FRANTIŠKA VRBENSKÁ dis@email.cz 

V hojném počtu význačných jubileí roku 2022 nejspíš zaniknou dvě půlkulatá výročí spojená se jménem spisovatele Jindřicha Šimona Baara. Od narození reálného Jana Cimbury, protagonisty Baarova stejnojmenného románu, uplynulo v červnu dvě stě pět let. V prosinci pak vzpomeneme, že před sto patnácti lety zemřel muž, který ze všech sil přispíval k české kultuře a bez něhož by Baarova jihočeská epopej nevznikla: páter Josef Baar, Jindřichův strýc.

Chodský rodák J. Š. Baar (2. 2. 1869 – 24. 10. 1925, Klenčí pod Čerchovem) příslušel do českého literárního panteonu. Ačkoli se dosud vydává a zůstává v povědomí čtenářské obce, pomalu se na něho zapomíná, jeho muzeu v Klenčí ubývají návštěvníci. Je to škoda, protože v Baarových knihách nalezneme přesvědčivé zachycení doby a jejích reálií, empaticky zobrazené lidské osudy, výrazné sociální cítění, až publicistické a znalé zaujetí pro „jak se co dělá“ i dávku černého humoru. Snad nejslavnějším autorovým dílem zůstává právě Jan Cimbura s doposud dvaceti šesti vydáními, překlady do půl tuctu cizích jazyků a filmovou (dílčí) adaptací.

Páter Josef Baar z Putimi

Právě skutečný Jan Cimbura (17. 6. 1817 Semice u Písku – 17. 1. 1898 Putim) vnesl zásadní obrat do života Josefa Baara, v té době skromného katechety v Písku. Poprvé se potkali roku 1880. Šedesátník Cimbura byl dosud robustní obr s mohutnými rameny a s legendárně velkýma nohama, které nese rodové genetické dědictví do současnosti. Získal mezi putimskými rodáky respekt nejen majetkem a proslulou silou, ale jako výborný, pracovitý hospodář a výrazná osobnost. Duchovní a sedlák si byli navzájem sympatičtí, sdíleli také chovatelské, pěstitelské a sadařské koníčky; o lásku ke koním šlo především. O tři roky později Cimbura inicioval žádost putimské farnosti, aby ji mohl převzít právě Baar. Bez této podpory by písecký katecheta stěží obdržel ustanovovací dekret (1884); představme si obdobu dnešních ostrých konkurzů na vysoce specializovaná místa. Ovšem fary nebývaly lukrativním postem, faráři nezřídka čelili ekonomickým potížím a nesobecký Josef Baar vzdor své píli zemřel chudý.

Děkan Josef Baar, nevysoký, s výraznými rysy, s darem výmluvnosti a duchaplnosti, přišel na svět dne 31. 10. 1835 v Klenčí pod Čerchovem, zemřel 15. 12. 1907 v Putimi. Chodský patriot byl až hazardně štědrý, vznětlivý, dobrosrdečný, vzdělaný. Než nastoupil na faru v Putimi, působil téměř čtvrt století v Písku jako kooperátor děkanství, kaplan, brzy poté katecheta. Patřil zde do kruhu místních intelektuálů. Přátelil se s „pootavským slavíkem“, „májovským“ básníkem Adolfem Heydukem (1835–1923) a s knězem Václavem Čeňkem Bendlem (1832–1870), básníkem, spisovatelem a překladatelem.

Patřil k nenápadným budovatelům české kultury přispívajícím drobnějšími texty, beletrií, poezií, početnou publicistikou. Jeho tvorbu charakterizovalo výstižné, vtipné vyjadřování a čistý bohatý sloh. Souborný katalog na stránkách Národní knihovny ČR uvádí celkem 21 záznamů o publikacích, kázáních nebo divadelních hrách pro mládež. Pan páter měl velký cit pro hudbu; sám hrál na klavír. Baarův literární odkaz zahrnuje také praktické návody a pokyny. Založil Spolek sadařský pro jižní Čechy se sídlem v Písku a stal se jeho starostou. Rozuměl agrotechnice, dobytku, včelaření, zahradničení, hedvábnictví, o němž přednášel na písecké hospodářské škole. Miloval přírodu a koně, které i znamenitě léčil.

Jindřich Šimon Baar a Jan Cimbura

Pro talentované mladíky z nuzných poměrů se nabízely jen dvě cesty ke vzdělání a sebeuplatnění: vojenská nebo církevní sféra. To platilo pro P. Josefa Baara i pro jeho synovce Jindřicha. Strýc jej podporoval morálně, finančně a intelektuálně. Na putimské faře prožil student J. Š. Baar několikery nádherné jihočeské prázdniny a odnesl si také vzpomínku na rázovitou postavu Jana Cimbury. Starý forman a sedlák se těšil výjimečné pověsti jako člověk přímý, zbožný, neochvějně spravedlivý, tvrdý a pilný pracant, uvážlivý, ale pokud bylo třeba, energický a rázný. Nikdy neuškodil člověku ani zvířeti. Mladého Jindřicha zaujalo, jak promyšleně, až básnicky starý muž hovoří o přírodě a její nádheře.

J. Š. Baar je zástupcem literárního realismu, venkovské prózy a Katolické moderny, kterou jako jediný svým dílem přežil. Křesťanství v jeho pojetí znamená vědomé hledání duchovní opory a morální jistoty. Úlohu a postavení faráře ve společnosti i církevních strukturách podává se všemi povinnostmi, zodpovědností a negativy. Baarovy prózy z mladšího období vyznívají buřičsky, anarchisticky i groteskně, ale vždy jsou prodchnuty soucitem a hlubokým pochopením. Svým rozkolísaným, evropsky rozkročeným individualismem i citem pro přírodu a živé bytosti v mnohém a na dlouho předešel dobové autory. Byl i průkopníkem „lovů beze zbraní“, fotografování zvířat v jejich přirozeném prostředí a existenci.

Baarově tvorbě jsou vzdálené rurální selanky. V nejmenším si venkov neidealizoval, na to jej znal příliš dobře. Román Jan Cimbura nese podtitul Jihočeská idyla, míněný nemálo ironicky. Národopisec Baar vkládá do románu apoteózu jihočeské, svébytné mentality, která se vskutku liší od ostatních částí Čech, a selství – jako náročné profese, sociálního a názorového zařazení, svébytné kultury, životního stylu. V Cimburových časech doznívala jeho éra…

Románový hrdina se zcela neztotožňuje s reálným sedlákem z Putimi. Každý protagonista, který má své (původně živé) alter ego, žije několikerým životem. Svým pravým bytím, příběhem literárním či filmovým, podobou, do níž jej promítne fantazie diváků/čtenářů, a deformací, kterou umělecké dílo znásobí už tak nepřesné vzpomínky lidí, kteří ho znali. Dozvíme se z ne vždy věrohodných pramenů, že oproti knižnímu alter ego nebyl faktický Cimbura středně vysoký, tmavovlasý, ale měřil kolem 190 cm a měl rezavé vlasy. Nikoli převážně vegetarián, nýbrž masojídek. Přísný abstinent si prý přihnul (což rozhodně neodpovídá), nežil se svou Marjánkou jako dvě holubičky, ale hádali se kvůli jejím a společným dětem (určitě nepravda), a umřel ošklivě. Další pomluva. Skonal pokojně, třebaže mu velká kýla, kterou si uhnal při přepravě kamene, v posledních letech ztrpčovala život.

Odkaz putimského Cimbury

Po více než stovce let zjišťujeme, jak vizionářský a soudobý je Baarův Jan Cimbura: jeho (a Baarovo) porozumění zvířatům, vstřícnost a ohleduplnost k lidem, prvek rovného postavení mužů. Cimburovo prosazování domácích plemen a odrůd či zápas za záchranu rybníků, zadržujících vláhu, zní více než soudobě. Skromnost spotřeby a vědomí zodpovědnosti rezonuje s pojmy udržitelného rozvoje, ekologického chování, hnutí new age. Jeho nedůvěra (ne bezvýhradná) k nástupu strojů a odosobněnému, „průmyslovému“ vztahu k polnostem a dobytku, který nevyhnutelně nastupoval, je varováním před technokracií. Akcentuje protiválečný postoj ve smělé, působivé alegorii polí zničených bouří, kdy nezáleží na jejich vlastníku – škoda úrody, věčná škoda mladých životů… Hořce aktuální!

Jindřich Šimon Baar strávil s Janem Cimburou – vzpomínkou na člověka, která měla ožít coby románový protagonista a budoucí jihočeský mýtus – více než rok. Nesmírně mu na knize záleželo. Průběžně se vyptával strýce jak na Cimburu, tak i technické detaily. Spisovatel byl vždy velmi precizní, co se reálií týče. Písemné konzultace obnášely na stovku dopisů, které si putimský jemnostpán Josef Baar vyměňoval se synovcem od poloviny roku 1906 do května 1907. Starý farář nadšeně upozorňoval své ovečky na dílo, které jeho synovec píše, už v roce 1904. Těšil se nesmírně. Zemřel půl roku před vydáním knihy. Doplňkem o chovu vodňansko-netolické rasy ušlechtilých koní, který J. Š. Baar vložil do druhého vydání Jana Cimbury v roce 1921, uctil strýcovu památku.

Okouzlující Prácheňsko není kulisou, ale jedním z ústředních aktérů románového děje. Ostatně charismatická Putim vstoupila do povědomí veřejnosti nejen pro písničku o Putimské bráně a dobrého vojáka Švejka, kterému zde postavili bronzovou sochu. Zájem o památku Jana Cimbury trvá: statek na návsi (dům č. 25 nese na boční zdi pamětní desku), útulná hospoda U Cimbury, místo jeho posledního odpočinku na svatovavřineckém hřbitově se známým nápisem, jímž emotivně končí Baarův román. Ovšem tabulku s textem neumístili na náhrobní kříž Cimburovi adoptivní synové. Byl doplněn podle knihy až deset let po sedlákově smrti. Prácheňské muzeum v Písku vzdalo Cimburovi čest, když jeho figurínu při sklizni zasadilo do expozice Písecký venkov v 19. století.

Bibliografický rébus

Existuje knížka Na putimské faře od literárně neznámého spisovatele Ladislava Vydry s půvabnými ilustracemi Vojtěcha Kubašty. Půvabně a živě vypráví o páteru Josefu Baarovi, jeho působení v Putimi, o mladém Jindřichu Šimonu Baarovi i o skutečném Janu Cimburovi. A také o farářově neteři a schovance Bábince (Barboře) Heidlerové, provdané Vydrové, autorově mamince, podle jejíchž vzpomínek dílo vzniklo. Titul vydalo v roce 1947 pražské nakladatelství Bohuslav Rupp, které mj. publikovalo souborné dílo J. Š Baara. V avizované edici Vavřín – knihovně literárních monografií, pamětí a korespondencí zastupuje jediný svazek.

Na stránkách www.databazeknih.cz nalezneme o L. Vydrovi následné informace, převzaté z jiného webu, náležícího amatérskému divadlu: Ladislav Matěj Vilibald Vydra (7. 7. 1864 ve Smetanově Lhotě – 13. 11. 1931 v Bavorově). Pocházel z učitelské rodiny. V roce 1885 maturoval v Písku, nedokončil studia medicíny a zaměřil se na učitelství. Učil v Čelákovicích, v Klukách u Písku, v Putimi, v Protivíně a od roku 1895 v Bavorově, kde později působil jako řídicí učitel. Zde se stal členem Ochotnického souboru Šumavan, v němž také režíroval.

Kniha vyšla zřejmě posmrtně… Ano, ale ve svazku doputovavším do mé knihovny je autorovo věnování datované dnem 20. 4. 1948 (!) v Mlynářovicích (dnes část Volar). Autor pamětí nemůže být totožný s blonďáčkem, který studoval na učitele a zakoukal se na putimské faře do tmavooké Bábinky, kterou si pak vzal za manželku. Nesmělý mládenec Ladislav z knihy je otcem Ladislava Vydry mladšího, ale ne původcem publikace, jak je na různých místech mylně uvedeno.

V kulturních institucích jsem nevypátrala více informací než stručné záznamy o tom, že v letech 1945 až 1947 vydal Ladislav Vydra (mladší) v novinách Venkov tři stati o J. Š. Baarovi a putimské faře. Důvodem k jeho skromné, ale umělecky kvalitní a obsahově zajímavé tvorbě bylo jistě čtyřicáté výročí úmrtí pátera Josefa. S přispěním Muzea a galerie ve Vodňanech jsem nakonec zjistila, že autor memoárů Na putimské faře Ladislav Vydra ml. (nar. 1901) vystudoval revírnickou školu v Písku. Zůstával věrný oboru lesnictví. V letech 1945 až 1956 pracoval jako vedoucí polesí v Mlynářovicích – Státní lesní správa Boubín, Vimperk. V letech 1948 až 1953 zastával funkci předsedy Místního národního výboru v Mlynářovicích. Roku 1956 se vrátil do rodného města jako lesní dělník Státního polesí Bavorov. Zemřel 5. 11. 1984 a odpočívá na bavorovském hřbitově.

Obrazové materiály: commons.wikimedia.org a archiv Františky Vrbenské