Kateřina Kalivodová Foltánková

Aničku vzbudilo šramocení dole v obývacím pokoji. „Třeba přišel Ježíšek o den dřív,“ napadlo ji. Honem si obula pantofle a potmě pospíchala ze schodů. Z obýváku se linulo tlumené světlo a přes skleněné dveře viděla obrys postavy.

„Konečně ho uvidím,“ zaradovala se a potichu vzala za kliku. Ale uprostřed pokoje nebyl Ježíšek, který si spletl datum. Stála tam čarodějnice!

Byla menší postavy a oplácané tělo měla zahalené v zalátaných hadrech. Pocuchané šedivé vlasy si sepnula do drdolu. Na křivém nose jí trůnila velká bradavice a tváře měla vrásčité a povislé. Pichlavé oči rejdily po pokoji. Dlouhými prsty se stařeckými skvrnami svírala čarovnou hůlku.

Namířila ji na vánoční jedličku a pronesla zaklínadlo. Od stromku se oddělil zlatý prach, který voněl lesem, a schoval se do železné truhličky, která jí ležela u nohou. A na místě jedle najednou stál umělý stromek.

Ježibaba se rozhlédla po pokoji. Uviděla Aniččin adventní kalendář a snědla jí poslední čokoládu. Pak ji zaujal betlém. Vzala z něj figurku Ježíška a hodila ji do truhličky. Popadla tác s vánočním cukrovím, které měla Anička před svátky přísně zakázáno ujídat, a vysypala ho k Ježíškovi. S každým novým předmětem do truhličky zároveň vlétlo i trochu třpytivého prachu.

Potom sáhla za skříň a za ucho odtamtud vytáhla zlaté prasátko. Vecpala ho k ostatním věcem do skříňky. Nakonec mávla hůlkou nad hlavou a do truhličky se snesl zlatý prach odněkud shora. Jakmile byl všechen uvnitř, zaklapla víko a zámek zacvakl.

Anička stála v pootevřených dveřích ztuhlá strachy a nemohla se ani pohnout. V tom si jí čarodějnice všimla a upřeně se na ni zadívala. „Máš štěstí, děti už nejím,“ oznámila děvčátku.

Anička jen na sucho polkla.

Čarodějnice schovala truhličku do kapsy své umouněné sukně. Potom otevřela dveře na verandu a odkráčela, jako by se nic nestalo. Čekal tam na ni létací hmoždíř. Stařena do něho naskočila, tloukem se odrazila od zasněžené země a vznesla se na oblohu.

Holčička přiběhla k otevřeným dveřím. Slyšela, jak se tichou předvánoční nocí rozléhá škodolibý chechot čarodějnice. Sledovala, jak hmoždíř letí oblohou a jak po chvíli klesl a přistál v rokli za vesnicí.

Běžela vzbudit rodiče a vyprávěla jim, co se stalo. Ti ji uklidnili, že se nic neděje. Že přece mají umělý stromeček. Žádné cukroví nepekli, protože není zdravé jíst tolik sladkostí. A copak si Anička nepamatuje, že figurku Ježíška rozbila, když loni pomáhala s úklidem?

Pro všechno měli vysvětlení, ačkoliv ona si dobře pamatovala, jak byla před pár dny s tátou vybírat živý stromeček a jak doma pekli vanilkové rohlíčky a linecké. Pochopila, že když čarodějnice mávla hůlkou nad hlavou, tak rodiče očarovala, aby jim nic z toho, co ukradla, nechybělo.

Anička rostla a Vánoce už nikdy nebyly takové jako dřív. Místo vonících větviček stál doma umělý stromek a cukroví bylo na černé listině. Rodiče se jí snažili vysvětlit, že Ježíšek neexistuje a na dárky bylo najednou potřeba spousta peněz.

Ale hlavně byly svátky plné shonu, spěchu a někdy i křiku. Zmizela původní pohoda, radostné očekávání a magické tajemno.

Čarodějnice neukradla jen stromeček, figurku Ježíška a zlaté prasátko. S každou z těch věcí ukradla pravé kouzlo Vánoc.

Uplynulo mnoho let a Anička už byla velká a sama se stala maminkou. Se svým synkem Vašíkem přijela oslavit vánoční svátky za rodiči.

Když skončil večerníček, šla uložit chlapce do postýlky. Před spaním se ještě chvíli dívali z okna do zahrady. Ukazovala mu hvězdy, které ve městě nikdy nebyly moc dobře vidět. Ale za zahradou bylo jen pole a za ním ona rokle. Žádné pouliční lampy tam nemohly zastínit světlo hvězd.

„Jsem zvědavá, která hvězda zítra vyjde jako první. Až ji uvidíš, může začít štědrovečerní večeře,“ vysvětlovala.

Chlapec přikyvoval a pozorně si prohlížel noční oblohu.

„Mami, co to je?“ ukazoval kamsi do tmy.

„Nic nevidím. Co tam je?“ Viděla jen starý ořešák a zavěšené ptačí krmítko, které se pohupovalo v mírném větru. Litovala, že není sníh, protože by ráda vzala Vašíka sáňkovat.

 „To je čarodějnice!“ vylekaně zakřičel. „Tam, tam, mami! Letí v takovém tom kovovém hrnku, jak v něm tlučeš koření.“

„V hmoždíři?“

„Jo. Vidíš ho? Teď přistála v rokli.“ Chlapec napínal oči do tmy. „Už ji nevidím.“

„Já taky nic nevidím a je nejvyšší čas jít do hajan,“ využila příležitosti a nahnala ho do postele.

„Ty mi nevěříš?“ zeptal se smutně, když už ležel pod peřinou.

„Věřím ti,“ odpověděla mu vážně. „Když jsem byla malá, taky jsem ji viděla,“ řekla a poprvé v životě někomu vyprávěla, co zažila. Vzpomínala i na to, jaké bývaly Vánoce předtím a jak jsou nyní jen slabým odleskem původních svátků.

„Musíme Vánoce zachránit!“ ozval se.

„Čarodějnici nepřemůžeme, umí kouzlit.“

„Ale to není fér! Je tak zlá?“

„Ano, je moc zlá. Nikdo ji nemá rád a určitě od nikoho nedostává dárky. Asi proto nám Vánoce záviděla.“

„Mami, mám nápad!“ řekl a pošeptal jí ho.

***

Když se ráno Vašík probudil, byl Štědrý den. Babička mu na snídani nachystala vánočku s medem a jeho oblíbené kakao. Zatímco si přes den hrál s vláčky, jeho maminka musela něco zařídit.

V podvečer měla vše připravené. Pořádně se oblékli a vypravili se do rokle. Anna si pamatovala, že si tam s ostatními dětmi nikdy nechodily hrát. Říkalo se, že tam sídlí něco zlého. Dospělí na takové povídačky nevěřili, ale ani oni tam nechodili.

Šla pomalu, aby jí Vašík stačil, a opatrně nesla velkou krabici. Byla zabalená v dárkovém papíru a převázaná červenou mašlí. Položili ji do rokle a běželi se schovat za hustý smrček, který rostl opodál.

„Už vidíš čarodějnici?“ ptala se maminka.

„Támhle letí z lesa,“ řekl a oba se ještě víc přikrčili za stromek.

„Právě přistála,“ pošeptal.

Anna nic neviděla, ale slyšela tlumenou ránu.

Babice pochvalně poplácala hmoždíř, odplivla si a vyskočila ven. V tom uviděla dárek.

„Co tady dělá?“ pomyslela si.

Začala kolem krabice kroužit a v tmavých očích se jí zračila chtivost. Ohlédla se, ale nikoho neviděla. Trošku do dárku šťouchla sukovitým prstem. Nezmizel.

„Pro koho může být?“

Na dárku byla připevněná cedulka, na které se psalo: paní z rokle.

Oči se jí rozzářily zvědavostí. Opatrně vzala za jeden konec mašle a trochu zatáhla. Nic. Zatahala o něco víc. Stuha se ani nehnula. Teď už ježibaba trhala za stužku oběma rukama, ale ta držela jako přibitá.

Stařena sáhla do kapsy sukně a vytáhla ohmataný balíček karet. Zahodila ho a znovu zalovila v kapse. Tentokrát vyndala čajovou konvici.

„Kde sakra je?“ Její kapsy byly očividně bezedné a vešel se do nich celý její majetek a i to, co nakradla.

Zašátrala potřetí a konečně vytáhla svoji hůlku.

„Otevři se!“ namířila ji na krabici. Ale nic se nestalo.

Vašík se udiveně podíval na maminku. Ani jeden z nich nechápal, proč nejde dárek otevřít.

Z čarodějčiny sukně se ozval kovový šramot. Baba ponořila ruku až po loket do kapsy a vytáhla tepanou truhličku s bytelným zámkem.

Stála uprostřed role a usilovně přemýšlela. „Já jsem tam kdysi zamkla Vánoce,“ vzpomněla si.

Skříňka se začala mocně otřásat, jako by se to uvnitř chtělo osvobodit. A v tu chvíli pochopila, proč nemůže dárek otevřít.

Podívala se na zmítající se truhličku a pak zase na dárek. Na první dárek, který kdy dostala. A potom odemkla truhličku a otevřela víko.

Roklí se rozlehlo cinkání zvonečku a chrochtání. Vír zlatého prachu se vznesl ze skříňky a prohnal se kolem dárku. Jeho stuha se sama rozvázala. Pak se zářící prach vznesl k obloze a ztratil se jim z dohledu. V tu chvíli se z nebe začaly potichu snášet první sněhové vločky.

Čarodějnice si toho nevšímala. Sklonila se k dárku a opatrně sundala ozdobný papír. Otevřela lepenkovou krabici a na dně uviděla spící mourované koťátko.

Závan studeného větru ho probudil a zmateně zamňoukalo.

Čarodějnice ho vzala do pokřivených rukou a překvapeně si ho prohlížela. Kotě se na ni koukalo velkýma zelenýma očima a vůbec mu nevadilo, že ho drží zlá ježibaba. Mňouklo a začalo se jí otírat o ruku.

Baba se celá rozzářila a přivinula si ho k sobě.

Maminka vzala Vašíka za ruku a potichu se vrátili zpátky domů, kde je čekala štědrovečerní večeře. V mrazivém vzduchu byla cítit vůně domácích perníčků a v dálce zvonil zvoneček. Po poli si to uhánělo zlaté prasátko a Ježíšek spěchal roznést dárky.