KATEŘINA SPURNÁ katerina.spurna@nm.cz

Počátky jednoho z nejvýznamnějších a dodnes vycházejícího deníku jsou spjaté s Brnem a osobou tamního významného advokáta a později také politika Adolfa Stránského (1855–1931). Stránský se kromě své advokátní praxe angažoval rovněž v brněnské politice, rozhodl se proto vydávat i vlastní noviny. Po prvním neúspěšném pokusu s Národními novinami, které vycházely pouze od června 1884 do února roku 1885, založil Stránský roku 1889 dvakrát týdně vycházející Moravské listy. I tento list však provázely finanční těžkosti.

Stránský si byl vědom, že nebudou postačovat dvě vydání týdně, má-li mít titul vůbec šanci na úspěch. Svou energii proto dále nasměroval k založení deníku. Nový titul nazvaný Lidové noviny vznikl sloučením olomouckého časopisu Pozor a již zmíněných Moravských listů; první číslo vyšlo 16. 12. 1893. Prvním šéfredaktorem se stal Emil Čermák (1864–1949), který tuto funkci zastával až do roku 1895, kdy odešel do Bulharska. Zůstal nicméně zahraničním dopisovatelem.

V prvních letech vycházely Lidové noviny pouze odpoledne, což poněkud brzdilo jejich rozvoj, stejně jako „pouhé“ přebírání zpráv z vídeňských Neue Freie Presse nebo brněnského listu Tagesbote. Od roku 1904 působil v Lidových novinách dřívější spolupracovník pražského Času Arnošt Heinrich (1880–1933), díky němuž se významně pozvedla úroveň listu co do rozsahu i obsahu. Od konce roku 1905 začaly Lidové noviny vycházet i v ranním vydání, které se od roku 1909 stalo hlavním. Díky Heinrichovi a jeho osobním kontaktům se také významně rozšířil okruh přispěvatelů a zvětšila se rovněž obsahová bohatost listu, např. od roku 1911 o přílohu Večery. Do novin zasílali své příspěvky dramatik a politik Viktor Dyk (1877–1931), básník a překladatel Stanislav K. Neumann (1875–1947), básník a později i první ředitel Městské knihovny v Praze Antonín Sova (1864–1928) a mnozí další. Z dalších spolupracovníků lze zmínit např. Františka Gellnera (1881–1914), který měl v redakci novin na starosti karikatury, dále básníka Jiřího Mahena (1882 až 1939), jemuž Arnošt Heinrich svěřil fejetony, nebo Rudolfa Těsnohlídka (1882–1928), který byl autorem soudniček.

Nejslavnější období Lidových novin je nepochybně spjato s první republikou, kdy se tyto noviny chápaly jako „hradní list“ a publikovali v nich nejvýznamnější spisovatelé své doby. V roce 1920 byla otevřena pražská pobočka listu a ve stejném roce do redakce vstupuje spisovatel Eduard Bass (1888–1946), který se po smrti Heinricha v roce 1933 stává šéfredaktorem. Od dubna 1921 v Lidových novinách působili bratři Čapkové, roku 1924 se politickým komentátorem stal Ferdinand Peroutka (1895–1976). Lidové noviny vycházely i později za protektorátu, ovšem již jako list zcela poplatný vládnoucímu režimu. Po roce 1945 vycházely pod názvem Svobodné noviny, jejich šéfredaktorem se stal F. Peroutka, ten však musel v roce 1948 odejít do exilu; nahradil ho spisovatel Jan Drda (1915–1970). Pod jeho vedením však nebyl list, znovu nazvaný Lidové noviny, úspěšný a 8. 2. 1952 vyšlo jeho poslední číslo. V letech 1987–1990 pak titul vycházel v samizdatu. Druhého dubna 1990 bylo obnoveno jeho běžné denní vydávání.

1 Při zpracování textu byly použity následující zdroje: BEDNAŘÍK, Petr – Jan JIRÁK a Barbara KÖPPLOVÁ. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. Praha: Grada, 2019. ISBN 978-80-271-1145-9 (ePub); PERNES, Jiří. Svět Lidových novin 1893–1993: stoletá kapitola z dějin české žurnalistiky, kultury a politiky. Praha: Lidové noviny, 1993. ISBN 80-7106-056-9.