„Půjdeme odpoledne ven?“ vrhla se Maruška tatínkovi kolem krku, jen co pro ni přišel do školky. „Já už jsem se ptala Nely a taky půjde. Ondra s Jirkou taky.“

„No dobře, dobře,“ souhlasil tatínek. Dětí se venku sešlo více a domlouvaly se, co budou dělat. Jirka chtěl postavit iglú, Jana navrhovala hrát sněžnou stopovanou a Adam s Ondrou se chtěli koulovat. Nakonec se rozhodly stavět sněhuláka. Ale ne jednoho!

Jirka rozhodl, že se rozdělí na dvě skupiny – holky zvlášť a kluci také zvlášť. A kdo postaví většího sněhuláka, vyhraje. Všichni se s nadšením vrhli do přípravy koulí. Kluci si vedli opravdu dobře a za chvíli už měli obrovské sněhové koule. Holkám to šlo o něco pomaleji. Chlapci koule pořád zvětšovali a zvětšovali, až už je vůbec nemohli kutálet.

„To už stačí,“ zavelel Jirka a ostatní přestali koulet. „Teď je dáme na sebe.“

Jenže ouha, sněhové koule byly tak veliké a těžké, že je nemohli uzvednout. I když se snažili všichni společně, kouli neuzvedli.

„Chcete pomoct?“ nabídla jim Maruška, která už je nějakou dobu pozorovala.

„A proč bys nám pomáhala?“ divil se Jirka s Adamem. „Vždyť potom nevyhraješ.“

„To přece nevadí,“ pokrčila rameny a přišla blíž, aby jim pomohla zvednout kouli.

Když ostatní děvčata viděla, jak se chlapcům nedaří, přišla také na pomoc. Společnými silami zvedli prostřední kouli a posadili ji na tu největší.

Jenže teď nevěděli, jak dál. Nedodělaný sněhulák byl už teď větší než oni a děti nebyly dost velké na to, aby nahoru vyzvedly třetí kouli.

„Co teď?“ mračil se Adam. „Přece nebudeme mít sněhuláka bez hlavy!“

„Já bych věděla,“ ozvala se Jana. „Když nepůjde koule nahoru, necháme ji dole.“

„Ale jak dole?“ nechápali ostatní. „Přece nemůže mít hlavu vedle nohou,“ rozhodil rukama Ondra a nechápavě se na Janu podíval.

„Uděláme ležícího sněhuláka,“ prozradila jim nadšeně. „Necháme všechny koule vedle sebe a jenom je spojíme.“

Kluci se po sobě podívali. Ležícího sněhuláka? Takového ještě nikdy nestavěli! Hned je ten nápad nadchl a pokračovali ve stavění. Prostřední kouli, kterou tak těžce vytlačili nahoru, zase sundali. Všechny tři koule dali těsně vedle sebe a spojili je. Dodělali ruce a obličej.

„Ten je ale krásný!“ rozplývaly se děti a obcházely sněhuláka kolem dokola.

„A co ten váš nedodělaný?“ vzpomněl si najednou Ondra na nedokončeného sněhuláka kamarádek. „Můžeme teď pomoci my vám?“ zeptal se děvčat.

Ta s radostí souhlasila. Společně dodělali i druhého sněhuláka. Byl o hodně menší, ale zase mohl stát.

„Ale který je tedy větší? A kdo vlastně vyhrál?“ lámal si hlavu Jirka.

„Mně se moc líbí oba,“ ozvala se Magda. „Mně taky,“ přidala se Nela a ostatní děvčata. „Takže jsme vyhráli všichni,“ uzavřel to Jirka a pyšně se usmíval na ležícího sněhuláka.

Upravila KATEŘINA HURNÍKOVÁ