HANA MATĚJČKOVÁ knihovna.rozstani-hodky@seznam.cz

Světlá pod Ještědem. Necelá tisícovka obyvatel. Když za mnou přišla zdejší knihovnice s nabídkou, zda bych po ní nechtěla vést místní knihovny v Hodkách a Rozstání, byla jsem naprosto nadšená. V hlavě se mi rázem rodily miliony nápadů, co s takovými knihovnami můžu provést a jaké akce budu pořádat.

Když jsem pak na úřadě podepisovala smlouvu a pan starosta se mě ptal, zda jsem si opravdu jistá, že tuto práci chci dělat, byla moje odpověď jednoznačná: ANO! Na zem mě ale usadilo hned první otevření dveří: staré regály, Alois Jirásek a další piety v nich, pár dětských knížek, zbytek fondu slušná 80. léta. Dojem nevylepšil ani liberecký výměnný fond a pár nových titulů z centrálního nákupu. Ufff… Tak takovou knihovnu nechci! Co s tím?

Máma!!! Bývalá knihovnice, metodička ve Středočeském kraji, která si tady pod Ještědem důchodcovsky odpočívá. Její úsměv ve tváři mi jen potvrzoval, že mé představy jsou trochu nadnesené. A co teprve, když jsem ji do knihovny pozvala. Řekla jen: Hmmm, a pak dodala, že první, co potřebuji, je koncepce: pro koho, co, jak a kdy. A vzdělávat se! V tu chvíli mi bylo opět sladkých patnáct let a máma mi lezla úplně stejně na nervy. Jako tenkrát!

Lítám pořád v oblacích, protože jsem vzdušné znamení. Takže koncepci jsem vymyslela velkolepou, jen jaksi nebyli dělníci, nebyl dostatek peněz, nebyl čas. Jediné, co jsem měla, byla důvěra a podpora obecního zastupitelstva. A tak se celá moje rodina včetně našich malých dětí, babičky a dědy oblékla do montérek a pustila se do rekonstrukce. Chlapi vymalovali, brousili a natírali regály, montovali, šroubovali. Děti podle obrázků třídily knihy a dávaly do krabic ty, které se jim líbily. Můj muž navrhl a vyrobil mnou vysněné pódium, které připomíná pirátskou loď, protože moji čtenáři v této knihovně budou především děti a budeme lovit perly a další poklady, zbrázdíme všechna moře, budeme si vyprávět, číst, zpívat námořnické písničky, tvořit… Vždyť říkám, vzdušné znamení.

My s mamkou jsme otrocky vyřazovaly shnilé knížky, zbylé dezinfikovaly, čistily, lepily a přebalovaly. A v mezidobí jsme jezdily do Městské knihovny v Praze, která nám darovala ze svých poboček na 700 knižních titulů, které jsme musely kromě předešlého procesu ještě evidovat do přírůstkového seznamu v nefunkčním Claviovi, dát na knižní lístky a konečně zařadit na nově natřené, krásné regály.

A do toho všeho absolvování Knihovnického minima, školení v systému Canva, inspirativní knihovnické setkání při semináři kreativního čtení v Liberci, studování metodických materiálů, věčné telefonáty s našimi metodičkami, které ze mě musely mít neklidné sny, stejně jako náš IT, kdy mi připadalo, že snad po něm chci tajné spojení s NASA. A přihlášení do SKIP a k jejich akcím, Bookstart, Celé Česko čte dětem, zkrátka všechno, co by mi mohlo pomoci a podpořit mé knihovnické snění.

Máme už za sebou svou první Noc s Andersenem, první vyhlášení Lovců perel, první pasování dětí na čtenáře, první vzdělávací akce pro mateřskou školu. Děti malují obrázky, vypisují čtenářské listy, vyprávějí, chodí i další noví čtenáři a já si to užívám. A čteme. Na závěr školního roku k nám přišla Šebestová i s Machem a děti šeptaly do zázračného sluchátka svá tajná přání. Já taky zašeptala, protože bych pro obě naše knihovny, naše děti i dospěláky chtěla víc.

Nevadí, že už vím, že zázraky se nedějí, že své sny musím tvrdě odpracovat, že dělám začátečnické chyby, které se mi násobně vracejí. Kdyby se mě dnes ale někdo znovu zeptal, zda opravdu chci dělat tuto práci, znovu bych jednoznačně odpověděla: ANO!

Foto: archiv Místní knihovny Světlá pod Ještědem – Hodky a Rozstání