V rámci navázané spolupráce Metodického centra pro výstavbu a rekonstrukci knihoven v MZK a Fakulty architektury VUT v Brně se pro studenty každoročně vypisuje ateliérové zadání Knihovna pro 21. století. V loňském podzimním semestru v rámci úvodní fáze tohoto zadání vznikly literární texty, kdy se studenti měli zamyslet, jak si představují svět současné knihovny. Téma znělo Co lze zažít v knihovně? a literární forma byla ponechána na libovůli studentů.

Ateliérové zadání architekta J. Kratochvíla bylo vypsáno vertikálně pro studenty druhých až čtvrtých ročníků, v rámci něho vytvářejí ideové návrhy pro vytipované obecní knihovny, které předtím osobně navštívili. Současně jsou tyto návrhy konzultovány s Metodickým centrem pro výstavbu a rekonstrukci knihoven.

LD Lenka.Dostalova@mzk.cz

Knihovníci

ŽANETA PEVNÁ

Život knihovníka není vůbec snadný
pohyb mezi regály měl by býti ladný.

A vše kontrolovat ostřížím to zrakem,
být vždy ve střehu,
nedumat nad zázrakem.

Byť všude kolem zázraků je plno,
jak stavět dům,
jak vypěstovat zrno.

V historii s Hanibalem překračovat Alpy,
v knihách o přírodě ihned nalézt malpy.

A v nastalém všeobecném zmatku,
založit od Čapka RUR i Matku.

Pravidlem je řadit knihy od A do Zet,
a za regálem vlevo, tam najdete klozet.

Písmena, slova, věty a řádky,
měl by znát tam a někdy i zpátky.

Výhružně syknout, když někdo nahlas vzdychá,
za urvanou stránku držet chvíli ticha.

To všechno knihovník musí znát,
kontaktu s lidmi se nesmí bát.

Život věcí neživých

SIMONA LEBÁNKOVÁ

Knihovny jsou jako lidi. Odehrává se v nich toho tolik, ovšem málokdy všechny tyto příběhy vyplavou napovrch. Typů knihoven je spousta, ale není nad to se v jednom z těchto prostředí pohybovat a snažit se pochopit život věcí neživých.

Například takové smutné středoškolské knihovny, které jsou zřídka navštěvovány unavenými, na brzké vstávání si zvykajícími a často i z daleka dojíždějícími studenty. Tito žáci většinou zabloudí do knihovny jen kvůli jejich technickému vybavení, proto jsou tyto knihovny smutné, cítí se zneužívané jen pro zhlédnutí vtipných videí na youtube. Regály v těchto středoškolských knihovnách jsou často plné uplakaných, zaprášených knih, kterých se za celá léta dotkla maximálně znuděná knihovnice se zájmem oživit si svoji směnu přeskládáváním regálů s knihami ze seznamu k povinné maturitní četbě. Věří, že si jich takto čtvrťáci, už teď nestíhající přečíst ani jednu knihu, nějakým zázrakem lépe všimnou.

Ovšem vysokoškolské knihovny, to je jiná pohádka, tam to žije. Tyto knihovny bývají zpravidla plné vysokoškoláků předávkovaných kávou, snažících se neusnout mezi doděláním seminárky a čekáním na další přednášku. Od těch, co po včerejším úterním flámu spí nerušeně v knihovně na stole, až po zoufalé opozdilce, kteří po knihovně běhají s flashkou, jejímž obsahem jsou životně důležité práce s nutností dnešního odevzdání. Tiskárna však v takových případech zcela jistě – a dovolím si říct, že je to již nepsané pravidlo – zahlásí error, chybu tisku, nebo že došel toner. V tento moment záleží ovšem na oboru, který student studuje. Pokud je to stavařina, může tiskárna podle vlastních potřeb studentovi vytisknout výkres, který například zcela postrádá zařizovací předměty nebo kóty. Studuje-li student architekturu, může si tiskárna říct, že i po zdlouhavém nastavení kvality a barevnosti tisku požadovanou vizualizaci, co včera rendroval pět hodin, chce prostě oháknout do černobílého kvádra.

Takovým vzpourám ze strany tiskáren se vysokoškolský student ani návštěvník této stále vytížené univerzitní knihovny nemůže, a dokonce nesmí divit. Je všeobecně známým faktem, že tyto tiskárny uzavřely celoživotní pakt s osamělými knihami, které v prostorách této budovy tiše trpí, ale opravdu podotýkám: tiše. Kdyby trpěly nahlas, jsem si jistá, že je paní knihovnice velice elegantním gestem, jímž poprská všechno a všechny v dosahu padesáti metrů, důrazně, ovšem TIŠE pokárá. „PŠŠŠŠŠT!“ A tak jednou knihy šeptem prohlásily: Pomstěte nás! Od antiutopie přes historické romány, až po chudáka žurnalistiku. Pomstěte nás všechny!

Abych vysvětlila, proč mají univerzitní knihy odpočívající v regálech na studenty takovou pifku. Důvod je prostý. Studenti kromě skript týkajících se školy nestíhají číst tyto natolik osamělé knihy. Nemůžeme se jim divit, nároky na vysokoškoláky jsou tak vysoké, že v pondělí v hospodě stihnou třeba jen jedno až sedm piv. Jsou zodpovědní, protože vědí, že zrovna v úterý začínají osmou hodinou ranní. Být vysokoškolákem není jednoduché, ale zkuste si být milostným románem v univerzitní knihovně, když je vše na netflixu.

Nečekané setkání

TEREZA TICHÁČKOVÁ

Taky vám neustále všichni známí říkají, ať si pořídíte čtečku? Mně taky ne. Četla jsem to v jedné tištěné knížce. Každopádně se tím neřídím. K čemu mít všechny knihy pěkně pohromadě, když si můžete užít bezplatnou lekci posilování táháním těžkých hromad knih? A co víc, miluju tu vůni a zvuk otáčející se stránky. Proto patřím do té „menší poloviny“ naší společnosti, která jde do knihovny sednout si ke knížkám. Ta druhá půlka tam nechodí vůbec, nebo tam jde za účelem sednout si k počítači. Kvůli takovým lidem se za chvíli z knihoven a kaváren a možná i chráněných krajinných oblastí stanou alternativní počítačová centra.

Ale to jsme trochu odbočili. Chci vám vyprávět příběh plný moudrosti a ponaučení. Nebojte, je to krátký příběh.

Bylo nádherné prosluněné odpoledne, tak jsem se rozhodla, že se půjdu zavřít do knihovny. Ale ta v našem městečku má velký kruhovitý prosklený otvor ve střeše, čímž pádem jsem o sluneční světlo a teplo úplně nepřišla. Našla jsem si své oblíbené místo, vzala rozečtenou knížku a ponořila se do propracovaných vražd. Z nějakého důvodu teď romány o zabijácích dost frčí. Lidi si asi pak víc váží toho, že se je ještě nikdo nepokusil probodnout nožem.

Po pár desítkách stránek jsem dostala hlad. Můj žaludek vydávající zvuky jako predátor z druhohorního období mě donutil vytáhnout jídlo z batohu. Jen co jsem sloupla část slupky banánu, už se na mě mračila paní knihovnice za svým mocným stolem a kroutila hlavou, abych svůj banán hned zase schovala. Spolkla jsem slinu a banán nešťastně vrátila do batohu. Každá knihovna by měla mít oddělený úsek pro konzumování jídla. Jak si můžu přečíst cokoliv, co není z dětského oddělení a nemá písmena velikosti palce, když šilhám hlady, až skoro nevidím?

Rozhodla jsem se tedy, že změním své stanoviště a přesunula se do zadní části knihovny. Tam, kde se schovávají velmi zamilované páry. Našla jsem si malý stoleček úplně u zdi, kde jsem si mohla v klidu sníst svačinu a spokojeně pokračovat ve čtení. Po dvou toastech a jednom ovoci zaměstnala má trávicí soustava mé tělo natolik, že jsem začínala upadat do spánku. Po pár minutách jsem podlehla a mé oči se zavřely.

Tak dělej! Nechci tu být celou noc. Šepot. Slyším šepot. Ale nic nevidím. Všude je tma. Panebože! Usnula jsem v knihovně! Zatímco mi po bradě stékala slina, začínala jsem se pomalu probouzet. Kdoví, kolik je hodin? Půl třetí. Ráno! Proč mě nikdo nevzbudil? Copak to tu vzadu nikdo nekontroluje? Počkat! Čí to byl šepot? A na koho mluvil, když ne na mě? Vykoukla jsem potichu z uličky a uviděla dvě vysoké mužské postavy. Na vteřinu se mi zastavilo srdce.

Vidíš tu bichli? Tu vezmi! zvolala vzrušeně nižší postava s prstem mířícím k oddělení historie.

Neraď a běž se podívat do pokladny, zamručel otráveným tónem jeho spojenec.

Krádež v knihovně, i taková zvěrstva se na světě dějí. Potlačila jsem údiv a zděšení a snažila se přemýšlet racionálně. Nejlepší bude se tu schovat a počkat, než odejdou. Přesně to teď udělám. Vykročila jsem jednou nohou zpět na své místečko, když v tom pode mnou zavrzala podlaha. Dvojice mužů ihned ztichla a otočila zraky mým směrem. V tu chvíli už mi srdce nebilo vůbec.

Kdo je tam? zeptal se dlouhán lehce nejistým tónem. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Mám promluvit, nebo mlčet? Nehybně stát, nebo utéct? Aniž bych ovládala své tělo, vyšel ze mě prapodivný tichý skřek. Narovnala jsem se, a když moje hlasivky přišly k sobě, promluvila jsem rozklepaně: Já... ehm... tu usnula. A... teď jsem se vzbudila a... ehm... uslyšela vás.

Všichni tři jsme se na sebe nervózně dívali. Bylo hrobové ticho a moje oči se konečně začínaly přizpůsobovat noční tmě. Přesto, že měli na hlavách černé kukly, šlo na první pohled poznat, že můj zmatený výraz se příliš nelišil od těch jejich. Dvojice mrkala střídavě jeden na druhého a na mě a nikdo nevěděl, co se bude dít dál.

Bobřík mlčení skončil větou: Máš ty peníze?

V pokladně nic nebylo. Zarazila jsem se. Ne proto, že v pokladně nic nebylo, ale protože ten hlas mi byl dost povědomý.

Jak jako nebylo?!

No já nevím, jen pár stovek.

Matěj! To je Matěj ze základní školy! Nechápu, že jsem ho nepoznala hned. Bývali jsme hodně dobří přátelé. Bavili jsme se každý den.

Matěji! vyhrkla jsem samou radostí. Už několik let jsme se neviděli.

Markét?!

Bože, jsi to ty, to není možný!

No to snad ne, neviděli jsme se snad… už ani nevím jak dlouho. To snad není pravda! Jak se pořád máš, co děláš?

No, nestěžuju si, chodím na vysokou, znáš to. Studentskej život. Co ty? Jak se má mamča?

Má se fajn. Včera odjela na dovču a…

Haló? dlouhán vkročil do našeho nečekaného setkání. Nerad ruším vaši idylickou chvilku, ale máme tu práci.

Jo jasný, promiň, Matěj se podíval na svého spolupracovníka a pak na mě. Pepo, to je Markét ze střední školy, Markét, to je Pepa.

Těší mě, natahovala jsem ruku vstříc Pepovi, když v tom se otevřely vchodové dveře a do knihovny vešel muž v uniformě. V jedné ruce držel párek a v druhé chleba s máslem. Stáhla jsem ruku a podruhé za tuto noc jsme byli všichni paralyzovaní. V momentě, kdy nás hlídač spatřil, párek spadl na zem a všichni jsme se rozběhli ven s velkým mužem v patách.

Co jsi tam vlastně dělal? Ty jsi kradl? snažila jsem se zvládat běžet a mluvit zároveň.

No… Vlastně jo.

Co blbneš?

Já... ani nevím. Bylo toho na mě teď nějak hodně a...

Nežvaňte a pohněte!

Dozorci, který vypadal, že si rád odskočí na noční sváču do mekáče, dělalo velký problém nás dohnat, a tak už o pár ulic dál jsme mohli zpomalit tempo a vydechnout si. Nikdo za námi nebyl.

S Matějem jsem se rozloučila a lehce vyděšená odešla domů. Matěj už nikdy nekradl. Začal pracovat jako pekař a já si k němu do pekařství chodím každé ráno pro čokoládovou rolku.

Pepa ve špatnostech pokračoval. Ukradl nejmenovanému členu vlády několik zlatých cihel a odstěhoval se na Bahamy.

A to je konec mého příběhu. Jaké z něj plyne ponaučení? Krást se nemá. Nevyplácí se to. Musíte pak žít na Bahamách, které jsou plné jedovatých pavouků. A to nikdo nechce.