Main content

OD REDAKČNÍHO STOLU

Nové knihovny s historií v zádech

Pokračování tématu „přístupnost knihoven“ a další zajímavé příspěvky, které se dočkají otištění v příštích číslech a nejspíše si vyžádají vznik nové stálé rubriky, svědčí o tom, že knihovny zdárně rozšiřují pole působnosti i na další kategorie uživatelů a začínají se bez nějakého umělého nucení přeměňovat na vyhlížená a kulturní politikou státu vzývaná kulturní a komunitní centra. Základ jejich činnosti sice zůstává, ale v souladu se změnami technologií a společenského klimatu se portfolio jejich agendy rozrůstá.

Všemu zdánlivě nahrává i na posledním kongresu IFLA aktualizovaná verze manifestu IFLA a UNESCO o roli veřejných knihoven. Aby byl co nejšířeji akceptovatelný a všeobecně přijatelný, jsou však uváděné formulace velmi obecné. Státy označované jako vyspělé, i když je jistě stále co dotahovat a vylepšovat, se již za těmito cíli vydaly a mnohdy je i překonávají. Pro ty ostatní je tato laťka stále vysoko, resp. pro mnohé je řada stanovených cílů stále snem, když musejí přednostně bojovat s hladomorem, zvyšováním gramotnosti, emancipací žen, řadou civilizačních, společenských, náboženských a politických předsudků.

Ale abych se z planetární úrovně vrátil zpátky domů, existují i v tomto čísle důkazy, že i malé věci se mohou stát velkými a důležitými. V daném případě je zosobňuje záchrana a znovuzrození knihovny ve středočeském Třebsíně nebo vznik nové pobočky Knihovny města Ostravy V Zálomu na severní Moravě. A nejsou to příklady zdaleka ojedinělé. Rozhodně nemám obavy, že bychom rubriku Knihovny v novém nenaplnili i v následujících ročnících. Jen vyvstávají otázky ekonomického realismu ve světle narůstajících krizí kolem nás a na druhé straně profesní zarputilosti. Když jsem diskutoval s kolegyněmi během své nedávné návštěvy Knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě, kde již to základní uskutečnili, padla spousta podmiňujících argumentů. Sen o nové moderní knihovně začali spřádat již zhruba od roku 2005 a dočkali se po zhruba třinácti letech.

Nechtěl bych působit staromilecky, zřejmě to přirozeně provází jakékoli ušlechtilé konání. Vzpomeňme třeba Antonína Jaroslava Puchmajera a jeho čtenářskou společnost v Radnicích. V roce 1818 mohl působit až umanutě a pábitelsky, ale dnes jsou jeho následovníků tisíce. Jen mi je líto, že už mu nikdy nebudu moci položit na hrob na Olšanech v Praze kytičku. Sekce, kde byl pochován, byla totiž před lety zrušena… Že by to zarputilá knihovnická komunita dokázala napravit alespoň zřízením symbolického pietního místa, jakého se dostalo například Josefu Čapkovi a dalším?    

JAROSLAV CÍSAŘ