VERONIKA VALIŠOVÁ knihovna.cernotin@seznam.cz

Není důležité, jak velká nebo malá knihovna je, ale záleží na tom, co nabízí nebo co může nabídnout potenciálním uživatelům. Na celkový obraz knihovny má vliv nespočet faktorů, prostředí, kvalita knihovního fondu, finance, zřizovatel… V malých neprofesionálních knihovnách má nesmazatelný vliv knihovník.

Knihovník hybatelem

Neprofesionální knihovník je největším hybatelem v malých knihovnách. Knihovník je v podstatě jediným zaměstnancem, a proto právě on rozhoduje o tom, kam bude knihovna směřovat. Pro zřizovatele by měla být tedy výhra, pokud natrefí na dostatečného blázna. Ano, blázna, neboť kdo jiný by chtěl zároveň objednávat knihy, starat se o fond, shánět finanční prostředky, starat se o PR knihovny nebo o sociální účty, tvořit webovky, být organizátorem akcí pro veřejnost, pečovat o design knihovny, hledat další možnosti k rozvoji, tvořit vizi... Ve velkých knihovnách tyto pozice zastává nespočet lidí, odborníků a specialistů, v malých knihovnách tyto posty zastává pouze jediný člověk, který navíc ještě vše musí skloubit se svým hlavním pracovním poměrem.

Největším úskalím pro knihovníka v malé obci je jeho subjektivita. Tím, že nemá spolupracovníky, chybí mu často nestranný pohled. Ten je nesmírně důležitý, neboť – ač se knihovník snaží sebevíc –, nechává se při tvoření nadstandardních činností, ale i při plnění základních služeb ovlivňovat svým názorem a zájmy.

Je jisté, že knihovna v malé obci je a bude obrazem knihovníka, který v ní působí. Ale zároveň by tady měla být pro místní komunitu. Knihovník by měl být součástí komunity, měl by ji chtít poznat, jít do hloubky a vytvořit jasnou vizi, kterou by postupem času skrze svůj plán naplňoval. Není možné vytvořit zaručený recept na „dobrou“ knihovnu. Můžeme se sice držet hlavních surovin (kvalitní fond, atraktivní prostředí apod.), ale zaručí nám to něco neobvyklého? Nikoliv, pouze něco obyčejného. A my přeci nechceme obyčejnou knihovnu, my si přejeme něco originálního, neotřelého a nevšedního! Jak na to? Přidat do našeho receptu koření. Ale jaké? Po pravdě – na to neznám odpověď. U někoho to může být otevření filmového klubu, klubu pro mládež, pro seniory, někde může fungovat kroužek deskových her, tvoření, kreativní soutěže, výstavy, besedy…

Reakce na konkrétní podmínky

My knihovníci máme širokou paletu, jak můžeme oslovit jedince i celé skupiny. Je však důležité rozpoznat, co bude platit zrovna u nás. V Místní knihovně Černotín, kde pracuji, jsem poznala, že nemá cenu pořádat besedy, autorská čtení, přednášky apod. Obyvatele obce na tyto akce nenalákám, a proto chci ochránit sebe, ale i přednášející před trapnými situacemi. Co však u nás naopak boduje? Jednoduše – práce s malým/mladým čtenářem. Čemuž je uzpůsoben nejen design knihovny. Knihovna nabízí možnost půjčit si přes stovku deskových her, knihy z edice Kouzelného čtení i s Albi tužkou, ale především – intenzivně pracuje s dětmi již od mladšího školního věku. Děti tak následně získávají úplně jiný vztah nejen ke knihám, ale rovněž i k vnímání knihovny jako místa, kde na vás nedělá někdo pořád „psst“, ale kde to žije.

Celá tato pevně promyšlená strategie vede k budování vlastní image knihovny, kterou je třeba ještě dále podpořit a přiživit. Je skvělé najít si určitou originální cestu, jež vede k pozitivnímu vnímání knihovny. Dát tip, jak na to, je rovněž obtížné, protože co někde funguje, jinde nemusí. A naopak. V černotínské knihovně jsme skrze děti nalákali jejich rodiče a prarodiče. Na toto mezigenerační propojení jsme navázali a uspořádali společné akce, které byly zaměřeny na dobročinnost: vytvářeli jsme výrobky pro dobročinný bazárek a pro psí útulek, přání pro seniory aj. Na těchto programech se nám podařilo úspěšně působit na několika frontách: budovali jsme vztahy napříč komunitou, v rodině, vztah uživatelů ke knihovně, ale rovněž jsme i efektivně tvarovali celkový dojem knihovny. A co z toho bylo nejlepší? Dobrý pocit, že jste někomu pomohli.

Strach zahoďme!

Největším úskalím ve snaze vytvořit „dobrou“ knihovnu může být strach. Strach udělat průvan v regálech, strach požádat o finance (Nežádáme příliš? Dostaneme peníze?), strach uspořádat jakoukoliv akci (Přijdou lidé?), strach ze změny (Jak na to budou reagovat čtenáři, zřizovatel? Budu schopen držet krok?). Ale odprosťme se od zbytečných obav. Nikdo učený z nebe nespadl, a i kdyby se nám něco nepodařilo, oklepejme se z toho, poučme se a příště to určitě zvládneme lépe. Není totiž nic horšího než hodit flintu do žita.

Knihovny v malých obcích si s sebou pořád – i do dnešních dnů – táhnou obrovské břímě v podobě stigmatu, kvůli kterému jsou mnohdy vnímané jako zapomenuté kouty se zaprášenými knihami. Změňme pohled společnosti na malé knihovny, ale nejprve začněme sami u sebe! Staňte se i vy otevřeným, kamarádským, usměvavým a vstřícným knihovníkem, který na své čtenáře přenáší pozitivní energii, a neustále dostávejte své čtenáře „do kolen“. Poznejte limity, ale současně i možnosti knihovny, neustále se zlepšujte, inovujte a nebojte se změn. Protože knihovna v malé obci nemá být skladištěm knih, ale výstavní skříní a perlou své obce.