TEREZA CHLAŇOVÁ  tereza.chlanova@ff.cuni.cz 

RITA LYONS KINDLEROVÁ  Rita.LyonsKindlerova@nkp.cz

Ukrajinská literatura posledních desetiletí je natolik bohatá a rozvětvená, že jen málokdo je schopen se v ní uspokojivě orientovat. V předkládaném článku jsme si vypomohli jednoduchým filtrem – zaměříme se pouze na české překlady ukrajinské literatury, které se objevily v knižním vydání. V současnosti v českém prostředí nalezneme více než třicet samostatných knižních titulů jednotlivých autorů.

K těm nejznámějším, kteří se na Ukrajině proslavili zvláště v 90. letech, patří bez sebemenších pochyb Jurij Andruchovyč (* 1960, Ivano-Frankivsk). Jako první vyvolal na počátku 90. let svými postmoderními romány literární pozdvižení, ne-li přímo skandál. V románu Rekreace aneb Slavnosti vzkříšeného ducha autor na pozadí bizarní slavnosti, odehrávající se ve fiktivním městečku Čortopol, rozehrává v karnevalově-burleskním duchu příběh čtyř básníků. Ti jsou však spíše než ztělesněním klasických básníků-proroků obrazem přerodu epochy (končícího sovětského impéria), kde krachují tradiční hodnotové systémy a jsou nabourávány všechny možné koncepty a stereotypy (politické, společenské, kulturní, jazykové). Tito hrdinové tak ztělesňují různé tragikomické či přímo absurdní varianty hledání identity v nově se rodícím světě. Druhým z románů, nesoucím název Moskoviáda. Strašidelný román, nás jako hlavní postava provází ukrajinský básník s neukrajinským jménem Otto von F., který se při svém alkoholovém putování postupně noří do útrob Moskvy. Makabrózní karneval historických postav, jehož jsme v závěru svědky, je v současném kontextu války na Ukrajině zvláště mrazivým čtením. Podivuhodnému shromáždění předsedá neméně podivná postava – „Černá punčocha“, která pronáší děsivě-groteskní projev, v němž je snován plán na obnovu impéria. Celá kniha pak podává bravurní a rafinovanou diagnózu ukrajinsko-ruských vztahů. Přestože Andruchovyč si vysloužil největší pozornost právě romány, nelze opomenout ani jeho esejistiku a v neposlední řadě i poezii (mimochodem často zhudebňovanou), v českém překladu zastoupenou básnickou sbírkou Písně mrtvého kohouta.

Další významná osobnost, která si v 90. letech také získala pověst „skandální“ spisovatelky, je Oksana Zabužko (* 1960, Luck). Zapsala se do povědomí čtenářů jako zástupkyně silné generace žen, jež získaly v posledních třech dekádách v ukrajinské literatuře pevnou pozici. Její tvorbu mohou čeští čtenáři sledovat již od roku 2001, kdy vyšel překlad jejího prvního románu Polní výzkum ukrajinského sexu. Bylo to jedenáct let poté, kdy se v roce 1990 objevil téměř kultovní román Volodymyra Javorivského (1942–2021) Marie z Černobylu, první beletristický popis tragédie černobylské katastrofy. Právě jako „postčernobylská“ se často nazývá generace spisovatelů, kteří začali jako mladí tvořit ke konci 80. let a profilovali se v průběhu následujícího desetiletí. Oksana Zabužko a její generačně blízcí kolegové odmítli klasickou formu socialistického realismu, opustili tradiční popisné formy a vrhli se do víru experimentování. K vlastní identitě, tj. své příslušnosti k ukrajinskému jazyku, po staletí likvidované a potlačované kultuře, nacházeli cestu velice sebevědomým a ne zcela standardním způsobem. Zabužko vnesla do ukrajinské literatury silné ženské slovo. Začala otevírat dříve zakázaná, ignorovaná a tabuizovaná témata, a to nejen ta týkající se čistě ženského prožitku věcí. Pustila se i do odhalování rodinných, lokálních a dějinných traumat. Začala do kontextu uvádět zapomenuté stránky života svého národa – pravidelně představuje nejrůznější zasuté osobnosti ukrajinské kultury, umění a dějin. Sbírka kratších próz Sestro, sestro obsahuje velice osobní a otevřené „ženské psaní“. Autorka se zde vyrovnává s vlastní i komunistickou minulostí, dává šanci všem, ženám i mužům, aby se nebáli „otevřít“ své vnitřní i národní rány a zbavili se frustrací. Rozsáhlý román Muzeum opuštěných tajemství, který psala mnoho let, v sobě snoubí milostný příběh s minulostí, dobový vhled do fungování médií na Ukrajině a již zřetelnou předtuchu pozdějších útoků ze strany Ruska. Je s podivem, že si dodnes málokdo všiml, jak nesmírně přesně autorka vykreslila situaci ovládnutí mediálního a informačního prostoru jedné země vládou jejího souseda. Zabužko sama sebe rovněž považuje za básnířku, ale nevyhýbá se ani esejistické tvorbě, kterou v českém překladu nalezneme například v samostatné publikaci pod názvem Jak si ochočit apokalypsu.  

Nový přístup k ženské problematice a k otvírání traumat minulosti volí i vrstevnice Oksany Zabužko Jevhenija Kononenko (* 1959, Kyjev) v řadě drobnějších i rozsáhlejších próz. V románu Katovo poslední přání se věnuje zpracování traumat minulosti. I ona nechává „velkou historii“ prosakovat skrze obrazy jednotlivých generací. Klíčovou postavou románu je Ivan Ivak, sovětský spisovatel, v minulosti popravčí NKVD, jehož autobiografie rozehrává příběh jedné rodiny, na jejímž pozadí vyvstávají dějiny Kyjeva (běžného dějiště autorčiných próz) 20. století.

Kyjev je klíčovou kulisou i v románu naprosto jiného ražení – B-52 – jehož autorem je Anatolij Dnistrovyj (* 1974, Ternopil). Ten nás přenáší do Kyjeva po oranžové revoluci a před Majdanem (ukrajinská revoluce důstojnosti 2013–2014) a s vypravěčskou bravurou a lehkostí, s příměsí ironie a svěžího nadhledu nás seznamuje s příběhem čtyřicátníka, který ve svém pohodlně zabydleném, navenek úspěšném životě přece jen není tak úplně spokojen.

V 90. letech, o nichž byla řeč výše, se na literární mapě Ukrajiny výrazně etabloval její západ, kromě Lvova pak i Ivano-Frankivsk (bývalý Stanislaviv), který se stal mimochodem i dějištěm románu Sofije Andruchovyč (* 1982, Ivano-Frankivsk) Felix Austria, odehrávajícího se na přelomu 19. a 20. století, v němž na příběhu jedné rodiny a jednoho podivného přátelství autorka zkoumá minulost svého rodného města, ale rovněž i mýtus „šťastného Rakouska“. V bohatě dekorovaných kulisách, mezi řadou podivínských postaviček však probleskuje i něco víc než jen touha oživit minulé epochy. Relativně poklidný příběh, složený ze zdánlivě malicherných starostí jednotlivých postav, skrývá i předzvěst fatálního zvratu, nejen rodinného, ale i dějinného.

Taras Prochasko (* 1968, Ivano-Frankivsk), jehož dnes již kultovní próza Jinací vyšla v českém překladu roku 2012 a v nedávné době se dočkala opětovného vydání ve sbírce Jetotak, rozšířené o další autorova díla (povídky a krátké reportáže či eseje), pro změnu s oblibou oživuje ukrajinské Karpaty a jejich pozoruhodný svět. V románu Jinací, jak sám říká, vytváří alternativní mytologii Karpat. Ve fiktivním městečku Jalovec (svérázných ginových lázních) se odehrávají a vyprávějí příběhy, které se proplétají, řetězí, vrství, vplývají do okolní krajiny a hor, propojují světy a postavy. Zároveň se rodinné a intimní příběhy zaklesávají do dějinného koloběhu. Samozřejmou součástí světa jsou i tzv. jinací, místní karpatští polobozi a mágové. Magickým prvkem románu je však i sám jazyk, který nejenže popisuje, ale má i moc zaříkávat. Kniha je ve svém celku léčivým lektvarem i omamným nápojem zároveň, z jehož účinků je jen těžké vystřízlivět.

Karpaty jsou podobně klíčovým prostorem i pro básníka Petra Miďanku (* 1959, Šyrokyj Luh na Zakarpatí), jsou středobodem jeho života, jakousi téměř posvátnou doménou. V češtině mu vyšly dvě básnické sbírky: Užhorodské kavárny a Marmarošská reneta. V nich básník s určitou horskou drsností a bezprostředností nechává zaznívat úlomky současného i dávno minulé-ho Zakarpatí, kde se odnepaměti střetávaly národnosti, kultury, konfese, jazyky. Hutná, těžce metaforická, jazykově bohatá poezie (básník s oblibou využívá archaismy, dialektismy, hungarismy, slovakismy a další autentické prvky místní mluvy) tak zcela souzní s regionem, z něhož vyrůstá. 

Západoukrajinské město Lvov pro změnu ozvučuje v řadě svých děl Jurij Vynnyčuk (* 1952, Ivano-Frankivsk), který patří mezi ty spisovatele, již jako hlavní nástroj svých vyprávění využívají humor, satiru, sarkasmus a nešetří nikoho, včetně sebe. Vynnyčuk je typický Haličan, resp. Lvovan. Nedá dopustit na „kulturní“ výhody západní Ukrajiny, takže jeho první knížka v češtině Příběhy z Haliče, v níž zpracoval známější i méně známé lvovské legendy, se také Haliče týkala. Jiného ražení je Vynnyčukova kniha kratších próz s názvem Chachacha. Ta se nese ve zcela humoristickém, satiricko-ironickém stylu, je plná černého humoru, jenž hraničí se surrealistickými vizemi.

Ze Lvova pochází také spisovatelka Natalka Sňadanko (* 1973, Lvov), která ve svém románu Sbírka vášní aneb Dobrodružství mladé Ukrajinky zpracovává odlišnou generační zkušenost – zkušenost dospívání v 90. letech. Na Ukrajině se tehdy, stejně jako u nás otevíraly zcela nové příležitosti. Zapšklý sovětský systém nahradily první roky nezávislosti, ale univerzální první lásky či potíže s rodiči zůstaly. Bylo možné studovat nezvyklé obory a cestovat do zahraničí, vymezovat se vůči vrstevníkům, snažit se „zbožňovat“ rockovou hudbu a podívat se na své mládí s humorem a sebeironií.

Vydáme-li se z Haliče dál na západ, za hranice Ukrajiny, i zde najdeme ukrajinsky píšící autory – konkrétně v Rakousku, ve Vídni, kde již od roku 2011 žije Taňa Maljarčuk (* 1983, Ivano-Frankivsk). V českém překladu jí vyšel výběr z nejlepších krátkých próz Bestiář, v němž dokazuje, že je bravurní hypnotickou vypravěčkou, která mistrovsky ovládá jazyk zkratky, ale přitom je prosta povrchnosti. Kromě této sbírky má český čtenář možnost přečíst si i povídku Žáby v moři, za jejíž německojazyčnou variantu získala v Rakousku prestižní literární cenu Ingeborg Bachmannové.

Z toho, co zde bylo řečeno, by mohl vzniknout mylný dojem, že současná ukrajinská literatura je reprezentována převážně západoukrajinskými autory. Pravdou je, že dlouhou dobu skutečně západní Ukrajina literárně dominovala, ke slovu se však již nějakou dobu velmi razantně dostávají i jiné regiony Ukrajiny. Vzpomeňme například Olese Uljanenka (* 1962, Poltavsko – † 2010, Kyjev), jehož život by sám vydal na několik románů. Z jeho nesmírně bohaté románové tvorby (dvacet titulů) byla pro český překlad zvolena novela Tady na jihu, odehrávající se v jihoukrajinském městě Mykolajiv na sklonku 70. let 20. století. Ožívá zde drsný svět marginálů a beznadějných ztracenců, kteří živoří a přežívají v bezvýchodném světě, kde naděje probleskuje spíše jako chvilkový omyl.

Jiný typ tápajících a dezorientovaných postav nám představuje Serhij Žadan (* 1974, Luhansk), který debutoval již v novém tisíciletí a v současné době je jedním z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších ukrajinských autorů. Letos byl Polskou akademií věd navržen na Nobelovu cenu za literaturu. V češtině je zastoupen raným povídkovým souborem Big Mac a dvěma básnickými sbírkami Dějiny kultury začátku století a Ze života Marie. Žadan žije dlouhodobě v Charkově a ve zmíněné sbírce povídek oživuje nejen východní Ukrajinu (Donbas, odkud pochází), období rozpadu Sovětského svazu, ale skrze různorodé cesty svých hrdinů tematizuje i „setkání“ se Západem, osahávání tohoto nového, zdánlivě svobodného prostoru. Jeho postavy představují paletu svérázných bezprizorních existencí, neukotvených outsiderů, neustále kamsi putujících, proplouvajících životem a vstřebávajících úlomky okolního života často v místech, která jsou spíše jen přestupní stanicí k další cestě. I ve své poezii Žadan shromažďuje úlomky života, zaznamenává, zdůrazňuje onen neustálý pohyb, proměnlivost, aby vzápětí vše setřel jako obraz v písku a nechal plynout další a další obrazy a situace s jemu vlastním smyslem pro detail a nečekané asociace. Přes zdánlivou roztříštěnost však vyvstává určitý celistvý dojem z epochy nově nabyté svobody i reminiscencí z doby rozpadu Sovětského svazu.

Ukrajinský Doneck je hlavním dějištěm románu Vladimira Rafejenka (* 1969, Doneck) Dlouhé časy, přestože v textu není nikde přímo zmíněn. Figuruje zde pouze jako město Z – prostor, který je spíše metaforou určitého „bezčasí“, „meziúzemí“, „meziexistence“, „mimoidentity“. Román je autoterapeutickou knihou, která líčí život v okupovaném ukrajinském městě, a to ve dvou liniích. První z nich je tvořena realistickými povídkami zobrazujícími každodenní bezcitnou realitu skrze mrazivě konkrétní osudy jednotlivých obyvatel. Druhá z nich je tvořena fantasmagorickým, groteskním, surrealistickým vyprávěním, které však dokáže absurditu doby zachytit snad ještě „realističtěji“ než skutečný realismus. Na rozhraní těchto dvou linií se objevuje ono důležité silové pole románu: mystérium zrození nové Ukrajiny, kde „smrt je vnímána jako šance se znovu narodit“.

V souvislosti s válkou na východě Ukrajiny je třeba zmínit i dalšího ruskojazyčného autora Maxima Butčenka (* 1977, Luhanská oblast), jemuž v Čechách vyšly dvě knihy – Kurkul a Umělec války. V první z nich se autor vrací k hladomoru let 1932–1933, v němž však spatřuje kořeny války na Donbase, druhá je již vyprávěním čistě současným, které přináší příběh dvou bratrů, kteří zastávají diametrálně odlišné pozice ohledně války na východě Ukrajiny.

Z výše uvedeného by mohl vzniknout mylný dojem, že v současné ukrajinské literatuře je dominantní spíše próza. Ovšem není tomu tak. I poezie zažívá nebývalý rozkvět, není však natolik hojně zastoupena v překladech. Přesto – z autorů starší generace zmiňme původně ruskojazyčného básníka a psychologa Borise Chersonského (* 1950, Černivci) a jeho román ve verších Rodinný archiv, líčící osud autorovy židovsko-slovanské rodiny na pozadí dějinných kataklyzmat 20. století. Z mladší generace bychom neměli opomenout sbírku Váno Kruegera (* 1986) Poslední Leninův polibek, v níž básník svou provokativně-úsměšnou „nekrokomunistickou“ tvorbou probouzí k životu zdánlivě mrtvou komunistickou mytologii v jejích absurdně-patologických podobách. Jurij Zavadskyj (* 1981, Ternopil) ve své sbírce Svobodný člověk se nenarodil pro změnu zneklidňujícím způsobem zkoumá každodenní existenciální zápasy člověka, jenž neustále prověřuje hranice své svobody.

Nelze opominout ani dětskou literaturu, která dlouhou dobu ve svobodné Ukrajině živořila. Ovšem s o to větším elánem se dovedla etablovat i na mezinárodním knižním trhu v posledních deseti letech. V českých překladech najdeme mezinárodně oceňované a hojně překládané obrázkové knihy o tukoních (celkově vyšly v češtině čtyři), určené pro nejmenší čtenáře. Jejich autorkou je výtvarnice Oksana Bula (* 1989) a knížky nesou názvy jako Zubr si hledá hnízdo nebo Jak tukoni zachránili strom. O. Bula je ale našim čtenářům známá i jako ilustrátorka knih pro větší děti, jejichž autorkou je spisovatelka, básnířka a překladatelka Kateryna Michalicyna (* 1982). Dětem v knihách Kdo roste v parku a Kdo roste v lese představuje zábavnou i poučnou formou svět stromů a rostlin. Dalšími zajímavými obrázkovými projekty jsou knihy autorů Romany Romanyšyn (* 1984) a Andrije Lesiva (* 1984). Jedná se o dětskou „naučnou“ literaturu rozvíjející zrak a sluch: Tak to vidím a Nahlas, potichu, šeptem. Prozatím poslední dětská kniha pro předškoláky a malé školáky v češtině, nazvaná Neobyčejná povolání, vyšla v loňském roce. Autorka Alla Hutničenko a výtvarnice Julija Kolomojec v ní dětem ukazují nejrůznější možná povolání či profese.

Nejen do dětské literatury pak patří kniha tradičních ukrajinských pohádek a pověstí Pomsta Oleksy Dovbuše. Texty reprezentují jak známé ukrajinské pohádky, tak některé mýty a pověsti, např. o zbojnících, kozácích či zlatých vratech.

České knižní překlady původní ukrajinské literární tvorby doplňují dvě knihy autorů z ukrajinské diaspory na Slovensku. Roku 2016 vyšel výběr z básní Milana Bobáka (* 1944) Pozvání do podzimu. Prózu pak představuje povídková sbírka Asfaltový hoch Ivana Jackanina (* 1965), ukrajinského spisovatele, překladatele a publicisty z Prešova. Oba autoři jsou přední spisovatelé ukrajinské menšiny na Slovensku, která má dlouholetou literární tradici a kontakty s českými kolegy.

Obálky knih: foto R. Lyons Kindlerová

Pozn.:

Na https://www.iliteratura.cz/content/doslov/seznam_ukr-lit-cze_2022.pdf najdete přehled všech knižních překladů z ukrajinštiny do češtiny a knih týkajících se Ukrajiny.

Na https://ukrajiniste.cz/2022/03/seznam-prekladu-ukrajinske-literatury-do-cestiny-od-roku-1989-casopiseskych-i-kniznich/ je pak také seznam mnoha překladů, které vyšly časopisecky.

Překlady ukrajinské literatury do češtiny

(pokud není uvedeno jinak, jde vždy o překlady z ukrajinského jazyka)

Próza

• ANDRUCHOVYČ, Jurij. Rekreace. Přel. Tomáš Vašut. Olomouc: Burian a Tichák, 2006.
• ANDRUCHOVYČ, Jurij. Moskoviáda. Strašidelný román. Přel. Miroslav Tomek, Alexej Sevruk. Praha: Fra, 2015.
• ANDRUCHOVYČ, Sofija. Felix Austria. Přel. Petr Kalina. Brno: Větrné mlýny, 2017.
• BUTČENKO, Maxim. Kurkul. Z ruš. přel. Linda Lenz. Praha: Volvox Globator 2020.
• BUTČENKO, Maxim. Umělec války. Z ruš. přel. Magda Bělková. Praha: Volvox Globator 2016.
• DNISTROVYJ, Anatolij. B-52. Přel. Petr Kalina. Brno: Větrné mlýny, 2021.
• JACKANIN, Ivan. Asfaltový hoch. Přel. Rita Kindlerová. Praha: Volvox Globator 2020.
• JAVORIVSKYJ, Volodymyr. Marie z Černobylu. Přel. Dagmar Dvořáková. Praha: Odeon, 1990.
• KONONENKO, Jevhenija. Katovo poslední přání. Přel. Jiřina Dvořáková. Praha: Volvox Globator, 2020.
• KURKOV, Andrej. Tučňák a smrt. Z ruš. přel. Milan Dvořák. Praha: Galén, 2010.
• MALJARČUK, Taňa. Bestiář. Přel. Karolina Juráková, Tereza Chlaňová, Taťjana Duricka, Ulyana Masliy, Helena Kolářová, Rita Kindlerová, Helena Pazdiorová, Jasna Skotáková, Jan Hanáček, Jarmila Zalubilová, Lidiya Dorosh. Brno: Větrné mlýny, 2018.
• PROCHASKO, Taras. Jinací. Přel. Jekaterina Gazukina, Alexandra Stelibská. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2012.
• PROCHASKO, Taras. Jetotak. Přel. Jekaterina Gazukina, Alexandra Vojtíšková, Tereza Chlaňová, Marie Iljašenko, Rita Kindlerová, Miroslav Tomek. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2020.
• RAFEJENKO, Vladimir. Dlouhé časy. Z ruš. přel. Jekaterina Gazukina, Tereza Chlaňová. Brno: Větrné mlýny, 2019.
• SŇADANKO, Natalka. Sbírka vášní aneb Dobrodružství mladé Ukrajinky. Přel. Rita Kindlerová. Zlín: Kniha Zlín, 2011.
• ULJANENKO, Oles. Tady na jihu. Přel. Jiřina Dvořáková. Brno: Větrné mlýny, 2015.
• VYNNYČUK, Jurij. Příběhy z Haliče. Přel. Rita Kindlerová. Praha: Portál, 2002.
• VYNNYČUK, Jurij. Chachacha. Přel. Rita Kindlerová. Zlín: Kniha Zlín, 2009.
• ZABUŽKO, Oksana. Polní výzkum ukrajinského sexu. Přel. Rita Kindlerová. Praha: OWP, 2001.
• ZABUŽKO, Оksana. Sestro, sestro. Přel. Rita Kindlerová. Praha: Argo, 2006.
• ZABUŽKO, Oksana. Muzeum opuštěných tajemství. Přel. Rita Kindlerová. Zlín: Kniha Zlín, 2012.
• ŽADAN, Serhij. Big Mac. Přel. Miroslav Tomek, Alexej Sevruk. Praha: Fra, 2011.

Poezie

• BOBÁK, Milan. Pozvání do podzimu. Výbor básní. Přel. Jaroslav Kabíček, Tomáš Vašut. Prešov: Nakladatelství L. Cuper, 2016.
• DZJUBA, Serhij. DZJUBA, Teťana. Déšť s tvýma očima. Výbor z básní. Přel. Petr Kalina a Milan Hrabal. Hradec Králové: Milan Hodek, 2018. Černihiv: Desna Poligraf, 2018.
• CHERSONSKIJ, Boris. Rodinný archiv. Autorka koláží: Ljudmyla Chersonská. Z ruš. přel. Džamila Stehlíková. Nakladatelství Džamili Stehlíkové 2019.
• KRUEGER, Váno. Poslední Leninův polibek. Přel. Miroslav Tomek. Praha: Fra 2018.
• MIĎANKA, Petro. Užhorodské kavárny. Přel. Tomáš Vašut. Praha: Ukrajinská iniciativa, 2004.
• ZAVADSKYJ, Jurij. Svobodný člověk se nenarodil. Přel. Miroslav Tomek. Brno: Větrné mlýny, 2020.
• ŽADAN, Serhij. Dějiny kultury začátku století. Přel. Alexej Sevruk. Praha: Nakladatelství Petr Štengl, 2013.

Řadě autorů vyšly texty v sešitovém vydání při příležitosti konání Měsíce autorského čtení v Brně v roce 2015, např.: Jurij Andruchovyč /Písně mrtvého kohouta. Přel. Marie Iljašenko/; Sofija Andruchovyč /Maňásci. Přel. Táňa Durická/; Les Belej /Odvážné devadesátky – láska a nenávist v Užhorodu. Přel. Miroslav Tomek/; Andrij Bondar /Primitivní formy vlastnictví. Přel. Alexej Sevruk/; Artem Čapaj /Jak jsem byl teroristou. Přel. Miroslav Tomek/; Larysa Denysenko /Ženy, které spolkly měsíc. Přel. Oxana Gazdošová/; Maryna Hrymyč /Voules-vous čaj, monsieur? Přel. Oxana Gazdošová, Elena Opletalová/; Marianna Kijanovska /Hra na živou. Přel. Jiřina Dvořáková/; Oleksandr Klymenko /Nejlepší dny. Přel. Nikola Dědinová, Karolina Juráková, Diana Koytyuk, Dagmar Ostřanská, Daria Polishchuk/; Oleh Kocarev /Černý chleba, bílá velryba. Přel. Alexej Sevruk, Jekaterina Gazukina/; Petro Miďanka /Marmarošská reneta. Přel. Věra Lendělová/; Oleksandr Myched /Machrovismus. Pohádky konce světa. Přel. Helena Pazdiorová/; Halyna Petrosaňak /Let balonem. Přel. Tereza Chlaňová/; Hryhorij Semenčuk /More. Přel. Alexej Sevruk/; Natalka Sňadanko /Sezónní výprodej blondýnek. Přel. Kristýna Juřenová, Alexandra Stelibská/; Jurij Vynnyčuk /Lvovské arabesky. Přel. Petra Grycová/; Oksana Zabužko /Jak si ochočit apokalypsu. Přel. Rita Kindlerová/; Serhij Žadan /Ze života Marie. Přel. Alexej Sevruk, Miroslav Tomek, Norbert Holub/.

Dětská literatura

• BULA, Oksana. Zubr si hledá hnízdo. Přel. Rita Kindlerová. Brno: Host, 2017.
• BULA, Oksana. Medvěd nechce jít spát. Přel. Rita Kindlerová. Brno: Host, 2018.
• BULA, Oksana. Jedlička se narodila. Přel. Rita Kindlerová. Brno: Host, 2019.
• BULA, Oksana. Jak tukoni zachránili strom. Přel. Rita Kindlerová. Brno: Host, 2019.
• HUTNIČENKO, Alla. Neobyčejná povolání. Přel. Jiřina Dvořáková. Brno: Host, 2021.
• MICHALICYNA, Kateryna. Kdo roste v parku. Přel. Rita Kindlerová. Brno: Host, 2019.
• MICHALICYNA, Kateryna. Kdo roste v lese. Přel. Rita Kindlerová. Brno: Host, 2020.
• ROMANYŠYN, Romana; LESIV, Andrij. Nahlas, potichu, šeptem. Přel. Helena Pazdiorová. Praha: Argo, 2019.
• ROMANYŠYN, Romana; LESIV, Andrij. Tak to vidím. Přel. Jiřina Dvořáková. Praha: Argo, 2019.

Antologie a sbírky

• Expres Ukrajina (antologie současné ukrajinské povídky). Ed. Rita Kindlerová. Přel. kolektiv překladatelů. Zlín: Kniha Zlín, 2008.
• Pomsta Oleksy Dovbuše. Ukrajinské mýty, pohádky a pověsti. Ed. Rita Kindlerová. Přel. kolektiv překladatelů. Praha: Argo, 2004.
• Ukrajina, Davaj. Ukrajina! Eds. Marko Robert Stech, Lucie Řehoříková. Přel. kolektiv překladatelů. Brno: Větrné mlýny, 2012.

Sestavily TEREZA CHLAŇOVÁ, RITA KINDLEROVÁ