Jsem ráda za obě formy – elektronickou i papírovou. Do té elektronické mohu kdykoliv a odkudkoliv nahlédnout a použít některé informace. Tu papírovou naopak mohu pročítat od začátku do konce doma, v příjemném křesle u kamen. Navíc časopis má příjemný formát i kvalitní papír. Přimlouvám se, aby to takto zůstalo.

Ideál by mohl mít QR kódy s odkazy na více fotografií, na rozhovor apod. Ten „nejideálnější“ by měl být zadarmo pro všechny knihovny.

JANA BENEŠOVÁ, Knihovna Václava Čtvrtka v Jičíně

Provokativní otázky. První odpověď, která mě napadla: ideálního není nic, natož časopis, ani knihovnický. Rady kamarádek: aby měl dost peněz. Ne, že by se například Čtenáři nějaká ta koruna navíc nehodila, ale víc peněz z něj ideální časopis neudělá. Druhá rada: aby do toho nikdo nekecal. Představila jsem si, jak sedím sama v redakci a všechno sama vymyslím. A to by mělo být ideální…? To ani nemá cenu rozebírat.

Knihovnický časopis je takový, jaké je knihovnictví, ale rozhodně neplatí úměra ideální knihovnictví rovná se ideální časopis. Na té vzájemné interakci ale něco bude.

Vždyť Čtenář letos vychází už tři čtvrti století a vždycky čerpal ze svého – řekněme – auditoria, což byly a jsou veřejné knihovny. Vždycky nějak zvládal tu širokou paletu témat a námětů, které poskytovaly knihovny od dobrovolných až po vědecké. Často jsem slyšela, že je to pěkná bramboračka, ale dodnes jsem přesvědčená o tom, že právě v tom spočívá jeho vitalita. Tyhle knihovny – ať už se jim říkalo lidové či veřejné – byly jediné, které vždycky nějak fungovaly v síti a ta pomáhala udržet časopis při životě i v těch nejhorších chvílích.

V devadesátých letech, kdy jsme se začali rozhlížet po Evropě, jsem na webu našla čtvrtletník Scandinavian Public Library Quarterly. Vycházel v angličtině a tehdy mi připadal hodně dobrý. Ale jak se české knihovnictví rozvíjelo, objevovala se nová témata, nová řešení, nová hlediska, která se probírala na různých seminářích, setkáních a valných hromadách a posléze se objevovala ve Čtenáři, tak se to začínalo tomu skandinávskému časopisu blížit. Závidět i nadále můžeme hlavně angličtinu a přirozený sklon k mezinárodní spolupráci. 

Takže ideální knihovna sice neexistuje, ale tu cestičku k ideálu nesmíme pustit ze zřetele.

   

Jak vzpomínáte na své aktivní působení ve Čtenáři?

Ve Čtenáři jsem byla strašně dlouho, téměř třicet let. Takže vzpomínám, ale moc si už nepamatuju. Na léta po sametové revoluci jsem vzpomínala při různých výročích i na stránkách Čtenáře a nemá smysl se opakovat. Mohu jen konstatovat, že léta před a po sametové revoluci se od sebe zásadně lišila. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla vlastně hodně jednotvárná a o aktivním působení se moc nedá mluvit, neboť aktivita nebyla navzdory tomu, co se veřejně hlásalo, nijak žádoucí. Přesto i tato doba měla své příjemné stránky. Několik málo let měla redakce sídlo v Praze na Starém Městě a často se u nás scházeli spřátelení kolegové a spolupracovníci a vedly se řeči. Ve své době to byly velmi poučné debaty. Knihovnické i společensko-politické. Ale Čtenář je v dobrých rukách a určitě se bude vydávat i po těch správných cestičkách.

HANA JIRKALOVÁ, redaktorka a v letech 1992–2006 šéfredaktorka časopisu Čtenář