumá, kde a jak by AI mohla být potenciálně použitelná. Nejedná se o nějaké naskakování na momentálně módní vlnu, ale o snahu zefektivnit vlastní služby. A tehdy se mezi jinými zrodil nápad, že by umělá inteligence mohla pomoct právě v oblasti akvizice. Že by dokázala zmíněné misky vah efektivně a hlavně kompetentně vážit sama.
Hlavní devizou potenciální „akvizitérské AI“ pak není její schopnost rozumět světu kolem sebe a obsahu knih, byť v interpretaci textu začínají vykazovat jazykové modely neuvěřitelnou schopnost porozumět a předat informaci dál (ChatGPT). Hlavním plusem, který se každým rokem zvyšuje již od dob prvních počítačů, je výpočetní kapacita a rychlost výpočtů těchto umělých entit. Když k tomu připočítáme až zázračnou schopnost strojově se učit v rámci uměle vytvořených neuronových sítí a v systému odměňování, mohl by teoreticky vzniknout šikovný akvizitérský asistent, jenž umí rozhodnout v řádu nanosekund. Akvizitér MKP má po ruce samozřejmě dostatek informací o půjčovanosti celého fondu a o detailních statistikách, kde by se daná konkrétní kniha měla nacházet v prostoru a čase, ale vyhodnocení těchto věcí mu přece jenom chvíli trvá. Akvizitérský asistent by chrlil čísla hned.
Jeho úkol (funkce) by byl jasný a jednoduchý: na základě co největší podobnosti s jinými již vydanými knihami vypočti a doporuč, jaký počet exemplářů by se měl do knihovního fondu koupit. Toto číslo by se odvíjelo od toho, jaký počet knih označuje hranici, od které se počet výpůjček nijak razantně nezvyšuje. Jestli se daných knih nakoupí dejme tomu 13 nebo 15, je v tomto ohledu možná na první pohled banální dilema, ale opak je při stále stoupajících cenách a přesycenosti knižního trhu pravdou – každá stokoruna z veřejných peněz, tedy z peněz daňových poplatníků, je zásadní.
Takový program je stále zamýšlen jako výše zmíněný asistent, nikoli jako entita, která má v nejbližší době potenciál nahradit akvizitéra lidského. Není v tom snad žádná sebestřednost a samolibost lidských aktérů, kteří sveřepě hájí své zaměstnání, ale stále se zdá býti lidský vklad nenahraditelný. Alespoň zatím. Představíme-li si takový nástroj, který byl v hrubých obrysech nastíněn, tak se ještě nejedná o zázračné orákulum, které se podívá na knihu, načte si ji do systému a okamžitě vyhodnotí její potenciál. K tomu by potřeboval přístup k celému internetu, potřeboval by slušnou technologickou výbavu a jeho vývoj by dosáhl astronomických výšin. Stačilo by mu čerpat z knihovnických dat a historie výpůjček, na základě kterých by byl schopen provádět své výpočty a snad se na nich i trénovat.
Jenže aby za momentálních podmínek spočítal relevantní číslo, potřebuje takový nástroj vědět, s čím má srovnávat. Údaje o knižní novince, má-li být v kontextu MKP rychlý, nemá před katalogizací naprosto žádné. Tedy pomoci s vyhledáváním podobného mu musí člověk. A tak drží-li člověk v ruce novou knihu od Annie Ernaux, musí programu nabídnout její jiné předešlé vydané knihy, hledat francouzské autory přelomu 20.–21. století, porovnávat s jinými nedávnými laureáty Nobelovy ceny za literaturu atp. Drží-li v ruce italskou kuchařku o grilování daňka v přírodě, měl by nalézt pomocí klíčových slov Itálie, zvěřina, kuchařské recepty a příroda, zda už něco podobného nevyšlo, zatímco asistent dodá okamžitou informaci o tom, jak se takové věci v historii půjčovaly.
Šlo by tedy o kombinaci umělého rychlého kmitání algoritmů a lidské zkušenosti plus schopnosti dávat věci zpravidla do správného kontextu. Sebelepší a učící se AI uzavřená ve svém „black boxu“ z aktualizovaných časově ohraničených dat totiž nikdy nepozná, zda se daný autor nestal zrovna miláčkem Instagramu a mladých čtenářů, zda reklama na knihu nevisí ve všech stanicích metra, nebo, nedejbože, zda daný autor zrovna nezemřel, což zájem o jeho knihy automaticky a často raketově navyšuje. Na druhou stranu AI nabízí, je-li správně naprogramována, přesnost a rychlost výpočtů. Pakliže by do programu byl zároveň implementován rozměr finančního rozpočtu a cen, dokázal by své výpočty svázat nejen s potenciálními výpůjčkami, ale i s knihovnicky definovaným ROI (return of investment).
Aby byla jakákoli AI úspěšná (a v očích futurologů v budoucnu zcela bezpečná), musí mít správně definované cíle. Jinými slovy, musí být správně naprogramovaná. Jak odborníci na danou tematiku uvádějí, říct autonomnímu vozu „dojeď co nejrychleji do cíle“ nestačí. Takový rozkaz by znamenal mnoho dopravních přestupků, materiálních škod a pravděpodobně mrtvých. Má-li tedy něco podobného fungovat, je třeba velice dobře skloubit možnosti programátorů s představami knihovníků (akvizitérů), přičemž často jedni absolutně nerozumějí tomu, co dělají druzí. Ale právě na komunikaci mezi těmito rozdílnými světy zásadně záleží. To, co se v teorii může jevit snadné, v praxi může ztroskotat. Zdali bude MKP v tomto ohledu průkopníkem nových modelů, nebo jen průkopníkem slepých uliček, ukáže teprve čas.
Obr.: na pokyn autora generovala AI
Michael Fiala, akvizitér MKP, vystudoval politologii na FSV UK. Primárně se věnuje komiksům a cizojazyčné literatuře. |